První v Mali

MŮJ manžel slouží jako cestující dozorce u svědků Jehovových v Mali, řídce osídlené zemi v západní Africe. Na severu se rozkládá poušť Sahara a většinu zbylé části země tvoří zvlněné pastviny. Mali je větší než Anglie, Francie a Španělsko dohromady. Tyto země mají více než 140 milionů obyvatel, ale počet obyvatel Mali je jen asi deset milionů. Asi sto padesát obyvatel Mali patří ke svědkům Jehovovým.

Naší základnou je Ziguinchor, malé město v sousedním Senegalu. V listopadu 1994 jsme odtud odletěli do Dakaru a potom do Bamaka, hlavního města Mali. Bamako je velké město, které má hodně přes půl milionu obyvatel. Z Bamaka jsme jezdili terénním vozem taxislužby, autobusem nebo vlakem do menších měst, například do města Ségou, San a starobylého Mopti. Na každém z těchto míst jsem strávili asi týden a s těmi několika tamními svědky jsme se podíleli na křesťanské službě.

V prosinci jsme se vrátili do Bamaka, abychom se potěšili na oblastním sjezdu. Nejvyšší počet účastníků byl 273 osob. Velmi jsme se zaradovali, když jsme viděli, jak se křtí čtrnáct nových svědků! Den po sjezdu jsme odjeli autobusem do městečka Sikasso, kde se měl o dalším víkendu zasvěcovat první sál Království, který svědkové Jehovovi v Mali postavili.

Náročný úkol

Sbor v Sikassu tvoří jen třináct svědků, z nichž pět slouží jako průkopníci neboli celodobí služebníci. Když jsme v pondělí přijeli, byli jsme dychtiví slyšet, jak mají zasvěcení naplánováno. Řekli nám, že počítají s tím, že se o to postará můj manžel Mike! A tak jen co jsme si vybalili zavazadla, šli jsme se podívat na sál Království. Když jsme jej uviděli, nadchlo nás, že tato hrstka svědků dokázala postavit takovou budovu. Avšak zbývalo ještě mnoho práce. Nebyly tam záclony, sál nebyl zvenku obílený a chyběl nápis „Sál Království svědků Jehovových“.

Uvědomili jsme si, že za několik dní přijede z Bamaka na zasvěcení nejméně padesát návštěvníků. Byli pozváni i místní lidé. Ve sboru je jen jeden starší, Pierre Sadio. Když jsme se ho zeptali, jak je podle jeho úsudku možné dokončit sál do soboty, do dne zasvěcení, přátelé se shlukli, aby slyšeli jeho odpověď. „Myslím, že nám Jehova pomůže, abychom to dokončili včas,“ odpověděl.

Tolik se toho ještě muselo udělat, a za tak krátkou dobu! Váhavě jsem se zeptala, zda bych mohla pomoci s obstaráváním záclon. Na tvářích těch, kdo stáli kolem, se objevil široký úsměv a bylo znát, že se jim ulevilo. Pak Mike navrhl, že dáme udělat tabuli s nápisem, kterou umístíme na průčelí sálu. Brzy jsme mluvili všichni najednou. Všichni byli velmi rozrušeni. Dodělat všechny detaily na sále včas, to bude opravdu náročné!

Horečná činnost

My, křesťanské sestry, jsme vyrazily na tržiště vybrat materiál. Potom jsme našli krejčího, který by záclony ušil. „Máte na to čtyři dny,“ řekly jsme mu. Mike chtěl opatřit nějakou výzdobu, a tak se nabídl, že udělá hezký drhaný závěs na květináč, který by se pověsil před sál. Vyšly jsme tedy znovu, tentokrát pro potřebné provazy na závěs a pro květináč.

Také se zařídilo, aby někdo vyrobil pro sál Království tabuli s nápisem. V sále i mimo něj bylo rušno. Skupina sousedů přihlížela. Je ještě tolik práce! Jak nasytíme padesát návštěvníků? Kde budou spát? Celý týden jsme spěchali s přípravami, ale zdálo se, že nic nepůjde hladce.

V pátek, den před zasvěcením, jsme vstali časně ráno. Atmosféra byla vzrušená, protože měli přijet návštěvníci z Bamaka. Kolem poledne byla přivezena tabule s nápisem. Když ji Mike rozbalil, bratři vydechli obdivem. I zvědaví přihlížející si ji uznale prohlíželi. Netrpělivě jsme čekali, až bude připevněna na průčelí sálu. Nyní je zřejmé, že to není jen tak ledajaká budova. Je to „Sál Království svědků Jehovových“.

V nedalekém průkopnickém domově sestry pilně vařily. Velký černý kotel byl plný jídla. Právě jsme domyli kbelíky a štětky po bílení stěny sálu, když se ozval křik: „Už jsou tady! Už jsou tady!“ Přátelé vybíhali ze sálu i z domu. Sousedé byli tím vším udiveni. Bratři nadšením tančili. Když přátelé vystoupili z autobusu, dostalo se jim vřelého přivítání! Pocítila jsem velkou hrdost, že jsem svědek Jehovův.

Prohlížela jsem si návštěvníky, přátele z místních kmenů, ale i z Burkiny Faso a z Toga. Přijeli také Američané, Kanaďané, Francouzi a Němci. Ten večer jsme měli velký svátek. Rozdělali jsme ohromný oheň, který osvětloval dvůr. Měla jsem pocit, že se musím štípnout, abych se ujistila, že mám skutečně tu výsadu účastnit se této události. Večer pomalu končil a my jsme se začali neochotně rozcházet do svých příbytků.

V jednom obydlí bylo ubytováno dokonce dvacet lidí. Mohu říci, že pro některé to bylo obtížné. Viděla jsem, jak jedna místní sestra pomáhá francouzské návštěvnici na venkovní záchod. Návštěvnice byla příbuznou jedné misionářky, ale sama svědkem nebyla. Když se vraceli, říkala: „Jste tak chudí, ale jste skutečně velmi milí a laskaví.“ Chtělo se mi říci: „Ne, nejsou chudí. Všichni, kdo patří k Jehovovu lidu, jsou bohatí!“ Opravdu, kde jinde můžete vidět skupinu tak rozmanitých lidí, aby spolu žila v míru a pokoji?

Dojemné zasvěcení

Noc rychle minula, a už tu byl den zasvěcení. Po schůzce před službou v sále Království svědkové vycházeli mezi lidi z městečka a zvali je na zasvěcení. Já jsem zůstala v sále a aranžovala jsem květiny a zelené rostliny. Místní sestry pobíhaly a vařily jídlo na večer.

Konečně byly čtyři hodiny, čas zasvěcení. V sále bylo celkem 92 přítomných, ale přesto nebylo přeplněno. Byla jsem tak rozrušená, že pro mě bylo těžké klidně sedět. Pierre Sadio promluvil o historii díla v Sikassu. Když sem byl přidělen, byl zde jen on, jeho manželka a jejich dvě děti. Měl velmi těžký život, ale časem Jehova jeho službě požehnal. První člověk, který se v Sikassu stal svědkem, je nyní zvláštním průkopníkem. Pierre potom vysvětlil, jak těch několik svědků bylo schopno stavět. Najali si zedníka a každou neděli pracoval na stavbě celý sbor po celý den.

Pak Mike vedl rozhovor s přáteli, kteří na sále pracovali. Každého se zeptal, zda si někdy pomyslel, že takový den nastane, a jak se cítí, když vidí sál Království plný lidí. Většinou měli tak stažené hrdlo, že svou odpověď stěží dokončili. Všichni přítomní svědkové měli v očích slzy.

Potom přednesl Ted Petras z odbočky svědků Jehovových v Senegalu zasvěcovací proslov. Pak byla pronesena modlitba a bratři velmi dlouho tleskali. Pak Mike vyzval všechny, kdo při stavbě sálu pomáhali, aby předstoupili. Stáli tam celí rozzáření a po tvářích se jim koulely slzy radosti. Když jsme zpívali závěrečnou píseň, zaplavil mě pocit velkého štěstí. To, že jsem misionářkou, mi umožňuje, abych měla ty nejúžasnější zážitky. Kdybychom zůstali doma ve Spojených státech, přišli bychom o mnoho.

Další vřelé společenství

Po zasvěcení se podávalo občerstvení. Sestry přicházely v řadě za sebou a na hlavě nesly velké tácy s vodním melounem. Za nimi šli dva bratři, kteří si pro tuto příležitost nasadili kuchařské čepice, a nesli mísy plné koláčů. Ploché koláče byly pestře zdobené dílky pomerančů a citrónů. Atmosféra byla velmi sváteční.

Když byli místní návštěvníci obslouženi, odešli. Pak šli svědkové na večeři do jednoho nedalekého domu. Všichni jsme seděli venku, nad hlavou nám zářil měsíc v úplňku, a plápolající oheň osvětloval dvůr. Z celého dne jsem byla tak rozrušená a unavená, že jsem ani nemohla dojíst večeři. Dala jsem napůl snědené kuřecí stehno jednomu děvčátku. Místní průkopníci sledovali naše talíře a když něco zbylo, dojedli to. Tady žádné zbytky nebyly. Ve Spojených státech jsme velmi zmlsaní.

Jak se náš večer blížil ke konci, jeden bratr připomněl těm, kdo přijeli z Bamaka, že pro ně autobus přijede v 9.15. Druhý den ráno si bratři posedali po dvoře a čekali na autobus. Naposledy jsme si zazpívali písničku — „Díky ti, Jehovo“. Začaly nám téci slzy, a jakmile jsme dozpívali, autobus se objevil. Všichni bratři a sestry se navzájem objímali.

My jsme tam stáli, a když se autobus pomalu rozjížděl, mávali jsme. Všichni v autobuse mávali, dokud nezmizeli z dohledu. Potom jsme se my, kdo jsme zůstali, podívali jeden na druhého. Bylo to opravdu nádherné zasvěcení a nádherný týden. (Zasláno)

[Obrázek na straně 15]

První sál Království, který postavili svědkové Jehovovi v Mali

[Obrázek na straně 16]

Tato skupina šťastných lidí cestovala autobusem