Řecká pravoslavná církev — Církev rozdělená

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V ŘECKU

PRO upřímné lidi, kteří milují Boha a pravdu a kteří si hluboce váží uctívání Boha, je současná situace v řecké pravoslavné církvi přinejmenším otřesná. Politováníhodný nedostatek jednoty, také násilné konfrontace mezi bojujícími frakcemi církve, záplava ostudných mravních skandálů a to, že církev, která o sobě říká, že je „jedinou pravou církví Boží“, není schopna poskytnout duchovní vedení, to vše působí, že mnoho Řeků je zklamaných a znechucených.

Obyčejní lidé jsou s tímto stavem věcí nespokojeni, a dokonce rozzlobeni. Jeden univerzitní profesor si ve významném řeckém listě stěžuje: „Řecká církev je rozervána krizí, která co do intenzity a délky trvání nemá obdoby a která zpochybňuje autoritu [církve] a podkopává hodnoty neodmyslitelné od jejích institucí. Toto zlo naneštěstí stále trvá.“

Jak tato situace vznikla? Jsou úzké svazky řecké pravoslavné církve a státu opravdu prospěšné? Jaká je budoucnost těchto vztahů mezi církví a státem? Jaká alternativa existuje pro lidi, kteří hledají pravý, jednotný Kristův sbor? Zkoumejme fakta a podívejme se, co k této záležitosti může říci Bible.

Boj o moc

Když v letech 1967–1974 v Řecku panoval vojenský diktátorský režim, aktivně zasahoval do záležitostí řecké pravoslavné církve, aby si upevnil svou moc. Ve snaze získat absolutní kontrolu rozpustila vojenská junta předtím zvolený Svatý synod — nejvyšší výkonný orgán řecké pravoslavné církve — a jmenovala jej po svém, takzvaně „podle zásluh“. Když byla v roce 1974 obnovena demokracie, Svatý synod byl opět volen podle církevních stanov. Biskupové, kteří tvořili synod jmenovaný juntou, tedy byli sesazeni a nahrazeni jinými.

Avšak vládní návrh zákona, který byl v roce 1990 schválen, dal sesazeným biskupům právo získat zpět své postavení tím, že se odvolají ke světským soudům a nakonec k nejvyššímu správnímu soudu, ke Státní radě. Tři z těchto duchovních to skutečně udělali a svůj spor vyhráli. Výsledkem toho je, že tři různé arcidiecéze pravoslavné církve mají každá po dvou biskupech — jednoho, který je oficiálně uznán jen řeckou pravoslavnou církví, a druhého, který je oficiálně uznán Státní radou.

„Bojující křesťané“

Biskupové, kteří byli dříve sesazeni, znovu získali své postavení a rozhodně odmítají uznat existenci jiných biskupů, které jmenovala oficiální církev. A co víc, každý z nich má velké množství stoupenců — „náboženských fanatiků“, jak je označily jedny noviny — a ti velmi vášnivě podporují věc svého biskupa. Tato situace vyvolala silné hněvivé reakce. Na televizních obrazovkách v celém státě se objevily násilné scény, ve kterých se davy takových „bojujících křesťanů“ vloupávaly do kostelů, rozbíjely ikony a útočily na duchovní i laiky opozičního tábora. Aby byl obnoven klid, musela ve většině případů zasahovat pořádková policie. Tyto události vyvrcholily v říjnu a listopadu 1993 v kostelích zámožného aténského předměstí Kifisia a později v červenci a v prosinci 1994 ve městě Larissa. Tehdy byla celá řecká veřejnost šokována případy výtržnictví, které svědčily o zaslepeném náboženském fanatismu.

K nejnásilnějším střetům došlo 28. července 1994, kdy byl do úřadu dosazen Ignatius, biskup v Larisse jmenovaný Svatým synodem. Na první stránce listu Ethnos se objevil palcový titulek „Kvůli novému biskupovi se Larissa stává bojištěm — Vrátil se temný středověk“. V článku se psalo: „Je přiléhavý jen jediný výraz: temný středověk. Jak jinak se dá popsat všechno to, co se včera v Larisse dělo . . . pouliční boje, násilné střety, tělesná zranění?“

Za několik týdnů protivníci biskupa Ignatia „po zuřivé honičce“ napadli jeho auto „železnými tyčemi a kusy cihel“. Jeden novinář se divil: „Může někdo věřit, že pachatelé těchto činů jsou naplněni křesťanským cítěním, když je zároveň jejich fanatismus vede k tomu, aby se dopouštěli skutků, které jsou podobné skutkům gangsterů — když se dopouštějí násilných činů, které by mohly způsobit smrt? . . . A přední církevní představitelé k těmto skutkům podněcují a schvalují je.“

V období Vánoc se situace ještě zhoršila. O nešťastných událostech z 23. až 26. prosince 1994 list Eleftherotipia napsal: „V Larisse, kde dlouhý a protahovaný konflikt znovu zmařil [oslavy], to byly Vánoce hanby . . . Zatímco zvony na kostele oznamovaly narození Krista, policejní obušky dopadaly na hlavy ‚spravedlivých i nespravedlivých‘. Na nádvoří chrámu svatého Konstantina v Larisse byla vánoční přání a požehnání vystřídána nepokoji, konflikty, přívaly nadávek a zatýkáním . . . Demonstrace [proti Ignatiovi] se rychle zvrhly v urážky a pak střety s policií . . . Nádvoří chrámu se proměnilo v bojiště.“

Jak na to lidé reagovali? Jeden příslušník pravoslavné církve k tomu řekl: „Nemohu pochopit, jak lidé, kteří si říkají křesťané, mohou o posvátném náboženském svátku páchat takové násilnosti. Jak mohu jít do kostela, když mi hrozí, že tam budu zbit?“ Jedna zbožná členka pravoslavné církve konstatovala: „Po tom všem se teď do kostela bojím jít.“

Jako kdyby toho nebylo dost, vyšlo najevo množství mravních skandálů, které se týkaly řecké pravoslavné církve. Sdělovací prostředky opakovaně uváděly zprávy o nízké morálce jistých členů duchovenstva — o homosexuálních a pedofilních kněžích, o zpronevěře financí a o nezákonném obchodě se starožitnostmi. Tento obchod je umožněn tím, že mnoho duchovních má volný a nekontrolovaný přístup ke vzácným ikonám a jiným cenným uměleckým dílům.

Jak křiklavě je opomíjena výstraha, kterou dal křesťanům apoštol Pavel, totiž aby nebyli následovníky lidí, protože to má za následek „rozkoly“ a „rozdělení“! (1. Korinťanům 1:10–13; 3:1–4)

Vztah církve a státu — Jakou má budoucnost?

Již od vzniku řeckého státu se řecká pravoslavná církev jako převládající náboženství těšila výsadnímu postavení. Nic takového jako odluka církve od státu v Řecku dodnes neexistuje. Postavení řecké pravoslavné církve jako „převládajícího náboženství“ v Řecku je zaručeno samotnou Ústavou. To znamená, že řecká pravoslavná církev proniká do všech oblastí veřejného života, mimo jiné do státní správy, soudnictví, policie, školství a prakticky každé další oblasti života společnosti. Tato všudypřítomnost církve znamená utlačování a nepopsatelné těžkosti pro náboženské menšiny v Řecku. Ústava sice zaručuje náboženskou svobodu, ale když dojde k tomu, že se nějaká náboženská menšina pokusí prosadit svá práva, téměř vždy se ocitne v neproniknutelné pavučině náboženské stranickosti, předsudků a odporu, která je upředena ze vztahů mezi církví a státem.

V blízké budoucnosti se rýsuje možnost revize Ústavy, a proto se již silně ozývají hlasy, které žádají odluku církve od státu. Vlivní odborníci a analytici v oblasti ústavního práva upozorňují na problémy, které toto úzké spojení církve a státu přináší. Poukazují na to, že jediné schůdné řešení je odloučení těchto dvou subjektů.

Proti takové definitivní odluce zase vznášejí své námitky představitelé církve. Jeden pravoslavný biskup se dotkl citlivého problému, který by byl takovým vývojem vztahů mezi církví a státem nepříznivě ovlivněn: „Přestane stát v důsledku toho vyplácet mzdy duchovním? . . . To by znamenalo, že mnoho farností zůstane bez kněží.“ (Srovnej Matouše 6:33.)

Dalším výsledkem těsného vztahu mezi církví a státem v Řecku je, že řecké zákony — v přímém rozporu s pravidly Evropské unie a články Evropské konvence o lidských právech, které jsou pro Řecko závazné — vyžadují, aby v osobním průkazu totožnosti všech řeckých občanů bylo zaznamenáno, ke kterému náboženství občan patří. Nezaujatí lidé jsou silně proti tomu, protože členové náboženských menšin se často stávají oběťmi diskriminace. Jeden novinář řekl: „Tato skutečnost může velmi pravděpodobně mít negativní důsledky pro náboženské menšiny a jejich právo využívat své svobody vyznání.“ List Ta Nea k tomu napsal: „V takových věcech, jako je povinný záznam v průkazu totožnosti o příslušnosti k náboženství, by stát měl rozhodovat a vydávat zákony bez ohledu na panovačné způsoby a reakce církve.“

Dimitris Tsatsos, profesor ústavního práva a také člen Evropského parlamentu, zdůraznil naléhavou potřebu odluky takto: „Církev [v Řecku] musí přestat se svou tyranskou nadvládou nad sociálním a politickým životem i nad vzdělávacím systémem. Způsob jednání řecké církve je utlačující. Je to despotická vláda nad naším vzdělávacím systémem i nad naší společností.“ Při jiném interview tentýž profesor řekl: „Církev má v Řecku hrozivou moc, která se naneštěstí neomezuje jen na své přirozené prostředí nemilosrdného konzervativismu, ale podařilo se jí proniknout i do pokrokovější části řecké společnosti. Já osobně požaduji odluku církve od státu. Požaduji, aby pravoslavní Řekové byli postaveni na stejnou úroveň jako příslušníci jiných náboženství v Řecku a byli jim rovni.“

Pravé křesťanství je jednotné

Najít v řecké pravoslavné církvi znaky pravého křesťanství je skutečně těžké. Ježíš nechtěl, aby v křesťanství docházelo k rozporům a rozkolům. V modlitbě ke svému Otci prosil, aby jeho učedníci „byli jedno“. (Jan 17:21) Tito učedníci měli „mít mezi sebou lásku“ a tato láska měla být poznávacím znakem pravých Kristových následovníků. (Jan 13:35)

Zdá se, že řecké pravoslavné církvi jednota chybí. To však není v dnešním organizovaném náboženství zdaleka ojedinělé. Je to spíše typický příklad rozvrácenosti, která postihuje církve křesťanstva.

Pro ty, kdo upřímně milují Boha, je obtížné uvést tento ubohý stav věcí do souladu se slovy apoštola Pavla, která jsou určena pravým křesťanům a jsou zapsána v 1. Korinťanům 1:10: „A vybízím vás, bratři, prostřednictvím jména našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni mluvili souhlasně a nebylo mezi vámi rozdělení, ale abyste byli vhodně sjednoceni stejnou myslí a stejným myšlenkovým postupem.“

Ano, mezi pravými Ježíšovými učedníky je nezlomná jednota. Jsou spojeni poutem křesťanské lásky, a proto mezi sebou nemají žádné politické, sektářské nebo naukové spory. Ježíš jasně vysvětlil, že každý by měl být schopen rozpoznat jeho následovníky podle „jejich ovoce“ neboli jejich skutků. (Matouš 7:16) Vydavatelé tohoto časopisu vás zvou, abyste prozkoumali „ovoce“ svědků Jehovových, kteří se v Řecku i všude jinde na světě těší z pravé křesťanské jednoty.

[Obrázek na straně 18]

Kněží při střetu s policií

[Podpisek obrázku na straně 15]

Z knihy The Pictorial History of the World (Dějiny světa v obrazech)