Katakomby — Co to bylo?
OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V ITÁLII
V ponurých úzkých uličkách, v útrobách starověkého Říma, se skrývají katakomby. Co to přesně je? Proč byly vybudovány?
KATAKOMBY jsou v podstatě tunely, které jsou vytesané ve skále a sloužily jako hřbitovy. Má se za to, že slovo „katakomby“, jehož význam je nejistý (možná znamenal „u prohlubně“), bylo místní jméno, které označovalo konkrétní hřbitov na Via Appia poblíž Říma. Časem se tento název začal používat pro všechny podzemní hřbitovy. Katakomby jsou i v mnoha jiných oblastech Středomoří, ale ty římské jsou nejznámější a také největší — jejich celková délka se odhaduje na několik set kilometrů. Bylo nalezeno šedesát katakomb a všechny jsou několik kilometrů od historického centra města. Nacházejí se podél konzulských silnic, které spojovaly Řím s jeho provinciemi.
Zdá se, že římští křesťané v prvním století neměli vlastní hřbitovy a pohřbívali své mrtvé vedle pohanů. V polovině druhého století, kdy lidé vyznávající křesťanství už začali být ovlivněni pohanskými představami, poskytli bohatí konvertité své pozemky pro „křesťanské“ hřbitovy. Bylo potřeba získat prostor, aniž se muselo jít příliš daleko od města, a tak se začalo kopat.
Dějiny katakomb
Nejprve se začalo kopat pravděpodobně v úbočí kopců nebo v opuštěných lomech. „Potom se začala budovat chodba, která nebyla o mnoho vyšší než člověk,“ vysvětlují ve své knize o katakombách Ludwig Hertling a Engelbert Kirschbaum. „Nalevo i napravo se kopaly postranní tunely, které se později mohly na druhém konci propojit jinou chodbou, rovnoběžnou s tou první. Tak se vytvářela zpočátku jednoduchá, a později stále rozsáhlejší a složitější síť.“
K největšímu rozmachu došlo ve třetím a čtvrtém století; to, co bylo tehdy považováno za křesťanství, již bylo dokonale smíšeno s pohanskými naukami a zvyky. Po takzvaném obrácení Konstantina v roce 313 n. l. se katakomby staly majetkem římské církve a některé z nich nakonec nabyly kolosálních rozměrů. Celkem mohly římské katakomby obsahovat statisíce, ne-li miliony hrobů.
V té době byly hřbitovy zkrášleny a rozšířeny a byla postavena nová schodiště, aby se usnadnil přístup stále rostoucímu počtu návštěvníků. Pověst o údajných hrobech papežů a mučedníků se rozšířila (zvláště v severní Evropě) do té míry, že se katakomby staly cílem hromadných poutí. V období pádu Říma a prvních barbarských vpádů na začátku pátého století začala být celá oblast velmi nebezpečná a v katakombách se přestalo pohřbívat.
V osmém století hroby utrpěly velkou škodu. Byly totiž drancovány, a to nejen nepřátelskými vojsky, ale také, jak píší Hertling a Kirschbaum, „podlézavými římskými prostředníky“, kteří poskytli velké množství svatých ostatků „německým a franským opatům, kteří byli stále lačnější po relikviích“, aby zvýšili prestiž svých katedrál a klášterů. Papež Pavel I. nebyl schopen katakomby obnovit ani ochránit, a proto většinu zbývajících kostí přenesl do bezpečí uvnitř městských hradeb. Nad domnělými ostatky „svatých mučedníků“ byly později postaveny veliké baziliky, a katakomby samotné byly opuštěny a zapomenuty.
Staré itineráře z pátého až devátého století, jejichž účelem bylo vést návštěvníky ke slavným hrobům, byly vzácným vodítkem pro učence, kteří v sedmnáctém a později v devatenáctém století začali hledat, identifikovat a zkoumat hřbitovy skryté pod sutí a vegetací. Od té doby bylo vykonáno mnoho výzkumné a restaurátorské práce a dnes je možné několik těchto působivých míst navštívit.
Návštěva katakomb
Jsme na Via Appia, na cestě, po níž cestoval apoštol Pavel, když byl jako vězeň veden do Říma. (Skutky 28:13–16) I když jsme jenom tři kilometry od starověkých městských hradeb, jsme již v otevřené krajině, obklopeni nádhernými borovicemi a cypřiši, které rostou mezi pomníky a troskami této kdysi rušné silnice.
Koupili jsme si vstupenky a sestupujeme po příkrém schodišti do hloubky asi dvanácti metrů. Průvodce nám říká, že tyto katakomby jsou uspořádány do pěti různých úrovní, z nichž nejnižší je v hloubce třiceti metrů, a že pod nejnižší úrovní byla zjištěna voda. Řím je totiž obklopen rozsáhlými nánosy tufu, jemné a prostupné sopečné horniny, ve které se dá snadno kopat, a přitom je odolná a pevná.
Kráčíme úzkou chodbou, asi metr širokou a dva a půl metru vysokou. Tmavohnědé stěny jsou drsné a vlhké a ještě nesou stopy po krumpáčích dělníků, kteří tyto stísněné tunely kopali. Hroby po obou stranách byly už dávno otevřeny a vyloupeny, ale některé ještě obsahují malé úlomky kostí. Jak ve tmě postupujeme, uvědomujeme si, že jsme obklopeni tisíci hrobů.
Nejhospodárnějším a nejpraktičtějším způsobem, jak pochovávat mrtvé, bylo vykopat podél stěn pravoúhlé výklenky, jeden nad druhým. Tyto výklenky obsahovaly obvykle jedno tělo, ale někdy i těla dvě nebo tři. Výklenky byly uzavřeny cihlami, mramorovými deskami nebo dlaždicemi z pálené hlíny a byly utěsněny vápnem. Mnoho z nich nenese žádné nápisy. Dají se rozlišit podle malých předmětů umístěných na povrchu — podle mince nebo ulity vtlačené do čerstvého vápna nebo, jako v Priscilliných katakombách, podle malé panenky z kosti, kterou tam asi zanechali zarmoucení rodiče truchlící nad předčasnou ztrátou své dcerky. Mnoho hrobů je malých, tak malých, že by se tam vešel jen novorozenec.
„Z čeho se dá usoudit, jak jsou katakomby staré?“ ptáme se. „O tom nejsou žádné dohady,“ odpovídá náš průvodce. „Vidíte tu značku?“ Skláníme se, abychom si prohlédli znak vytlačený do velké terakotové dlaždice použité k uzavření výklenku. „Tato značka sem byla vtlačena při výrobě dlaždice. Výrobny, z nichž mnohé byly majetkem říše, vyrážely do svých cihel a dlaždic informaci o tom, ze kterého lomu pochází hlína, název dílny, jméno mistra, jména konzulů (hlavních magistrátů), kteří byli toho roku v úřadě, a tak dále. To je pro určování přesného stáří hrobů velmi užitečná věc. Ty nejstarší hroby pocházejí z poloviny druhého století n. l. a ty nejmladší z doby kolem roku 400 n. l.“
Směsice idejí
Někteří lidé, kteří tato místa používali, měli zjevně jisté znalosti Písma svatého, protože řadu hrobů zdobí biblické motivy. Není zde však žádný náznak uctívání Marie ani není vidět jiné náměty, které byly v pozdějším sakrálním umění velmi běžné, například takzvané ukřižování.
Také vidíme postavy, které nemají s Biblí nic společného. „To je pravda,“ uznává průvodce. „Mnoho výjevů v těchto i v jiných katakombách je vypůjčeno z pohanského umění. Můžete zde najít řeckořímského poloboha a hrdinu Orfea; Kupida a Psyché, kteří představují úděl duše v tomto životě a životě příštím; víno a vinobraní, známý dionýský symbol extáze v posmrtném životě. Podle jezuitského učence Antonia Ferruy byla z modlářského umění jednoznačně převzata zosobnění abstraktních pojmů: čtyři roční období představovaná kupidy, složitější výjevy zobrazující čtyři roční období, kde Léto je korunováno klasy obilí a liliemi, a tak dále.“
Opakují se tyto náměty: páv, který byl symbolem nesmrtelnosti, protože se věřilo, že jeho maso nepodléhá rozkladu; bájný fénix, také symbol nesmrtelnosti, neboť prý umírá v plamenech jen proto, aby opět povstal ze svého popela; duše mrtvých, které hodují na onom světě a jsou obklopeny ptáky, květinami a ovocem. Opravdu směsice pohanských a biblických představ!
Některé nápisy jsou dojemným vyjádřením víry a zdá se, že se v nich obráží přesvědčení, že mrtví spí a čekají na vzkříšení: „Aquilina spí v pokoji.“ (Jan 11:11, 14) A zase jiné nápisy, lišící se od učení Písma, zrcadlí představu, že mrtví mohou pomáhat živým nebo se s nimi mohou dorozumívat: „Pamatuj na svého manžela a děti“; „Modli se za nás“; „Modlím se za tebe“; „Jsem v pokoji“.
Ale proč ta směsice biblického a pohanského myšlení? Historik J. Stevenson říká: „Křesťanství některých křesťanů bylo prodchnuto představami, které měly původ v jejich pohanské minulosti.“ Je zřejmé, že věřící v Římě již nejednali v souladu s poznáním, které jim předali Ježíšovi praví učedníci. (Římanům 15:14)
Jak v prohlídce pokračujeme, vliv nebiblické oddanosti mrtvým je stále zřejmější. Mnozí lidé toužili být pohřbeni poblíž hrobu někoho, kdo byl považován za mučedníka — v naději, že mučedník by se ze své pozice v nebeské blaženosti mohl přimluvit a tak onomu menšímu pomoci, aby obdržel tutéž odměnu.
Mnozí lidé se domnívají, že katakomby byly přímo pod městem, ale tak to není. Jsou několik kilometrů od středu města. Římské zákony totiž zakazovaly pohřbívat uvnitř městských hradeb. Zákon dvanácti desek, který byl zaveden v 5. století př. n. l., říkal: Hominem mortuum in urbe ne sepelito neve urito (Mrtví nesmějí být pohřbíváni ani spalováni ve městě).
Průvodce říká: „Tyto hřbitovy byly úřadům dobře známy — tak dobře, že v době pronásledování císařem Valeriánem, kdy měli křesťané zakázáno chodit do katakomb, byl papež Sixtus II. popraven (258 n. l.) proto, že byl v katakombách přistižen.“
Za dalším rohem labyrintu vidíme na opačném konci chodby bledé denní světlo a uvědomujeme si, že naše prohlídka je u konce. Loučíme se s průvodcem a děkujeme mu za zajímavé informace, a zatímco stoupáme po jiném příkrém schodišti, abychom se dostali na povrch, musíme přemýšlet o tom, co jsme viděli.
Mohou toto být zbytky pravého křesťanství? Sotva. Písmo předpovídalo, že krátce po smrti apoštolů dojde ke zkreslení nauk, které učil Ježíš. (2. Tesaloničanům 2:3, 7) Vždyť doklady, které jsme viděli — kult mrtvých a mučedníků a představa nesmrtelnosti duše —, jsou výmluvným svědectvím nikoli o víře založené na Ježíšově učení, nýbrž o silném vlivu pohanství, který byl ve druhém až čtvrtém století našeho letopočtu mezi odpadlými římskými křesťany již patrný.
[Praporek na straně 18]
Údajné hroby papežů se staly cílem masových poutí
[Praporek na straně 19]
Jisté katakomby mají pět různých úrovní a sahají do hloubky třiceti metrů
[Praporek na straně 20]
Na katakombách je vidět vliv předpověděného odpadnutí od biblické pravdy
[Obrázky na straně 17]
Vpravo: Jistí ptáci byli používáni jako symboly nesmrtelnosti
[Podpisek]
Archivio PCAS
Dále vpravo: Plán labyrintu některých římských katakomb
Vpravo dole: Značka na cihlách, užitečná pro datování hrobů
[Podpisek]
Soprintendenza Archeologica di Roma
Dole: Krypta papežů