Sto let kinematografie — ONLINE KNIHOVNA Strážné věže

Sto let kinematografie

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! VE FRANCII

KINEMATOGRAFIE není ani tak výsledkem nějakého konkrétního vynálezu, jako spíše vyvrcholením asi sedmdesáti pěti let mezinárodního výzkumu a experimentování. V roce 1832 Belgičan Joseph Plateau vynalezl Phenakistiscope, který ze série kreseb úspěšně vytvořil pohyb. Ve Francii v roce 1839 Joseph Niepce a Louis Daguerre vyvinuli fotografický proces, jehož pomocí bylo možné zachytit realitu na obraze. Francouz Emile Reynaud tuto myšlenku rozvedl a promítal animované filmy, které v letech 1892 až 1900 viděly statisíce diváků.

K významnému pokroku kinematografie došlo před více než sto lety. Slavný americký vynálezce Thomas Edison a jeho anglický asistent William Dickson sestrojili v roce 1890 kameru, která velikostí i váhou odpovídala malému pianinu. Následující rok si dal Edison patentovat prohlížečku, takzvaný kinetiskop, kterou mohl použít vždy jen jeden člověk. Filmy, zaznamenané na 35milimetrových proužcích perforovaného celuloidu, byly natáčeny v prvním filmovém studiu na světě, ve studiu Black Maria ve West Orange (New Jersey). Jejich tématem byly různé frašky, cirkusy a kovbojky a také scény z úspěšných newyorských her. V roce 1894 byl v New Yorku otevřen první kinetoskopický salón a téhož roku bylo několik strojů vyvezeno do Evropy.

Edison se sice původně o projekci nezajímal, ale aby se ubránil konkurenci, byl nucen sestrojit projektor. V dubnu 1896 se v New Yorku představil jeho Vitascope. Edison pak rozpoutal patentovou válku, která vedla k vytvoření trustu, jehož cílem byl úplný monopol na filmový průmysl.

Právě Edisonův kinetoskop inspiroval Augusta a Louise Lumièrovy, francouzské průmyslníky z Lyonu, a ti vynalezli kameru s ruční klikou. Tato kamera mohla filmy natáčet i promítat. V únoru 1895 byl patentován jejich cinématographe (z řeckého slova kinema, které znamená „pohyb“, a grafein znamenající „zobrazit“) a 28. prosince téhož roku „se konala první oficiální světová premiéra biografu“ v Grand Café, Boulevard des Capucines 14, Paříž. Druhý den se do Grand Café přihrnuly dva tisíce Pařížanů, aby uviděli nejnovější zázrak vědy.

Bratři Lumièrové brzy začali otevírat kina a posílali kameramany do celého světa. Během několika let natočili asi 1500 filmů ze světově proslulých míst nebo pořídili záznamy význačných událostí, například záznam korunovace ruského cara Mikuláše II.

Éra němého filmu

Tím, co viděl, byl okouzlen Georges Méliès, iluzionista a také vlastník jednoho pařížského divadla. Nabídl, že cinématographe koupí. Odpověď prý byla: „Ne, cinématographe není na prodej. A můžete mi děkovat, mladý muži; tento vynález totiž nemá budoucnost.“ Méliès se však nenechal odradit, a začal filmovat se zařízením, které přivezl z Anglie. Svými scénáři a filmovými triky udělal z kinematografie umění. V roce 1902 dosáhl jeho film Le Voyage dans la lune (Cesta na Měsíc) mezinárodního úspěchu. Ve svém studiu v Montreuil na předměstí Paříže vyrobil asi pět set filmů, z nichž mnohé byly ručně kolorované.

Kolem roku 1910 bylo sedmdesát procent filmů exportovaných do celého světa původem z Francie. Bylo to především proto, že bratři Pathé, jejichž cílem bylo, aby se kino stalo „divadlem, novinami i školou zítřka“, udělali z kinematografie průmysl.

V roce 1919 založili Charlie Chaplin, Douglas Fairbanks, David W. Griffith a Mary Pickfordová korporaci United Artists, aby narušili obchodní hegemonii trustu. Griffithův film Zrození národa byl v roce 1915 prvním věhlasným filmem Hollywoodu. Tento velmi kontroverzní film o americké občanské válce byl rasistický a jeho uvedení vyvolalo nepokoje, při nichž několik lidí dokonce přišlo o život. Film byl však velmi úspěšný. Shlédlo jej asi 100 milionů diváků, což z něj udělalo jeden z nejziskovějších filmů vůbec.

Po první světové válce filmy „celou Ameriku uvedly do světa nočních klubů, společenských venkovských klubů a zapadáků a do světa mravní lehkovážnosti, která k těmto místům náležela“. Z amerických filmových pláten téměř zmizely zahraniční filmy, kdežto americké filmy tvořily 60 až 90 procent programů kin jinde na světě. Kino se používalo jako prostředek k oslavě amerického způsobu života a amerických výrobků. V té době také vznikl „systém hvězd“, který z lidí, jako byli například Rudolph Valentino, Mary Pickfordová a Douglas Fairbanks, udělal téměř božstva.

Zvuk a barva

„Hej, mami, poslechni si tohle!“ Těmito slovy ukončil Al Jolson ve filmu Jazzový zpěvák (1927) zlatou éru němého filmu a uvedl do světa film zvukový. Experimenty se synchronizovanými gramofonovými nahrávkami se dělaly od samého počátku kinematografie, ale až ve dvacátých letech, s nástupem elektrického nahrávání a elektronkových zesilovačů, začal být zvukový film životaschopný. Jeho zavádění se neobešlo bez problémů.

Barva se do filmů dostala nejprve ručním kolorováním. Později se začaly používat šablony. Filmy byly kolorovány proto, že tehdy ještě nebyl žádný účinný způsob vyvolávání barevných filmů. Používaly se různé metody, ale v roce 1935 měl úspěch trojbarevný systém Technicolor. Avšak až v roce 1939, po ohromném úspěchu filmu Sever proti jihu, byla barva považována za hlavní atrakci, která plní pokladnu.

Válečná propaganda

Během krize ve třicátých letech sloužil film jako „opium mas“. Ale jak se svět blížil k válce, posláním filmu se stala manipulace a propaganda. Mussolini označil film za „l’arma piu forte“ neboli „nejsilnější zbraň“, a za Hitlera se film stal mluvčím národního socialismu. Prvořadým úkolem filmového průmyslu bylo vštěpovat ideologii mládeži. Filmy jako Triumf vůle a Olympia účinně oslavovaly vedoucí představitele nacismu. Film Žid Süss zase podporoval antisemitismus. V Británii sloužil film Jindřich V. od Laurence Oliviera jako mravní podpora při přípravě na invazi Spojenců a na oběti, které s ní budou spojeny.

Krize

Po druhé světové válce už byly dostupnější televizory, a lidé, místo aby šli do kina, zůstávali doma. Návštěvnost kin ve Spojených státech rychle poklesla — během pouhých deseti let asi o polovinu. Tisíce biografů muselo ukončit provoz a filmová produkce klesla o třetinu navzdory tomu, že byl v padesátých letech zaveden širokoúhlý film a stereo ozvučení. Točily se mnohamilionové velkofilmy, například Desatero přikázání (1956) Cecila B. de Mille, které měly konkurovat televizi. Také evropské kino zažilo drastický pokles návštěvnosti.

Společenský dopad

Film byl nazván zrcadlem společnosti. Mnoho filmů sedmdesátých let zrcadlilo „úzkost, nespokojenost, deziluze, tíseň a chorobný strach“ doby. To je vidět v oživení zájmu o horory a v „okouzlení satanismem a okultismem, jaké nemá obdoby“. Katastrofické filmy sloužily „k odvrácení pozornosti od katastrof skutečného života“. (World Cinema—A Short History) Na druhé straně, osmdesátá léta byla svědkem „záměrného pokusu o normalizování zvrácenosti“, jak to nazval jistý francouzský novinář. Námětem poloviny filmů promítaných na Filmovém festivalu v Cannes v roce 1983 byla homosexualita nebo incest. Leitmotivem neboli opakujícím se tématem současných filmů se stalo násilí. V roce 1992 obsahovalo násilnické scény 66 procent hollywoodských filmů. V minulosti mělo násilí obvykle nějaký smysl, kdežto dnes je to jen násilí pro násilí.

Jak takové filmy působí na diváky? Pod vlivem filmu Takoví normální zabijáci, v němž jeden manželský pár zabil 52 lidí, se v říjnu 1994 vydala do ulic dvojice mladých, dosud netrestaných lidí, a zabili čtyři osoby. Sociologové vyjadřují stále větší znepokojení nad tím, jaký vliv má násilí — zvlášť na mladé lidi, jimž násilnické výjevy slouží jako model chování. Ovšem ne všechny filmy oslavují násilí nebo nemravnost. Nedávno natočené filmy jako Lví král překonaly všechny rekordy v úspěšnosti.

Když se redaktor listu Le Monde zeptal jednoho význačného filmového tvůrce a herce, jak film za posledních sto let ovlivnil společnost, dostal odpověď, že film sice „oslavoval válku, romanticky ztvárňoval zločince, předkládal zjednodušená řešení a zbožné fráze, vytvářel falešná očekávání a podporoval uctívání bohatství, majetku a prázdné tělesné krásy a spoustu jiných nerealistických a bezcenných cílů“, ale poskytoval milionům lidí vítaný únik od drsné reality všedního života.

Když světla pohasnou a stříbrné plátno ožije, možná stále ještě občas pocítíme to kouzlo, které tolik působilo na lidi před více než sto lety.

[Rámeček a obrázek na straně 21]

„Fotodrama Stvoření“

Do konce roku 1914 asi devět milionů lidí v Austrálii, v Evropě, na Novém Zélandu a v Severní Americe shlédlo zdarma představení „Fotodrama Stvoření“, které vyrobila Watch Tower Society. Tento osmihodinový program rozdělený do čtyř částí se skládal z filmů a diapozitivů synchronizovaných s hlasem a hudbou. Jak diapozitivy, tak filmy byly ručně kolorované. Fotodrama mělo „budovat ocenění pro Bibli a Boží předsevzetí, které je v ní předloženo“. K pozoruhodným záběrům patřilo rozvíjení květu a líhnutí kuřete nafilmované pomocí sběrné fotografie.

[Obrázek na straně 19]

„Cinématographe Lumière“ patentovaný v únoru 1895

[Podpisek]

[Podpisek obrázku na straně 19]