Iditarod — Po deseti stoletích

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! NA ALJAŠCE

NATAHUJEME krk a díváme se dolů na hlavní ulici ve městě. Je tu spousta lidí, a své kamery a jiná zařízení zde mají také sdělovací prostředky. Všichni se díváme na konec ulice. Čekáme na to, až poprvé zahlédneme vítěze „Iditarodu — Posledního velkého závodu“ zde na cílové čáře v Nome na Aljašce.

Světově nejproslulejší závod psích spřežení na vzdálenost přibližně 1800 kilometrů vlastně trval více než deset dní. Loni se uvádělo, že závod trval celkem devět dní a několik hodin. Ale protože se letos do oficiálního času nezapočítává prvních 24 hodin úvodního ceremoniálu, nejsou časy z loňského a letošního roku srovnatelné. Přijely desítky mushers z různých zemí a mezi nimi i veteráni jiných závodů.

Představte si, že trávíte asi deset dní nebo i víc v nehostinné pustině, a to většinou o samotě. Musíte překonávat horské průsmyky a ledovaté propasti, projíždět tundrou a přejíždět přes široké zamrzlé řeky a hrbolatý mořský led, a při tom všem snášet teploty hluboko pod bodem mrazu. Tak stále postupujete k místu určení zde v Nome.

Všímáme si, jaké vzrušení ta přehlídka odvahy a spolupráce člověka a psa vyvolává, a říkáme si: ‚Kde to všechno začalo?‘

Dědictví psího „mushingu“

Odkud pocházejí slova „mushing“ a „musher“? Tyto výrazy vznikly, když byl osídlován severozápad Kanady. Francouzští Kanaďané, kteří řídili psí spřežení, křičeli: „Ma-a-r-r-che!“ Anglickým osadníkům v Kanadě to slovo znělo jako „Mush!“ Ten, kdo řídil psí spřežení, pak tedy začal být znám jako musher.

Ačkoli novodobé závody psích spřežení jsou poměrně novou zábavou, psi se zapřahají do saní už nejméně tisíc let. Původně se psi a saně používali především k přepravě zboží přes sněžné, pusté severní pláně. První psaný záznam o psech, kteří byli používáni k tažení saní, se nachází v arabské literatuře z desátého století. Někteří odborníci se domnívají, že to byli Čukčové ze Sibiře, kdo se — v nějaké míře — jako první na psy a saně spolehli.

Původní Iditarodské stopě vydláždilo cestu zlato. V roce 1908 bylo zlato nalezeno v oblasti, kde Athabaskové lovili karibu. Této oblasti říkali Haiditarod, což znamená „vzdálené místo“. Toto slovo bylo později poangličtěno na Iditarod. Díky zlatu vznikla stopa do Nome, která byla dlouhá 1800 kilometrů a vedla městem Iditarod. Později byla označována jako Iditarodská stopa.

Během zlaté horečky na Aljašce a v Kanadě se psím spřežením přepravovaly přes rozlehlou pustinu nástroje, pošta a zlato. Jedna zpráva uvádí, že koncem roku 1911 po Iditarodské stopě přepravila čtyři psí spřežení jednu zásilku zlata o váze 1200 kilogramů a 10. ledna 1912 dorazila do Kniku na Aljašce.

A novodobé závody psích spřežení jsou na světě

V době zlaté horečky, kdy se používalo mnoho psích spřežení, byl obchodník se psy obvykle přesvědčen, že to jeho spřežení nebo vůdčí pes jsou nejsilnější, nejrychlejší nebo nejkrásnější. Výsledkem toho bylo, že tito obchodníci mezi sebou často soutěžili. Potom, v roce 1908, byl v Nome uspořádán první organizovaný závod psích spřežení, takzvaný All-Alaska Sweepstakes. Tento předchůdce novodobých závodů psích spřežení připravil tyto mushers ještě na jiný závod — ne o ceny ze zlata, ale o záchranu životů.

Nome 1925 — Běh pro sérum

Při historickém běhu pro sérum v Nome závodila psí spřežení se smrtí. V lednu 1925 propukl v Nome záškrt. Hrozilo, že se nákaza rozšíří, a proto bylo nutné rychle dopravit do Nome zásobu séra. Byla zorganizována štafeta dvaceti psích spřežení. První spřežení vyrazilo z obce Nenana při teplotě −45 stupňů Celsia. Tím začala štafeta mezi vesnicemi, které byly od sebe vzdáleny obvykle 50 až 80 kilometrů. Většina této štafety proběhla ve tmě, protože v té roční době trvá arktický den pouze tři nebo čtyři hodiny.

Štafeta urazila 1080 kilometrů do Nome za 5 dní a 8 hodin; normálně by takový výlet vyžadoval 25 dní. Mushers jeli i ve vichřicích, kdy byl mráz −57 stupňů Celsia, či ještě větší. Byl to tak ohromný výkon, že prezident Spojených států Calvin Coolidge udělil každému účastníkovi vyznamenání a diplom.

Vůdčí psi

Vůdčí pes spřežení je velmi důležitý. Tuto úlohu může plnit jen velmi málo psů. Musíte mít na paměti, že vůdčí pes může být před musherem 15 až 20 metrů, nebo ještě víc, podle toho, kolik psů ve spřežení je. Když je tma nebo když je všude bílo či když spřežení zahýbá, může musher úplně ztratit vůdčího psa z dohledu. Je tedy zcela na tomto psovi, aby vyčenichal stopu a běžel po ní nebo aby vybral nejbezpečnější cestu a dělal další okamžitá rozhodnutí nezávisle na svém pánovi.

Loni musela DeeDee Jonroweová z Aljašky, která rok předtím dorazila do cíle jako druhá, přestat používat Barkleyho, svého nejspolehlivějšího vůdčího psa. To byla pro její spřežení velká rána. Před dvěma lety Lavon Barve, desetinásobný účastník Iditarodské stopy, musel ze závodu odstoupit 369 kilometrů od Nome, ochraptělý z toho, jak neustále křičel povely na pár nezkušených vůdčích psů.

Když vyzdvihujeme úlohu vůdčích psů, neznamená to, že musher své spřežení vůbec neřídí. Naopak, má s tím velmi mnoho práce. Řídí spřežení tím, že křičí povely „dží“ (vpravo), „hó“ (vlevo) nebo „uó“ (stůj). Někdejší slovo „mush“ bylo většinou nahrazeno obvyklými anglickými výrazy z kopané „hike“ nebo prostě „let’s go“. Tyto nebo podobné výrazy uvádějí spřežení do pohybu a řídí jeho chování. Takové příkazy, často doplněné působivým sněžným hákem — jakousi kotvou, která se zaboří do sněhu, aby příliš dychtiví psi nemohli vystartovat předčasně —, obvykle udrží smečku pod kontrolou.

Slovo „obvykle“ je zde na místě. Mark Nordman z Minnesoty by možná poněkud oponoval tomu, že vůdčí pes je spolehlivý a že spřežení ochotně poslouchá povely. Při posledním závodu totiž kousek před kontrolním bodem zastavil, aby narovnal zamotané provazy. Zatímco pracoval, psi provazy překroutili a uvolnili ocelové lano, které vede od saní a ke kterému je přivázán každý pes ve spřežení, a dali se do běhu. Jak se spřežení rozběhlo, Mark po laně skočil a zachytil je až za posledními psy. (Ztratit spřežení v pustině může být velmi vážná věc.) Dalšího půl kilometru byl jako sněžný pluh i jako vodní lyžař — jeho spřežení ho táhlo sněhovými závějemi a vodou, která se rozlévala z řek. Do bundy si nabíral vodu a pod bradou se mu hromadil led, když klouzal po břiše za svými psy a celou cestu křičel povely, aby zastavili. Psi nakonec poslechli a on se vydal zpátky pro opuštěné saně. Tak to by prozatím o poslušnosti vůdčích psů stačilo!

Existují však okolnosti, kdy vůdčí pes osvědčí svou spolehlivost lépe. Během iditarodského závodu je spánek vzácností. Když stopa vede po rovině a je přímá, jsou chvíle, kdy musher může předat velení vůdčímu psovi a na chvíli si v saních zdřímnout. Celou tu dobu psi pokračují svižným tempem ke svému cíli, do Nome.

Občas, když je dobrá stopa, může spřežení snadno běžet rychlostí 18 až 19 kilometrů za hodinu nebo může kratší čas uhánět rychlostí až 30 kilometrů za hodinu. Průměrná rychlost je mnohem nižší, ale psi často uběhnou za den až 160 kilometrů. Jedno vítězné spřežení dosáhlo při desetidenním závodu průměrné rychlosti 7 kilometrů za hodinu.

Aljašský saňový pes

Někteří lidé mají pochybnosti, zda saňoví psi nejsou člověkem týráni a zneužíváni. Vzhledem k tomu, že člověk někdy opravdu zvířata bezohledně využívá, není toto znepokojení neopodstatněné.

Saňoví psi však plní svůj úkol s viditelným nadšením. Na startovací čáře se ozývá jejich štěkot — každý pes dává najevo, že už chce běžet ve stopě. Někteří psi jsou velmi dychtiví. Jedno desetičlenné spřežení napínalo své popruhy s takovou silou, že odtáhlo auto, ke kterému bylo přivázáno — auto přitom mělo zařazenou rychlost a zataženou ruční brzdu!

Mushers se o blaho svých zvířat starají velmi úzkostlivě. Při zastávkách jim značný čas zabere příprava žrádla pro psy a rozprostírání slámy pro zateplení psích sněhových loží. Také kontrolují psí obutí, které má chránit tlapy, a ošetřují jim každé zranění. Musher si při Iditarodu odpočine tím, že si tu a tam na půl hodiny až na dvě hodiny zdřímne, ale existuje jedna povinná čtyřiadvacetihodinová zastávka, kde si musher může odpočinout šest až sedm hodin. Psi mají naštěstí více odpočinku než musher.

Nepsaným pravidlem je, že psi by neměli táhnout náklad těžší, než je jejich vlastní váha. Průměrné iditarodské saně váží i s musherem 140 až 230 kilogramů. Má-li závodník spřežení o patnácti psech, každý pes táhne 15 kilogramů nebo méně. To je mnohem méně než váha psa — pes totiž váží průměrně 25 kilogramů. Kromě toho se musher značnou část cesty neveze na saních. Běží za nimi a tlačí je, když například pomáhá zdolat stoupání nebo překonat náročný terén.

Avšak i přes to, jakou péči mushers věnují svým psům, jsou lidé, kteří tvrdí, že závody některé psy poškodí. Jeden dopis redakci listu The New York Times uvedl, že organizace pro lidské zacházení se zvířaty v USA, Humane Society, tvrdí, že někteří psi nemohou závod dokončit, a dokonce zahynou, protože jsou příliš krutě popoháněni. Bylo tam uvedeno, že příčinou je velkou měrou to, že peněžní odměny, které udílí svaz sponzorů, jsou velmi vysoké.

Čtyři druhy psů

Co to je za psa, který dokáže udržet tempo a kterému se to, jak se zdá, líbí? Saně může tahat každý pes, který je v tahání vycvičen. Ale závodní saňový pes na Aljašce je obvykle jedním ze čtyř následujících typů: aljašský malamut, sibiřský husky, aljašský husky či vesnický neboli indiánský pes. To píše Lorna Coppingerová ve své knize The World of Sled Dogs (Svět saňových psů).

1. Aljašský malamut je zvláštní místní arktické plemeno. Ruští výzkumníci našli malamuta u domorodého eskymáckého kmene sídlícího u Kotzebue Sound, u lidu, kterému se tehdy říkalo Mahlemut nebo Malemiut. Tento pes je velký a velmi silný. V době zlaté horečky se ukázalo, že je vynikající k tahání těžkého nákladu. Není tak rychlý, ale vynahrazuje to ohromnou silou a vytrvalostí.

2. Sibiřský husky, často s ledově modrýma očima, je také uznáván jako psí plemeno. Je malý, inteligentní a rychlý a má velmi výrazné zbarvení. V roce 1909 jej poprvé dovezl na Aljašku ruský obchodník s kožešinami, který se se svým spřežením sibiřských husky zúčastnil druhého závodu All-Alaska Sweepstakes.

3. Aljašský husky není považován za plemeno, ale vyznačuje se několika charakteristickými rysy. Je směsí severských psů a jeho jméno pochází z místního slova pro Eskymáka — Husky nebo Huski —, což znamená „jedlík syrového masa“. To jméno není nevhodné, protože severští mushers v minulosti živili své smečky především sušenými rybami.

4. Indiánský neboli vesnický pes, dnes nejběžnější pes v závodech psích spřežení na Aljašce, se často nedá zařadit k žádnému plemenu. Je výsledkem dlouholetého výběrového křížení genofondu dostupného ve vesnicích. Tento pes může urazit kilometr skoro za dvě minuty a třicetikilometrový závod může běžet rychlostí více než 27 kilometrů za hodinu. Potom má ještě dost energie na to, aby se nedočkavě těšil, až druhý den zase poběží. Některým lidem se sice nelíbí, ale když má správný krok, je v očích mushera krásný.

V cíli

Příjezdem vítěze závod Iditarod nekončí. Může trvat ještě osm až deset dní, než je závod oficiálně ukončen a než je poslední musher, který přejede cílovou čáru, odměněn Cenou červené lucerny. Symbol červené lucerny pochází ze začátků železnice, kdy na konci vlaku, na služebním vagónu, visela červená lucerna.

Když myslíme na Iditarod, obdivujeme týmovou práci člověka a psa, díky níž mohou za nepříznivého počasí a ve velmi náročném terénu urazit více než 1800 kilometrů. Některé týmy to zvládnou za deset a půl dne. Také obdivujeme, jak úžasné tělesné i duševní schopnosti dal Stvořitel člověku i zvířeti, že mohou odvést takový výkon.

[Podpisek obrázku na straně 17]

Foto: © Jeff Schultz/ Alaska Stock Images