Co se děje se vztahy k prarodičům?

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V ITÁLII

„Je neuvěřitelné, že jako dědeček mohu dostávat tolik něžnosti od svých vnoučat. Jsou to dary — sladcí, nevinní poslové, kteří pouta náklonnosti upevňují.“ (dědeček Ettore)

NA ROZDÍL od zdravého vztahu, který byl uveden, spolu prarodiče, rodiče a vnoučata dnes nevycházejí vždy dobře. Místo toho, aby spolupracovaly, jsou tyto tři generace často v konfliktu. K čemu to vede? Rostoucí osamělost a sklíčenost starších lidí, prarodičů — těch členů rodiny, kteří jsou často nejzranitelnější a nejizolovanější, těch, na které se jejich děti a vnukové obracejí, když mají ekonomické problémy. Jaká situace je ve vaší rodině? Opravdu si prarodičů vážíte?

Výrazné společenské změny, které proběhly v posledních desetiletích na celém světě, ovlivnily rodinu a vztahy v ní; vedly k tomu, že patriarchální typ rodiny téměř vymizel. V Evropě žijí pouze 2 procenta starších lidí se svými dětmi. V průmyslových zemích navíc, jako následek stálého zvyšování délky života a poklesu porodnosti, je podíl prarodičů v celkové populaci stále vyšší. V Evropě tvoří dědečkové a babičky 26 procent populace a podle přehledu, který vydala Evropská unie, toto číslo „bude narůstat“. Japonsko, podle Asahi Evening News, „je hrdé na svou tradici pečovat o starší občany“. Nicméně i zde, a to zvláště ve městech, se stále více šíří zvyk nechávat prarodiče v nemocnicích a na specializovaných klinikách — a to i v případě, že není skutečný důvod k hospitalizaci. Také v Jižní Africe, kde se podle novin The Cape Times, které vycházejí v Kapském Městě, tradičně jednalo se staršími lidmi s úctou, je nyní politováníhodná tendence zbavit se letitých lidí. Ve zprávě se zdůrazňuje, že rodiny chtějí mít „ze života co nejvíc“ a „namlouvají si, že když dají babičku do domova, udělali vše, co se od nich očekávalo.“

Tyto noviny píšou o jednom případu, kdy babičku umístily její tři děti ve vhodném domově důchodců, „a slibovaly, že ji budou podporovat a pravidelně navštěvovat“. Co se však stalo? „Nejdříve chodili denně. Po několika týdnech přicházeli jen třikrát týdně. Potom jednou týdně. Po roce ji navštěvovali dvakrát nebo třikrát měsíčně a potom pětkrát nebo šestkrát v roce, a nakonec ji nenavštěvovali skoro vůbec.“ Jak této babičce míjely ty nekonečné dny? Dojímavé vyprávění uvádí: „Její pokoj má okno s vyhlídkou na strom a jejími jedinými společníky jsou holubi a špačkové, kteří tam sedí. Babička na jejich přílet čeká tak úzkostlivě, jako by to byli blízcí příbuzní.“

Stejný jev lze pozorovat u kmenových rodin v Jižní Africe jako následek vlivu západu na jejich životní styl, jež vede k tomu, že mnozí lidé hledají práci ve městech. Dalším důvodem, proč se děti zříkají rodičů, je, kromě toho, že se mění společenské podmínky, ztráta těch lidských vlastností, které podporují šťastný společenský i rodinný život — dobroty, úcty k bližnímu, náklonnosti ke členům rodiny. Převládl duch sobectví, požitkářství, pýchy a vzpurnosti. Podle Bible je takový morální úpadek znamením, že žijeme v „posledních dnech“. (2. Timoteovi 3:1–5) A tak místo toho, aby byli prarodiče pokládáni za zdroj cenných zkušeností a životní stability, pokládají je děti a vnoučata často za nepohodlnou překážku, která není v souladu s rychlými společenskými změnami.a

Stále více se zdůrazňuje generační propast a to vede ke značnému napětí, tím spíše, jsou-li v rodině starší lidé. A přitom to, co mohou prarodiče poskytnout, může být tolik prospěšné! Co tedy patří mezi hlavní problémy, které jsou mezi generacemi? Co brání láskyplným vztahům mezi prarodiči, dětmi a vnoučaty? Jak lze obnovit cennou úlohu prarodičů v rodinném kruhu?

[Poznámka pod čarou]