Nejosamělejší pták na světě

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V BRAZÍLII

POKUD si myslíte, že puštík karibský nebo orel bělohlavý jsou ohrožené ptačí druhy, ještě jste neslyšeli o druhu ara Spixův. Tento brazilský pták dává pojmu „ohrožený druh“ zcela nový význam. Abychom vám však příběh nejosamělejšího ptáka vyprávěli od začátku, začneme v sedmnáctém století.

Holandský usedlík v Brazílii George Marc Grav tehdy poprvé zaznamenal, že takový pták existuje, a popsal ho. Místní obyvatelé tohoto ptáka zanedlouho pojmenovali ararinha azul neboli malý modrý papoušek — prosté, ale výstižné pojmenování. Pták je oblečen v modrém kabátku s troškou šedi. Měří 55 centimetrů včetně ocasu, který je dlouhý 35 centimetrů. Však je také z brazilských modrých papoušků ara ten nejmenší.

„Později, v roce 1819,“ vypráví biolog Carlos Yamashita, přední brazilský odborník na papoušky, „přišli vědci s oficiálním názvem pro tohoto ptáka: Cyanopsitta spixii.“ Cyano znamená „modrý“ a psitta je „papoušek“. A co spixii? Biolog vysvětluje, že tento přívlastek byl připojen z úcty k německému přírodovědci Johannu Baptistu Spixovi. Byl první, kdo studoval tento druh v jeho přirozeném prostředí v severovýchodní Brazílii, podél několika potoků vroubených stromy.

Úbytek začíná

Je pravda, že arů Spixových nikdy nebylo mnoho. I v době, kdy žil Johann Baptist Spix, jich bylo odhadem jen sto osmdesát, ale od té doby se jejich situace stále zhoršovala. Osadníci zničili tolik lesního porostu, kde ptáci žili, že do poloviny sedmdesátých let našeho století jich přežívalo už jen necelých šedesát. Už tak to bylo špatné — a to byl teprve začátek.

To, co se osadníkům nepodařilo za tři století, dokázali lovci ptáků za několik let — populaci arů Spixových téměř vyhubili. Ze šedesáti ptáků přežívali v roce 1984 ve volné přírodě jen čtyři. Ale chovatelé ptáků byli v té době ochotni zaplatit za poslední ptáky tohoto druhu ohromné ceny — až 50 000 dolarů za jednoho. Není divu, že v květnu 1989 časopis Animal Kingdom oznámil, že od doby, kdy výzkumníci naposledy viděli tohoto ptáka ve volné přírodě, uplynul již rok. Za několik měsíců bylo oznámeno, že všechny zbývající odchytali lovci. Ara Spixův, jak smutně oznamoval časopis Animal Kingdom, dostal poslední „ránu z milosti“.

Překvapení a naděje

Sotva však biologové tuto kapitolu o arovi Spixovu uzavřeli, lidé žijící poblíž místa jeho výskytu řekli, že ararinha azul viděli. Takových zpráv se objevilo více. Mohl tam snad ještě nějaký pták přežít? Vědci to chtěli zjistit, a tak si v roce 1990 pět výzkumníků sbalilo tábornické vybavení, dalekohledy a poznámkové bloky a vydali se na území tohoto papouška.

Výzkumníci tuto oblast bez úspěchu prohledávali dva měsíce. Potom uviděli hejno zelených papagaios maracanãs neboli arů maracana a všimli si něčeho neobvyklého. Jeden z členů hejna byl jiný — větší a modrý. Byl to poslední volně žijící ara Spixův! Týden ho pozorovali a zjistili, že ara Spixův, od přírody tvor společenský, se připojil k papouškům druhu ara maracana, aby se vypořádal se svou osamělostí a aby si našel družku. Zelení ptáčci bez problémů přijali tohoto modrého vytrvalce za přítele — ale pářit se s ním? Ve zdvořilé společnosti arů maracana samozřejmě existují jisté hranice!

A tak se zhrzený ara Spixův každý den při západu slunce oddělil od svých společníků a vyletěl na strom, na který se se svou bývalou družkou ukládali k spánku celá léta — až do roku 1988, kdy lovci jeho celoživotní partnerku chytili a prodali do zajetí. Od té doby tam spává sám — drobný, osamělý chomáček modrého peří usazený vysoko na holé větvi. Nestane-li se zázrak, je to jen otázka času, než poslední ara Spixův, který umí přežít ve volné přírodě, skončí stejně jako pták dodo — ledaže mu někdo najde družku. Tato myšlenka se ujala a v roce 1991 byl zahájen Projeto Ararinha-Azul (Projekt ara Spixův). Co bylo jeho cílem? Chránit samečka, který přežívá, najít mu družku, dát je dohromady a doufat, že se v okolí znovu rozmnoží. Vychází to?

Bylo dosaženo pokroku. Osud nejohroženějšího ptáka na planetě uvedla ve všeobecnou známost Brazilská pošta, která k jeho poctě vydala známku. V téže době se biologům podařilo sjednotit osm tisíc obyvatel městečka Curaçá, které leží poblíž místa výskytu ary Spixova, aby si zajištění jeho přežití vzali za své. „Svého“ ptáčka, kterému přezdívají Severino, obyvatelé městečka střeží, a lovci tedy nyní riskují, že budou při činu přistiženi. Tato strategie se vyplácí. Severino si stále poletuje na svobodě. Byla překonána i druhá překážka — přesvědčit chovatele, aby se rozloučili s jedním ze šesti těchto ptáků, kteří v Brazílii ještě žijí v zajetí. (Viz rámeček.) Jeden vlastník souhlasil, a mladá samička, která byla chycena jako ptáče, byla v srpnu 1994 letecky přepravena do Curaçá, aby byla puštěna na svobodu a žila zase ve svém přirozeném prostředí.

Dostat se do formy a do kontaktu

Samička byla dána do velké voliéry, která byla postavena přímo v místě, kde žil sameček, a dostávala stravu, kterou se ara Spixův živí ve volné přírodě. Aby byla na život ve volné přírodě připravena, její pečovatelé ji odvykali slunečnicovým semínkům, která byla její běžnou stravou v zajetí, a dávali jí semínka z borových šišek a místní trnité plody, které rostou ve volné přírodě. Její žaludek se přizpůsobil dobře.

Další součást tréninku bylo každodenní cvičení — a byl pro to pádný důvod. Očekávat, že pták chovaný v kleci se ze dne na den přizpůsobí partnerovi, který nalétá denně padesát kilometrů, je totéž jako chtít po člověku, který tráví život před televizí, aby běžel maratón. A tak aby si samička posílila svaly, biologové, kteří se o ni starali, ji podněcovali, aby ve voliéře létala co nejvíce.

Netrvalo dlouho a Severino voliéru objevil. Když zahlédl samičku, zapískal, zavolal na ni a přiblížil se na třicet metrů k voliéře. „Samička odpověděla,“ říká Marcos Da-Ré, biolog, který na tomto projektu pracuje, a „projevila velké vzrušení“, když si svého návštěvníka povšimla. Její vzrušení, jak řekl, „nás naplnilo nadějí“.

Učitel a otec . . .

Konečně přišel ten velký den: dveře voliéry se rozletěly. Samička asi půl hodiny váhala a pak vylétla a usadila se na stromě asi tři sta metrů od voliéry. Ale kde je Severino? Byl asi třicet kilometrů odtud a zase se honil za ary maracana. Proč odletěl? Čekal poblíž voliéry celé měsíce, a když přišla doba páření, jeho vyvolená byla stále v kleci. Asi si pomyslel, zavtipkoval biolog Da-Ré, že je „lepší maracanã na svobodě než ararinha v zajetí“. Tentokrát se Severinovi jeho vytrvalost vyplatila. Jedna samička ary maracana svolila a přijala ho jako druha.

Biologové však doufají, že až mine období páření, Severino svou známost ukončí, vrátí se do svého sídliště, zjistí, že samička je na svobodě, a přijme ji za družku. Očekává se, že potom bude zastávat dvojí úlohu — úlohu učitele a úlohu otce. Je to jediný ara Spixův na světě, který ví, jak přežít ve volné přírodě, a tak musí svou družku naučit hledat potravu a útočiště a přežít v jednom z nejpustších krajů Brazílie.

. . . a tvůrce historie

A tak až znovu nastane období hnízdění, biologové z Projektu ara Spixův si budou přát, aby Severino přestal honit papoušky druhu ara maracana a soustředil se na hledání dutého stromu, který by jeho družce posloužil za hnízdo. Půjde-li všechno hladce, samička snese dvě malá vejce a o několik měsíců později bude Severino vyučovat technikám přežití trojčlennou skupinu. Dojde to tak daleko?

„Odpověď chce čas,“ říká biolog Yamashita, „ale tento projekt je snad jediný způsob, jak zabránit, aby se ara Spixův stal dalším vymřelým druhem.“ Teď je na Severinovi, aby využil příležitosti a napsal novou kapitolu historie. Bude-li tento svazek úspěšný, milovníci přírody a papoušci druhu ara maracana si oddychnou.

[Rámeček na straně 24]

Ptáci v klecích

Odhaduje se, že asi třicet jedinců druhu ara Spixův žije v zajetí. Více než tucet těchto ptáků odchoval jeden chovatel na Filipínách a stále v této asijské zemi žijí. Zbývající ptáci žijí v zajetí v Brazílii, Španělsku a Švýcarsku. Avšak všem těmto ptákům v klecích chybí vlastnost, kterou má jen Severino — jen on ví, jak přežít ve volné přírodě.

[Obrázek na straně 25]

Chráněný druh — alespoň na známce

[Podpisek]

Empresa Brasileira de Correios e Telégrafos