Tam, kde AIDS je pandemií

BĚHEM necelých patnácti let se přízrak nemoci AIDS rozšířil na všechny kontinenty. Tato biologická bomba explodovala v pouhých několika letech do pandemických rozměrů. WHO (Světová zdravotnická organizace) odhaduje, že na světě je touto nemocí denně nakaženo 5000 lidí. To je více než tři lidi každou minutu! Ty nejchudší země, země takzvaného třetího světa, jsou postiženy nejvíce. WHO předpokládá, že do roku 2000 bude 90 procent všech lidí infikovaných HIV — a nakonec 90 procent všech lidí nemocných AIDS — žít v těchto zemích.

Ti nejvíce postižení

Rose bylo 27 let, když její manžel náhle onemocněl. Za několik měsíců zemřel. Příčina jeho smrti tehdy nebyla jasná. Lékaři diagnostikovali tuberkulózu. Příbuzní řekli, že byl očarován. Manželovi příbuzní začali Rosu obírat o majetek. Když nebyla doma, násilím odvedli děti. Donutili Rosu, aby se vrátila do své vesnice. Za dva roky se u ní objevily záchvaty zvracení a průjmu. V té době si Rose uvědomila, že její manžel zemřel na AIDS a že i ona je nakažena. Rose zemřela za tři roky, ve věku 32 let.

Tragické příběhy, podobné tomuto příběhu, jsou dnes naprosto běžné. V některých oblastech vymřely celé rodiny, a dokonce i celé vesnice.

„Největší zdravotní problém naší doby“

Vlády různých rozvojových zemí jsou ve značné nevýhodě, když se snaží s tímto problémem vypořádat. Mají nedostatek finančních zdrojů a existuje mnoho dalších naléhavých a nákladných záležitostí, které mají přednost, a tak se AIDS stává příslovečnou poslední kapkou. Celosvětový hospodářský pokles, nedostatek potravin, přírodní katastrofy, války, zvyky místních kultur a pověry celý problém pouze zvětšují. Zajistit speciální péči, včetně zařízení a léků proti častým infekcím pacientů s AIDS, je drahé. Mnohé větší nemocnice jsou nyní přeplněny, jsou zchátralé a mají nedostatek pracovníků. Většinu pacientů s AIDS nyní posílají zemřít domů, aby se v nemocnicích uvolnily postele pro stále rostoucí počet jiných nemocných. S AIDS souvisí také znepokojivý vzestup druhotných infekcí, jako je tuberkulóza. Některé země oznámily, že počet úmrtí na tuberkulózu se za poslední tři roky zdvojnásobil a že tuberkulózu má skoro 80 procent pacientů, kteří jsou hospitalizováni pro AIDS.

Sociální dopad AIDS

Pandemie AIDS má dopad nejen na systém zdravotní péče, ale také na všechny ekonomické a společenské sektory. Celých 80 procent nakažených lidí je ve věku od 16 do 40 let, tedy patří do té nejproduktivnější věkové skupiny. V této věkové kategorii je velká část živitelů rodin. Většina rodin je na nich závislá, a když tito lidé onemocní a nakonec zemřou, potom maličcí a letití členové rodiny zůstanou bez podpory. V každé africké společnosti je po smrti rodičů dítě adoptováno někým z širšího příbuzenstva. Když však dnes rodiče zemřou, prarodiče nebo jiní příbuzní, kteří je přežili, jsou často příliš staří nebo jsou již přetíženi péčí o potřeby svých vlastních dětí. To vedlo ke kritické situaci sirotků a k tomu, že vzrostl počet dětí ulice. WHO předpokládá, že do konce tohoto století osiří jen v subsaharské Africe více než 10 milionů dětí.

Pro ženy je pohroma AIDS dvojnásobným neštěstím a zátěží. Jsou to především ženy, které zajišťují čtyřiadvacetihodinovou ošetřovatelskou péči o nemocné a umírající, a to navíc ke všem povinnostem, které mají v domácnosti.

Co se v tom dělá

Na začátku osmdesátých let byli mnozí vládní představitelé lhostejní a spokojení; proti AIDS měli předsudky a netušili, že se nemoc bude šířit tak rychle. V roce 1986 však ugandská vláda vyhlásila AIDS válku. Během posledních devíti let získala Uganda pověst, že má „v programu boje proti AIDS nejvíce novinek“.

Dnes v Ugandě působí více než šest set národních a mezinárodních organizací, jejichž snahou je kontrolovat šíření AIDS. Tyto humanitární organizace vytvořily po celé zemi síť center, kde jsou lidé školeni v problematice AIDS. Epidemie AIDS se do povědomí veřejnosti dostává pomocí divadelních her, tanců, písní, rozhlasových a televizních programů, tisku a telefonu. Lidem postiženým AIDS a zároveň také vdovám a sirotkům je poskytována domácí péče, hmotná podpora a různé poradenské služby.

Svědkové Jehovovi se na péči o vdovy a sirotky dívají jako na součást své křesťanské služby. (Jakub 1:27; 2:15–17; 1. Jana 3:17, 18) Křesťanský sbor nepřebírá odpovědnost jednotlivých členů rodiny za péči o jejich příbuzné. Jestliže však není žádný blízký příbuzný nebo jestliže sirotci a vdovy nejsou schopni se sami o sebe postarat, pak jim sbor s láskou pomůže.

Například Joyce byla svědkem Jehovovým a žila v Kampale, hlavním městě Ugandy. Dostala AIDS a v srpnu 1993 zemřela. Před smrtí napsala následující vyprávění: „Vyrůstala jsem jako protestantka a později jsem se provdala za muže, který byl katolík. V mé církvi jsem viděla, že se mnozí věřící chovali nemravně, a tak jsem tam přestala chodit. Potom moje nejstarší sestra začala studovat Bibli se svědky Jehovovými, a když k nám přišla na návštěvu, vyprávěla mi o tom, co se z Bible naučila.

Manžel byl velmi proti tomu, abych studovala Bibli. Dokonce i rodiče, zvláště otec, mi v tom začali bránit. Tento odpor trval dva roky, ale mě to neodradilo, protože jsem byla přesvědčena, že jsem poznala pravdu. Když jsem manželovi řekla, že se chci dát pokřtít, zuřil. Zbil mě a řekl mi, abych odešla z domu. A tak jsem odešla a bydlela jsem sama v pronajaté místnosti.

Po nějaké době mě manžel požádal, abych se vrátila. Krátce potom začal být slabý a onemocněl. Byla jsem překvapena, protože měl vždy velmi dobré zdraví. Nakonec jsme pochopili, že má AIDS. Zemřel v roce 1987. V tu dobu jsem byla pravidelnou průkopnicí [celodobou kazatelkou], a přesto, že jsem byla vdova s pěti dětmi, jsem v průkopnické službě pokračovala.

V roce 1991, tedy za čtyři roky, jsem zjistila, že jsem od manžela dostala AIDS. Začala jsem tělesně chátrat, na kůži se mi objevila vyrážka, hubla jsem a často jsem měla chřipku. Ještě pořád jsem byla v průkopnické službě a vedla jsem dvacet biblických studií, ale protože mi ubývalo síly, omezila jsem počet studií na šestnáct. Sedm těchto zájemců se nakonec dalo pokřtít.

Sbor je pro mě skutečnou oporou, proto jsem se nikdy necítila osamocená nebo sklíčená. Kvůli své tělesné slabosti jsem nakonec musela některá shromáždění vynechat. Bratři mi je nahrávali na kazetu, a tak jsem měla stále duchovní pokrm. Sboroví starší také vypracovali určitý rozpis, aby se moje duchovní sestry mohly střídat v péči o mé potřeby, a dokonce aby u mě mohly zůstat přes noc. Jedna věc mě však trápila — moje děti. Ptala jsem se sama sebe: ‚Co se s nimi stane, až tady nebudu?‘

V Africe si majetek zemřelého často vezmou jeho příbuzní, a tak jsem se v této věci stále modlila k Jehovovi. Rozhodla jsem se prodat dům a vystavět menší obytný dům, který by se dal pronajímat, aby tak moje děti měly vždy kde bydlet a aby měly nějaký pravidelný příjem. Bratři ve sboru za mne prodali dům a obstarali koupi parcely, kde postavili obytný dům. Bydlela jsem v jednom z těch bytů a měla jsem vnitřní klid, protože jsem věděla, že o děti je postaráno.

Příbuzní se moc zlobili, že jsem dům prodala, a začali se se mnou soudit. Bratři z našeho sboru mi opět poskytli podporu a všechny záležitosti vyřídili za mě. Soudní spor jsme vyhráli. Jsem teď sice mnohem slabší, ale Jehovova milující organizace a také naděje na Království mi pomáhají, abych to vše vydržela. Pro špatný zdravotní stav jsem teď byla přijata do nemocnice. Moje duchovní sestry jsou stále u mne a starají se o mne dnem i nocí, protože nemocnice nemůže poskytnout dostatek jídla a lůžkovin.“

Po šesti měsících pobytu v nemocnici poslali Joyce domů. Zemřela za dva dny. O jejích pět dětí se nyní stará jedna sestra ze sboru, která je průkopnicí a sama má tři děti.

Řešení

V Ugandě, kde AIDS je již pandemií, prezident Yoweri Kaguta Museveni prohlásil: „Jsem přesvědčen, že nejlepší reakcí na hrozbu, kterou představuje AIDS a další pohlavně přenášené choroby, je to, že budeme veřejně a otevřeně znovu zdůrazňovat úctu, ohled a odpovědnost, které je každý člověk povinen prokazovat svému bližnímu.“ Krátce řečeno, je potřeba vrátit se k monogamním mravním zásadám v manželském uspořádání. Každý člověk dnes souhlasí s tím, že je to jediná cesta k tomu, aby člověk mohl být v bezpečí, a jediná cesta k tomu, aby se AIDS dostal pod kontrolu. Jen málo lidí je však přesvědčeno, že je možné takové morální úrovně dosáhnout.

Svědkové Jehovovi patří k těm, kdo nejen věří, že taková morálka existuje, ale uplatňují ji. Dále, tak jako Joyce, i oni věří Božímu slibu nových nebes a nové země, ve kterých přebývá spravedlnost. (2. Petra 3:13) Ve světě očištěném od ničemnosti Jehova Bůh splní slib, který je zaznamenaný ve Zjevení 21:4: „A setře jim každou slzu z očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest. Dřívější věci pominuly.“

[Obrázek na straně 10]

Otec odváží svého syna, který zemřel na AIDS, aby ho pohřbil

[Podpisek]

WHO/E. Hooper