Historický vývoj svobody projevu

BĚHEM celých dějin lidé bojovali za svobodu projevu. Na podporu práva vyjádřit veřejně svůj názor se vydávaly zákony, vedly se války a umírali lidé.

Proč by mělo takové zdánlivě přirozené právo vyvolávat spory, a dokonce i krveprolití? Proč minulé i současné společnosti pokládaly za nezbytné omezit, nebo dokonce zakázat uplatňování tohoto práva?

Názory na to, kolik svobody projevu budou lidé mít, se v průběhu dějin pohybovaly z jednoho extrému do druhého jako velké kyvadlo na hodinách času. Někdy se na svobodu projevu pohlíželo jako na výsadu, ze které se lidé mají těšit. Jindy zase tato svoboda představovala problém, jímž se zabývaly vlády nebo náboženství.

Dějiny jsou plné zpráv o lidech, kteří bojovali za právo veřejně vyjádřit své mínění a to často vedlo k tomu, že byli pronásledováni nebo zabiti. Když si některé z nich připomeneme, mělo by nám to umožnit, abychom do tohoto problému nahlédli hlouběji.

Studenti dějin pravděpodobně znají řeckého filozofa Sokrata (470–399 př. n. l.), jehož názory a učení byly pokládány za destruktivní pro morálku aténské mládeže. Mezi politickými a náboženskými vůdci řecké hierarchie působily velké zneklidnění, a to vedlo k Sokratově smrti. Jeho obhajoba před soudem, který ho nakonec odsoudil, je dodnes jednou z nejvýmluvnějších obhajob svobody projevu: „I kdybyste mi nabídli, že mě teď osvobodíte s podmínkou, že při svém hledání moudrosti již nikdy více nebudu o svých názorech mluvit, a pokud bych byl při tom znovu přistižen, že zemřu, měl bych vám říci: ‚Aténští muži, budu poslouchat Boha spíše než vás. Dokud mám život a sílu, nikdy neupustím od hledání moudrosti a nepřestanu vybízet a přesvědčovat každého z vás, když se s vámi setkám. Neboť toto, ujišťuji vás, Bůh přikazuje . . .‘ A měl bych pokračovat dále, Atéňané, a říci vám: ‚Ať již mě osvobodíte, či nikoli, nechť je vám jasné, že nikdy nebudu jednat jinak, dokonce ani kdybych měl pro toto právo umírat mnohokrát.‘“

Časem — na počátku dějin Říma — se omezení svobody projevu zmírnilo, ale jak se impérium zvětšovalo, došlo opět k větším omezením. Pro svobodu projevu to znamenalo počátek nejtemnějšího období. Během vlády císaře Tiberia (14–37 n. l.) se těm, kdo mluvili proti vládě nebo její politice, neprojevovala žádná shovívavost. Svobodu projevu však neomezoval jen Řím. Právě v této době donutili židovští vůdci Piláta Pontského, aby odsoudil k smrti Ježíše za jeho učení, a také přikázali Ježíšovým apoštolům, aby přestali kázat. I apoštolové byli ochotni raději zemřít než přestat kázat. (Skutky 5:28, 29)

Občanská práva poskytovaná vládou byla téměř v každém historickém období často svévolně upravována nebo rušena, a to vedlo k neustálému boji za svobodu projevu. Již od středověku požadovali někteří lidé písemné prohlášení, které by jasně vyjadřovalo, jaká mají práva a jaká omezení má vládní dohled nad těmito právy. Výsledkem bylo, že se začaly formulovat významné listiny práv. Mezníkem na poli lidských práv byla Magna charta. Později to bylo anglické Prohlášení práv (1689), virginská Deklarace práv (1776), francouzská Deklarace lidských práv (1789) a americká Listina práv (1791).

Svobodu projevu požadovaly mnohé významné historické osobnosti 17., 18. a 19. století. Anglický básník John Milton, známý svým eposem Ztracený ráj, napsal v roce 1644 slavné pojednání Areopagitica, které je rozpravou namířenou proti omezování svobody tisku.

V 18. století byla v Anglii větší svoboda slova, i když určitá omezení zůstala. V Americe se kolonie domáhaly práva na svobodu slova jak mluveného, tak tištěného. Ústava pennsylvánského společenství států z 28. září 1776 v jedné části například uváděla: „Lidé mají právo na svobodu slova a svobodu psaní a publikování svých názorů, a proto by neměla být omezována svoboda tisku.“

Toto prohlášení bylo popudem k Prvnímu doplňku americké ústavy, který byl přijat v roce 1791 a jasně ukazoval, jak zakladatelé americké ústavy uvažovali o cenných lidských právech: „Kongres nevydá žádný zákon, který by právně vymezoval činnost nějakého náboženství, zakazoval jeho svobodné provozování nebo omezoval svobodu slova či tisku; nebo právo člověka pokojně se shromažďovat a požádat vládu o odčinění křivd.“

Anglický filozof devatenáctého století John Stuart Mill vydal v roce 1859 svou esej „O svobodě“. Tato esej se často cituje a pokládá se za jedno z nejvýznamnějších prohlášení na obranu svobody slova.

S nástupem údajně osvíceného dvacátého století však bitvy za právo svobodně mluvit na veřejnosti neskončily. V Americe byla například snaha omezit svobodu projevu, a prohlášení na obranu této svobody se proto ozývala v soudních síních jak nižších soudů, tak i Nejvyššího soudu Spojených států.

Soudce Nejvyššího soudu Spojených států Oliver Wendell Holmes, jr., projevil v mnoha soudních rozhodnutích svůj názor na svobodu projevu. Když popisoval, jak vypadá zkouška svobody projevu, řekl: „Pokud existuje nějaká ústavní zásada, jež si žádá dodržování mnohem naléhavěji než všechny ostatní, pak je to zásada svobody názorů — svoboda názorů ne pro ty, kdo s námi souhlasí, ale svoboda názorů pro ty, s nimiž nesouhlasíme.“ (Spojené státy v. Schwimmer, 1928)

Právě přehlížení této zásady vedlo k soudním bitvám a k tomu, že se svoboda střídala s útlakem. Příliš častý je postoj: „Svoboda projevu pro mě — ale ne pro tebe.“ V knize s tímto názvem uvádí její autor Nat Hentoff případy, kdy horliví zastánci Prvního doplňku ústavy radikálně měnili své názory na svobodu projevu podle toho, jak se jim to hodilo. Uvádí případy, kdy Nejvyšší soud Spojených států zvrátil svá vlastní rozhodnutí včetně těch, která se týkala případů svědků Jehovových a jejich mnohaletého boje za právo svobodně mluvit o svém náboženském přesvědčení. O svědcích Jehovových napsal: „Příslušníci tohoto vyznání během řady desetiletí výrazně přispěli k tomu, že se v soudních procesech bere více v úvahu svoboda svědomí.“

Četné soudní spory na ochranu svobody projevu, které ke konci našeho 20. století proběhly nejen v Americe, ale také v jiných zemích, rozsáhle popsali mnozí analytici práva a současní historikové. Svoboda projevu není zaručena nikdy. Vlády se sice chlubí svobodou, kterou poskytují svému lidu, ale jak zkušenosti ukázaly, tuto svobodu lze ztratit při změně vlády či soudců. Svědkové Jehovovi jsou v čele boje za tuto vzácnou svobodu.

Profesor C. S. Braden ve své knize These Also Believe (Tito také věří) píše: „[Svědkové Jehovovi] svým bojem za zachování občanských práv prokázali pozoruhodnou službu demokracii, neboť svým zápasem učinili mnoho pro zajištění těchto práv pro každou menšinovou skupinu v Americe. Jsou-li občanská práva některé skupiny porušena, žádná jiná skupina nemá svá práva jistá. Přispěli tedy zásadně k zachování jedné z nejcennějších věcí v naší demokracii.“

Lidé, kteří milují svobodu, stěží chápou, proč některé vlády a náboženství svému lidu tuto svobodu odpírají. Je to popírání základních lidských práv a mnoho lidí na světě strádá proto, že je tato jejich svoboda potlačována. Bude se postoj ke svobodě projevu stále pohybovat jako kyvadlo z jednoho extrému do druhého také v zemích, kde je toto základní právo respektováno? Nebo se myšlenky svobody projevu zneužije k ospravedlnění nemravné či oplzlé mluvy? Tímto rozporem se již zabývají soudy.

[Obrázek na straně 3]

Sokrates hájil svobodu projevu

[Podpisek]

Musei Capitolini, Řím