Jsem invalida, a přesto mohu řídit auto

„MOHU řídit auto!“ Možná vám nepřipadá, že je na těch slovech něco zvláštního, ale na mě hluboce zapůsobila. Padesátiletý muž, který je vyslovil, seděl přede mnou na zemi. Jako dítě dostal obrnu, a tak mu ani pořádně nevyrostly nohy. Měl je zkřížené pod sebou, drobné a neužitečné. Měl však silné paže a ramena, protože se léta pohyboval na rukách. Úplně mu chyběla sebelítost, a to mě zahanbovalo — zvlášť to štěstí a hrdost v jeho hlase, když říkal, že může řídit.

Víte, sám jsem dostal obrnu, když mi bylo dvacet osm let. Zpráva, že už nikdy nebudu chodit bez berlí, mě úplně zničila. Prostá slova tohoto muže mi pomohla, abych svou depresi překonal. Říkal jsem si, že když člověk, který je mnohem hůře postižený než já, se nad svůj stav může povznést, proč bych nemohl já? Tehdy jsem se rozhodl, že i já budu znovu řídit auto!

Není to tak snadné

To bylo téměř před čtyřiceti lety. Tělesně postižený člověk, který tehdy chtěl řídit auto, musel mít pro strach uděláno. Mé upravené auto, to byl opravdu vynález! Od pedálu spojky vedla berle, která mi sahala do levého podpaží. „Sešlápl“ jsem spojku tím, že jsem pohnul levým ramenem dopředu. Plyn se ovládal ruční pákou ze starého Fordu — modelu T — a brzda se také ovládala ručně. Umíte si představit, jak jsem řídil? Ramenem jsem pohyboval dozadu a dopředu, levou rukou jsem řídil i brzdil a pravou rukou jsem řídil, ovládal plyn a dával signály o odbočení! (V Austrálii jezdíme po levé straně vozovky.) Auta tehdy ještě neměla směrovky.

Jsem vděčný za to, že řízení s těmito těžkopádnými zařízeními je věcí minulosti. Díky automatické převodovce a snadno ovladatelným směrovkám je dnes řízení mnohem snazší. S pomocí technického pokroku může řídit mnoho postižených lidí. Některá zařízení, která se běžně používají, jsou popsána v rámečku na straně 14.

Má osobní doporučení

Jste-li tělesně postiženi a uvažujete o tom, že byste upravili auto tak, abyste mohli řídit, velmi vám doporučuji, abyste se obrátili na někoho, kdo je v tomto oboru odborníkem. Může zajistit, aby celé zařízení bylo prohlédnuto s ohledem na vaši bezpečnost i na bezpečnost ostatních pasažérů. Může také dojít k nehodě, a proto je důležité uzavřít u některé uznávané pojišťovny sdružené pojištění.

Obecně vzato, může být moudré jezdit vždy s nějakým společníkem. Jedno staré přísloví moudře radí: „Lepší je žít ve dvou než v osamocení, protože tak se práce vyplácí. Když padnou, jeden zvedá druhého. Běda samotnému! Když padne, pak není druhý, který by ho zvedl.“ (Kazatel 4:9, 10, Bogner) Společník může být velkou pomocí, když dojde k nehodě, když se porouchá motor nebo když píchnete kolo. Někteří postižení řidiči mají v autě radiotelefon. Mohou tedy, je-li to nutné, jezdit sami a mít větší jistotu.

Je také rozumné, když se tělesně postižený řidič stane členem nějaké organizace pro pomoc motoristům. Tak může v případě potřeby, ve dne i v noci, rychle dostat pomoc. Roční poplatek obvykle není příliš vysoký — za pokoj mysli, který může poskytnout, je to malá cena.

Nemusím ani říkat, že my, tělesně postižení řidiči, bychom měli uznat svá omezení a podle toho také jezdit. Nesmíme jezdit agresivně a snažit se dokázat, že umíme řídit stejně dobře jako ostatní. Naopak, mnoho postižených řidičů má na svých vozidlech nápisy jako: „Pozor, tělesně postižený řidič“ nebo něco podobného. Je to jen upozornění, že tělesně postižený řidič bude možná opatrný a pojede o něco pomaleji než ostatní. Neznamená to, že se mu ostatní řidiči musí klidit z cesty. Ze své zkušenosti vím, že při brzdění reaguje postižený člověk málokdy pomaleji než zdraví řidiči — zvláště od doby, kdy se do aut zavádějí moderní zařízení.

Řídit, nebo neřídit — zodpovědné rozhodnutí

Jestliže jste tělesně postiženi a chtěli byste řídit auto, měli byste k věci přistupovat s největší vážností. Nejprve se poraďte se svým lékařem a se členy vaší rodiny. Můžete také zvážit například tyto otázky: Je nutné, abych řídil? Jsem schopen vyrovnat se s tím, že může dojít k nehodě? Jsem schopen překonat jakékoli obavy, které snad mám? Jaké to bude mít výhody? Umožní mi to vrátit se do práce? Mohlo by mi to pomoci, abych se dostal víc mezi lidi?

Také je velmi důležité vědět, kdy přestat. Pro každého řidiče, ať postiženého, nebo zdravého, možná nastane den, kdy kvůli ochabující soudnosti a zpomaleným reflexům bude muset takové rozhodnutí udělat. Kdyby takový čas nastal ve vašem případě, pamatujte, že musíte brát v úvahu víc než jen sebe. Co vaši milovaní — vaše rodina a také lidé ve vašem okolí, vaši bližní na silnici? Mohlo by to, že jezdíte hůře, pro ně znamenat skutečné nebezpečí?

V některých zemích, například u nás v Austrálii, si každý tělesně postižený člověk nad 65 let může prodloužit platnost řidičského průkazu vždy jen o jeden rok — a to až když dostane potvrzení od lékaře, že nemá žádné zdravotní problémy, které by snížily jeho řidičské schopnosti.

Moje auto a moje služba

V tomto věku rychlosti se pro křesťany v některých zemích stal automobil téměř nutností. Auto jim pomáhá, aby s dobrou zprávou o Božím Království zastihli tisíce, a snad i miliony lidí. (Matouš 24:14) To platí zvlášť pro invalidy, jako jsem například já. Můj automobil upravený podle mých osobních potřeb mi umožňuje mluvit s ostatními lidmi o svém přesvědčení, že brzy přijde nový svět, kde nebudou nehody, nemoci ani žádné tělesné vady. (Izajáš 35:5, 6) Někteří tělesně postižení lidé jsou dokonce schopni sloužit jako zvěstovatelé celodobě.

Jedna svědkyně Jehovova, která žije v Iowě (USA) a která je odkázána na invalidní vozík, to dělá mnoho let. Vypráví, že jí moc pomáhá její dodávka; jeden svědek zkonstruoval speciální ovládání tohoto vozu, například zdviž, která sestru vyzdvihne dovnitř auta. Jakmile tam sestra je, přesune se z vozíku na sedadlo řidiče. Říká: „Díky tomu se pravidelně dostanu ven a mohu zajet za lidmi domů. Obvykle mám možnost vést řadu biblických studií.“

Já sice nemohu pracovat v celodobé službě, ale přesto je pro mě mé upravené auto v kazatelské službě cennou pomocí. Mnoho let jsem chodil dům od domu o berlích, ale jak šel čas, nároky na mé paže a ramena si vybíraly svou daň. Musel jsem si tedy vypracovat méně namáhavý způsob. Ať pracuji ve městě, nebo na vesnici, vybírám si domy, které mají příjezd až ke vchodu, takže mohu dojet autem až ke dveřím.

Při první návštěvě obvykle vystoupím z auta, o berlích dojdu ke dveřím a stručně vysvětlím účel své návštěvy. Má-li obyvatel domu nějaký zájem o poselství, snažím se vytvořit přátelský vztah, takže si při dalších návštěvách mohu dovolit zatroubit na klakson, abych dal o sobě vědět — pak je řada na nich, aby přišli za mnou.

Tento přístup je velmi praktický. Mnoha obyvatelům domů vůbec není zatěžko posadit se na chvíli u mě v autě, takže si můžeme pohodlně popovídat, chráněni před nepřízní počasí. Vždycky mám několik obyvatel domů, kteří mou návštěvu uvítají a těší se na to, až si popovídáme o povzbudivém biblickém poselství a až dostanou nejnovější číslo časopisu Strážná věž a Probuďte se!

Samozřejmě, situace každého postiženého člověka je jiná. Ale snad vám řízení přinese stejný užitek, jaký přineslo mně — obnovenou sebedůvěru, nezávislost, příležitost pomáhat druhým lidem a velké potěšení z toho, že mohu říci: „Jdu se projet!“ (Vyprávěl Cecil W. Bruhn.)

[Rámeček na straně 14]

Jak jsou auta upravována pro invalidy

VĚTŠINA tělesně postižených řidičů dělá rukama to, co nemůže dělat nohama. Jeden typ ručního ovládání je zvlášť pohodlný. Je to páka, která se dobře hodí pod volant a vychází ze sloupku řízení. Od této páky vede ocelová tyč dolů k brzdovému pedálu. Brzdí se zatlačením na páku směrem dopředu.

Z téže páky vede kabel, který je připojen k plynu. Pákou se dá pohybovat dvěma směry: dopředu — tak se brzdí, a nahoru — tak se přidává plyn. Vyžaduje to trochu síly. Významnou výhodou tohoto typu ručního ovládání je, že nijak nebrání jiným řidičům, aby auto ovládali běžným způsobem. Kromě toho lze toto zařízení snadno přenést do jiného auta.

Pro ty, kdo mají malou sílu v rukou, je k dispozici jiná varianta ručního ovládání. Pracuje podobně. Dopředu se brzdí, ale plyn se přidává pohybem páky dolů, takže plyn je možné přidat pouhou vahou ruky.

A co invalidní vozíky?

Tělesně postižený řidič má ještě další problém: co s invalidním vozíkem? Mnoho mladších řidičů si kupuje dvoudveřová, dvousedadlová auta, která jim umožní, aby vozík vyzvedli do prostoru za sedadlem řidiče. To ovšem vyžaduje značnou sílu v pažích a ramenou. Ti, kdo tak silní nejsou, musejí čekat na laskavého kolemjdoucího, který jim vozík do auta vyzdvihne.

Další možností je nakladač vozíku — velká laminátová krabice namontovaná na střechu auta. Na stisknutí tlačítka motorek pomalu krabici obrátí, takže se vozík může pomocí kladky naložit. Jakmile je naložen, krabice se opět překlopí zpátky. Jeden takový nakladač, který je k dostání v Austrálii, se dá dobře připojit k zapalovači cigaret, který bývá v autě instalován.

Nevýhodou nakladače vozíku je, že zvětšuje odpor vzduchu, a tak se spotřeba pohonných hmot zvyšuje o 15 až 20 procent. Kromě toho cena samotného zařízení může být velmi vysoká. Nicméně mnoho lidí se přesto domnívá, že nakladač za to stojí, protože umožňuje získat nezávislost. Jedna tělesně postižená žena poznamenala: „Nyní mohu jet kamkoli sama. Nikdo nemusí jet se mnou nebo na mě čekat na místě, aby mi s vozíkem pomohl.“

[Obrázek na straně 13]

Mohu vydávat svědectví z auta