Kanadský Nejvyšší soud posiluje práva rodičů

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V KANADĚ

KDYŽ má vaše dítě vážné zdravotní problémy, jste jako milující rodiče přirozeně znepokojeni a cítíte úzkost. Velkým uklidněním a útěchou pro vás je, když zodpovědní, soucitní lékaři respektují to, jakou léčbu jste zvolili. Vznikají však situace, kdy lékaři jednají svévolně a přání rodičů přehlížejí. To velmi často vede k traumatickým zážitkům.

Kanadské zákony na ochranu rozvoje dítěte opravňují státní úředníky k tomu, aby dítě vzali pod svoji moc. Čtyři provincie státu umožňují nebrat ohled na přání rodičů a spor se ani nemusí projednávat před soudem. To vyvolává otázky, které jsou důležité pro všechny rodiče i děti. Jaká oblast rozhodování náleží rodičům? Jestliže se stát rozhodne, že se do rozhodování rodičů vloží, jak by se mělo postupovat, aby rodičům i dětem zůstala zachována základní práva? Je právo rodičů na rozhodování chráněno Ústavou?

V listu The Toronto Star z 3. března 1995 se objevil článek, který o těchto otázkách pojednával v souvislosti s případem nedonošeného děvčátka, které se narodilo v roce 1983. Jeho rodiče byli svědkové Jehovovi. „Souhlasili téměř s každým způsobem léčby, ale byli proti transfúzi krve. Lékaři požádali o soudní příkaz a soudce předal dohled nad dítětem organizaci Children’s Aid Society. Dítě dostalo krev až o tři týdny později, a to jen jako přípravu na volitelné oční vyšetření a případnou oční operaci. Rodiče protestovali všemi prostředky, až se případ dostal k Nejvyššímu soudu.“

Rozhodnutí soudu bylo vyneseno 27. ledna 1995. Nejvyšší soud sice nezvrátil to, co se stalo v roce 1983, ale pět z devíti soudců vydalo směrnice k tomu, jak postupovat, aby se předešlo zneužití pravomoci státu. Toto soudní rozhodnutí posiluje právo rodičů rozhodovat za své děti i ve zdravotních otázkách.

Soud otázku rozhodování rodičů zvážil zvláště s ohledem na svobodu náboženství, která je zaručena Kanadskou listinou práv a svobod. Soudce Gerard La Forest jako zástupce většiny řekl: „Právo rodičů vychovávat děti podle svého náboženského přesvědčení, k čemuž patří i volba léčby a jiných postupů, je základním aspektem svobody náboženství.“

To je poprvé, kdy kanadský Nejvyšší soud prohlásil, že svoboda náboženství zakotvená v Listině práv a svobod zahrnuje také právo rodičů zvolit způsob léčby svých dětí. Soudce La Forest tuto zásadu jasně vymezil, když prohlásil: „Neznamená to, že stát nemůže zasáhnout, když to považuje za nezbytné k ochraně autonomie nebo zdraví dítěte. Takový zásah však musí být oprávněný. Jinými slovy, právo rodičů na rozhodování musí mít ochranu Listiny práv a svobod, aby zásahy státu byly řádně sledovány soudem a byly schvalovány jen tehdy, když to odpovídá hodnotám, na nichž je Listina práv a svobod založena.“

Když soudce La Forest reagoval na poznámky dvou svých spolusoudců, zdůraznil nezbytnost prokázat, že zásah do rozhodování rodičů je oprávněný: „Některé jejich poznámky by mohly být pochopeny jako podpora toho, že práva rodičů mohou být potlačena prostě proto, že to nějaký odborník považuje za nutné. Velmi by mě znepokojovalo, kdyby zdravotník mohl přehlížet názor rodičů, aniž by musel prokázat, že to je nezbytné.“

Právo rodičů rozhodovat o léčbě bylo označeno za ústavní právo zakotvené v Kanadské listině práv a svobod. Představitelům dětské zdravotní péče a soudcům byl tedy vyslán důrazný signál. Musí jednat opatrně a musí patřičně respektovat práva rodičů. Odpovědní lékaři tyto směrnice také přijmou a budou podporovat právo rodičů vybrat pro své děti rozumnou alternativu, například bezkrevní léčbu.

Vzhledem k současné debatě o krevních transfúzích a jejich známých nebezpečích, k nimž patří mimo jiné i AIDS, můžeme pochopit, jaký význam mělo to, co soudce La Forest dodal: „Znepokojení, které vyjádřili ti, kdo podali odvolání, vyvolává obecnější otázku o vhodnosti léčby, jejíž léčebný prospěch je vysoce diskutabilní . . . Avšak lékařské podklady předložené v roce 1983 . . . nám nedovolují zpochybňovat nezbytnost krevní transfúze, i když při zpětném pohledu by to někdo možná rád udělal. Toto odvolání nám však připomíná, že když se potlačuje nesouhlas rodičů, je nutné postupovat opatrně.“ (Kurzíva od nás)

Článek v listu The Toronto Star, o němž byla zmínka, končí takto: „Čeho bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu dosaženo? Za prvé: lékaři, rodiče, sociální pracovníci a soudci nyní mají směrnice pro jednání v takových situacích, kdy se názor rodičů liší od názoru lékařů. Za druhé: v době, kdy se vyvíjí stále více bezkrevních alternativ a jsou dostupnější, by měl důraz na léčebné alternativy otevřít dveře pro větší pružnost v otázce transfúzí. Za třetí: když se dospěje k závěru, že je nutné nedbat na rozhodnutí rodičů, musí dojít k řádnému soudnímu slyšení, a stát a lékaři budou muset prokázat nutnost zamýšleného zásahu.“

Pracovníci ve zdravotnictví, soudci i rodiče v jiných zemích bezpochyby zjistí, že směrnice, které přijal rozhodnutím většiny kanadský Nejvyšší soud, jsou užitečné a konstruktivní. Kéž zdravotničtí pracovníci všude na světě dále poskytují lékařskou péči citlivě a soucitně, s ohledem na práva rodičů i dětí!