Rostoucí popularita sci-fi

POPRVÉ k tomu v americkém filmovém průmyslu došlo v roce 1982. Nejpopulárnějším filmovým „hercem“ sezóny 1982/1983 nebyl žádný člověk. Podle knihy The Illustrated History of the Cinema to byl E.T., pitvorná, nicméně roztomilá postavička z kosmu, která hrála hlavní roli ve filmu E.T. Mimozemšťan.

Tato pozoruhodná skutečnost je pouze jedním dokladem toho, jak obrovské popularitě se sci-fi těší v posledních letech. Kdysi byla sci-fi omezena na podřadné časopisy a lidé ji pokládali za repertoár samotářů a snílků; dnes se stává uznávanou součástí hlavního proudu zábavy. Co je však v pozadí tohoto překvapivého růstu popularity?

Abychom mohli na tuto otázku odpovědět, musíme se nejdříve podívat na historii žánru sci-fi. Od nepaměti si lidé vyprávěli fantastické příběhy proto, aby se báli, aby to na ně zapůsobilo nebo prostě aby se pobavili. Během 17. a 18. století však Evropa vstoupila do období vědeckého a materiálního pokroku. Mnozí lidé začali zpochybňovat tradiční názory a autority. V takové atmosféře začali někteří lidé hloubat o tom, jak by mohl vědecký pokrok ovlivnit lidstvo v budoucnosti.

Není zcela jasné, kdo sci-fi vymyslel. Francis Godwin a Cyrano de Bergerac, spisovatelé sedmnáctého století, napsali fiktivní díla, která se zmiňovala o kosmických cestách. V roce 1818 Mary Shelleyová ve své knize Frankenstein čili Moderní Prométheus líčila vědce, který měl schopnost vytvořit život, a popsala hrůzné následky, jež to mělo.

Někteří spisovatelé tento druh fikce použili k tomu, aby poukázali na nedostatky lidské společnosti. Když se tedy Jonathan Swift vysmíval anglické společnosti 18. století, vetkal svou satiru do série smyšlených cest. Výsledkem byly Guliverovy cesty, sžíravá alegorie, jež byla označena za „první mistrovské literární dílo“ v oblasti sci-fi.

Obvykle se však tvrdí, že moderní podobu sci-fi románu vytvořili spisovatelé Jules Verne a H. G. Wells. V roce 1865 napsal Verne knihu Cesta na Měsíc — jeden z celé řady úspěšných románů. A v roce 1895 vyšla populární kniha H. G. Wellse Stroj času.

Fikce se stává skutečností

Počátkem 20. století začali vědci uskutečňovat některé z těchto vizionářských snů. Podle knihy Die Großen (Ti velcí) německý fyzik Hermann Oberth věnoval celá léta tomu, aby se sen Julesa Vernea o kosmickém letu s lidskou posádkou stal skutečností. Oberthovy výpočty pomohly vytvořit vědecký základ pro kosmické lety. Oberth však nebyl jediný vědec, jenž byl ovlivněn sci-fi literaturou. Ray Bradbury, populární spisovatel vědeckofantastických románů, o tom říká: „Wernher von Braun a jeho němečtí kolegové a všichni v Houstonu a na Kennedyho mysu četli v dětství romány H. G. Wellse a Julesa Vernea. Rozhodli se, že až vyrostou, všechny ty věci uskuteční.“

Sci-fi byla v podstatě takovým odrazovým můstkem pro inovaci v mnoha oblastech. Spisovatel René Oth tvrdí, že jen málo „vynálezů nebo objevů vědeckofantastická literatura dopředu nepopsala“. Ponorky, roboti a rakety s lidskou posádkou byly jádrem sci-fi dlouho předtím, než se staly skutečností. Frederik Pohl, spisovatel v žánru sci-fi, proto zastává názor, že „čtení vědeckofantastické literatury vede k rozšíření mysli“.

Samozřejmě, ne každá sci-fi je skutečně o vědě. Některé z nejpopulárnějších vědeckofantastických knih a filmů jsou v podstatě určitou formou toho, co je označeno jako fantasy. Zatímco charakteristickým znakem sci-fi je vědecká věrohodnost, fantasy je omezena pouze představivostí autorů. Dokonce se v ní může objevovat i magie a kouzelnictví.

Jak přesné jsou však vědeckofantastické názory na budoucnost? Stojí za to číst či dívat se na každou sci-fi? Tyto otázky budou rozebírat následující články.

[Obrázek na straně 3]

Román Julesa Vernea „Cesta na Měsíc“ značně podnítil zájem o cesty do vesmíru

[Podpisek obrázku na straně 3]

Raketa: General Research Division/The New York Public Library/Astor, Lenox and Tilden Foundations