Smrtící virus v Zairu

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V AFRICE

KIKWIT (Zair) je rozlehlé město na okraji tropického deštného pralesa. Dvaačtyřicetiletý Gaspard Menga Kitambala, který bydlel mimo město, byl ve své rodině jediným svědkem Jehovovým. Prodával dřevěné uhlí. Toto uhlí připravoval hluboko v pralese; pak ho zabalil a na hlavě odnesl do Kikwitu.

Šestého ledna 1995 se necítil dobře. Cestou z lesa domů dvakrát upadl. Když přišel domů, řekl, že ho bolí hlava a má horečku.

V několika dalších dnech se jeho stav zhoršil. Dvanáctého ledna ho jeho rodina dopravila do všeobecné nemocnice v Kikwitu. Svědkové z Mengova sboru pomáhali rodině starat se o Mengu v nemocnici. Jeho stav se, žel, zhoršoval. Začal zvracet krev. Krev mu tekla z nosu a z uší. Patnáctého ledna Menga zemřel.

Brzy onemocněli další členové Mengovy rodiny, kteří se dotýkali jeho těla. Do začátku března zemřelo dvanáct lidí, kteří byli v úzkém vztahu k Mengovi, včetně jeho manželky a dvou z jejich šesti dětí.

Personál nemocnice a další lidé onemocněli v polovině dubna a umírali podobným způsobem jako Menga a jeho rodina. Nemoc se rychle rozšířila do dalších dvou měst v této oblasti. Bylo zřejmé, že je zapotřebí pomoci zvenčí.

Prvního května přišel do Kikwitu profesor Muyembe, nejlepší zairský virolog. Později časopisu Probuďte se! řekl: „Došli jsme k závěru, že v Kikwitu proběhly dvě epidemie — první byla epidemie průjmového onemocnění způsobeného baktériemi a druhá byla těžká hemoragická horečka způsobená virem. Potřebovali jsme samozřejmě diagnózu potvrdit. Odebrali jsme pacientům trochu krve a poslali ji na rozbor do Amerických středisek pro sledování nemocí (CDC) v Atlantě (USA).“

CDC potvrdila to, co profesor Muyembe a další lékaři již předpokládali. Byla to Ebola.

Smrtící nemoc

Virus Ebola má drastické účinky. Může zabít rychle. Neexistuje proti němu žádná vakcína a není ani známa žádná léčba pro ty, kdo jsou jím nakaženi.

Virus Ebola byl poprvé zjištěn v roce 1976. Nemoc dostala jméno podle jedné řeky v Zairu. Postihla jižní Súdán a krátce nato i severní část Zairu. Menší epidemie se znovu objevila v Súdánu v roce 1979. Potom — s výjimkou několika ojedinělých případů lidí, kteří zemřeli na příznaky podobné Ebole — nemoc na dlouhá léta zmizela.

Virus Ebola je tak smrtící, že ho vědci v Atlantě studují v laboratořích s maximálními bezpečnostními opatřeními. Laboratoře jsou vybavené ventilačním systémem, jenž brání úniku jakéhokoli mikrobu, který se přenáší vzduchem. Než vědci vstoupí do laboratoře, oblékají si ochranný „skafandr“. Když laboratoř opouštějí, sprchují se v desinfekčním roztoku. Týmy lékařů, které přijely do Kikwitu si přivezly ochranné prostředky — rukavice na jedno použití, čepice, ochranné brýle a zvláštní obleky, které zamezují, aby jimi virus prostoupil.

Většina obyvatel Kikwitu naproti tomu neměla ani vědomosti ani vybavení k tomu, aby se chránili. Někteří vědomě riskovali život nebo jej ztratili při péči o své milované, kteří byli nemocní. Přátelé a členové rodiny nosili nemocné a mrtvé na zádech nebo na ramenou, aniž se jakkoli chránili. Následkem toho byly hrozné ztráty na životech; virus vyhubil celé rodiny.

Zastavení epidemie

Mezinárodní veřejnost reagovala na volání Kikwitu o pomoc tím, že darovala peníze a lékařské zařízení. Z Evropy, z Jižní Afriky a ze Spojených států přiletěly skupiny výzkumných pracovníků. Účel jejich příjezdu byl dvojí: za prvé, pomoci zastavit epidemii; a za druhé, zjistit, kde virus mezi epidemiemi žije.

Zdravotníci přispívali k zastavení epidemie tím, že prohledávali jednu ulici za druhou, aby našli každého, kdo měl příznaky této nemoci. Nemocní byli dopravováni do nemocnice, kde mohli být v karanténě a mohli být bezpečně ošetřeni. Zemřelí byli zabaleni do plachty z umělé hmoty a rychle pohřbeni.

Byla zahájena důkladná kampaň s cílem poskytnout zdravotnickým pracovníkům a široké veřejnosti přesné informace o nemoci. Její součástí bylo ostré varování před tradičními pohřebními zvyky, při kterých se členové rodiny obřadně dotýkají mrtvého a omývají ho.

Hledání zdroje

Vědci chtěli zjistit, odkud se virus vzal. Prozatím se ví pouze tolik: viry jsou parazitující organismy, které nedokážou samy o sobě jíst, pít a množit se. Aby mohly přežít a rozmnožit se, musí napadnout a využít komplikovaný systém živých buněk.

Infikuje-li virus zvíře, je často jejich vztah formou vzájemného soužití — zvíře nezabíjí virus a virus nezabíjí zvíře. Jestliže se s infikovaným zvířetem dostane do styku člověk a virus se na něj nějakým způsobem přenese, může se virus stát smrtelným.

Virus Ebola zabíjí lidi a opice velmi rychle, a proto se vědci domnívají, že virus musí přežívat v jiných organismech. Podaří-li se zdravotníkům zjistit, který druh organismu je přenašečem viru, pak snad dokážou zavést účinnou kontrolu a preventivní opatření, aby k dalším epidemiím nedošlo. Nezodpovězenou otázkou u viru Ebola je — kde se zdržuje mezi epidemiemi u lidí?

Aby mohli vědci na tuto otázku odpovědět, musí sledovat virus až k jeho zdroji. Snaha najít zvířata, která jsou zdrojem virů, byla u předchozích epidemií neúspěšná. Epidemie v Kikwitu však poskytla další příležitost.

Vědci se domnívali, že první obětí epidemie v Kikwitu byl Gaspard Menga. Jak se nakazil? Jestliže to bylo od nějakého zvířete, jaký druh zvířete to byl? Je logické, že odpověď by se měla najít v pralese, kde Menga pracoval. Týmy, které prováděly sběr zvířat, položily tři sta padesát pastiček v místech, kde Menga pracoval na přípravě uhlí. Chytily hlodavce, rejsky, ropuchy, ještěry, hady, komáry, mouchy sající krev, klíšťata, štěnice, vši a blechy — celkem dva tisíce dvě stě malých zvířat a patnáct tisíc kusů hmyzu. Vědci, kteří na sobě měli ochranné oděvy, usmrcovali zvířata pomocí anestetického plynu. Vzorky tkáně potom posílali do Spojených států, aby mohly být prozkoumány, zda obsahují virus.

Míst, kde by se virus mohl skrývat, je téměř neomezené množství, a proto není jisté, zda se zdroj nákazy najde. Doktor C. J. Peters, který v CDC vede oddělení speciálních patogenů, řekl: „Pravděpodobnost, že najdeme rezervoár viru Ebola, není, myslím, tentokrát větší než padesát procent.“

Epidemie ustupuje

Dne 25. srpna bylo oficiálně prohlášeno, že epidemie skončila, protože po dobu 42 dnů — dvojnásobek maximální inkubační doby — se neobjevil žádný nový případ. Proč se nemoc nerozšířila mnohem více? Jedním faktorem bylo mezinárodní zdravotnické úsilí, které epidemii zastavilo. Jiným faktorem, který epidemii zkrátil, byl těžký průběh nemoci samotné. Objevila se i zabíjela velmi rychle a přenášela se pouze tělesným stykem. Proto se nemohla rozšířit na velké množství lidí.

Podle oficiálních záznamů dostalo nemoc 315 lidí a 244 z nich zemřelo — to je úmrtnost 77 procent. Ebola je momentálně nečinná. V Jehovově novém světě bude umlčena navždy. (Viz Izajáše 33:24.) Zatím by lidé chtěli vědět: ‚Objeví se smrtící Ebola znovu?‘ Možná. Ale nikdo neví kde a kdy.

[Rámeček na straně 25]

Celkový pohled na epidemii

Ebola je sice smrtící onemocnění, nicméně větší nebezpečí pro Afričany představují méně dramatické nemoci. Při epidemii Eboly ostatní nemoci klidně zabíjely dál. Několik set kilometrů na východ od Kikwitu bylo údajně nedávno postiženo asi 250 lidí obrnou. Severně, v Mali, běsnil smrtící kmen cholery. Na jih, v Angole, bylo postiženo třicet tisíc lidí spavou nemocí. V rozsáhlém území západní Afriky umíraly tisíce lidí na epidemii meningitidy. The New York Times uvedly: „Afričanům vyvstává problematická otázka — proč svědomí světa netrápí žádný z [afrických] denních smrtelných zápasů s chorobami, jimž lze předejít.“

[Obrázek na straně 24]

Vědci hledají zdroj tohoto smrtícího viru