Co říká Bible

Měli byste se bát mrtvých?

ZAČNETE-LI mluvit o mrtvých, mnozí lidé se tomuto tématu vyhnou. Některým lidem to nejen vadí, ale mají z toho hrůzu. Proto není nic pozoruhodného na tom, že v kulturách po celém světě nalézáme zvyky a rituály, které souvisejí se strachem z mrtvých. Podívejme se například na zvyky v subsaharské části Afriky.

Jistá žena v jednom západoafrickém městě si živě vzpomíná, co se dělo, když nějaký člen rodiny zemřel. Vypráví o tom: „Jedna příbuzná pravidelně připravovala pro zesnulého talíř s jídlem a pečlivě ho dávala do jeho ložnice. Když byla pryč, šla jsem tam a jídlo jsem snědla. Byla tak šťastná, když se vrátila! Věřila, že mrtvý ty dobroty přijal. Tak to šlo, dokud jsem neonemocněla. Ztratila jsem chuť k jídlu a nic jsem nejedla. Vyvolalo to ve mně paniku! Mnozí moji příbuzní došli k závěru, že mou nemoc způsobil ten mrtvý. Mysleli si, že se musí na někoho v rodině zlobit.“

Má-li ve stejném městě nějaká rodina dvojčata a jedno zemře, nikdo v domě nesmí o zesnulém mluvit. Je zvykem, že když se někdo na mrtvé dvojče zeptá, rodina odpoví: „Odešel koupit sůl.“ Jsou pevně přesvědčeni o tom, že řeknou-li pravdu, žijící dvojče ztratí život.

Dále si představte tento výjev — muž, který měl tři manželky, zemřel. Den po pohřbu se pro ženy vyrobí zvláštní bílé oblečení. Současně se v blízkosti jejich domu postaví ze dřeva a došků umývárna, kde se tyto ženy vykoupají a obléknou si to bílé roucho. Na to místo nesmí vstoupit nikdo kromě nich a jedné ženy, která jim má pomáhat. Když ženy z této zvláštní umývárny vyjdou, mají zahalené tváře. Ženy mají na sobě také sebe — náhrdelník z provázků, který je má „chránit“. Toto obřadní mytí probíhá sto dní každý pátek a pondělí. Během té doby si od žádného muže nesmějí vzít nic přímo. Chce-li jim nějaký muž něco dát, musí to dát nejdřív na zem nebo na stůl. Pak si to může žena sebrat. Na posteli těchto žen nesmí nikdo sedět ani v ní spát. Kdykoli ženy odcházejí z domova, musí mít každá s sebou zvláštní hůlku. Ženy si myslí, že je tato hůlka ochrání před útoky zesnulého manžela. Domnívají se, že když se uvedené pokyny nedodržují, manžel by se mohl rozhněvat a mohl by jim škodit.

V této části světa jsou takové věci běžné. Nicméně, tyto zvyky nejsou omezeny jen na Afriku.

Strach z mrtvých je rozšířený

O způsobech, jak se mnozí lidé dívají na své mrtvé předky, encyklopedie Encarta říká: „O zesnulých příbuzných . . . se předpokládá, že se stali mocnými duchovními bytostmi, nebo méně často, že získali postavení bohů. [Tato představa] je založena na přesvědčení, že předkové jsou aktivními členy společnosti, kteří se stále zajímají o to, co se v životě jejich příbuzných děje. Tato skutečnost je rozsáhle zdokumentována v západoafrických společenstvích . . ., na Polynésii a Melanésii (obyvatelé ostrovů Dobu a Manus), mezi několika indoevropskými národy (starověkými Skandinávci a Germány), a zvláště v Číně a Japonsku. Všeobecně se věří, že předkové mají velký vliv, že mají zvláštní moc ovlivňovat běh událostí nebo dohlížet na blaho svých žijících příbuzných. Jejich hlavním zájmem je ochrana rodiny. Jsou pokládáni za prostředníky mezi nejvyšším bohem nebo bohy a lidmi; s žijícími lidmi mohou komunikovat skrze sny a tím, že tyto lidi ovládnou. Postoj k předkům je směsicí strachu a úcty. Jsou-li předkové zanedbáváni, mohou způsobit nemoc a jiná neštěstí. Usmiřování, prosby, modlitby a oběti — to jsou různé způsoby, jak mohou živí komunikovat se svými předky.“

Strach z mrtvých může pohltit rodinný příjem. Ti, kdo jsou pevně přesvědčeni, že je třeba bát se mrtvých, často požadují nákladné obřady, při kterých je zapotřebí jídlo a pití, živá zvířata na oběti a nákladné oděvy.

Jsou však mrtví příbuzní nebo předkové skutečně v postavení, které si vyžaduje strach a posvátnou úctu? Co o tom říká Boží slovo, Bible?

Mohou vám mrtví ublížit?

Možná vás bude zajímat, že Bible existenci takových názorů připouští. V páté knize Mojžíšově je zmínka o zvycích, které souvisejí se strachem z mrtvých. Uvádí se zde:

„Neměl by se v tobě najít nikdo . . ., kdo spoutává jiné zaklínáním, ani nikdo, kdo se radí se spiritistickým médiem nebo s tím, kdo z povolání předpovídá události, ani nikdo, kdo se dotazuje mrtvých. Každý, kdo tyto věci dělá, je totiž něčím odporným Jehovovi.“ (5. Mojžíšova 18:10–12)

Všimněte si, že Jehova Bůh takové zvyky odsoudil. Proč? Protože jsou založeny na lži. Největší lží o mrtvých je, že duše žije dál. Například časopis The Straight Path uvedl o tom, co se stane s mrtvými, toto: „Smrt není nic jiného než odchod duše . . . Hrob je místo, kam se ukládá jen tělo, ale ne duše.“

Bible s tím nesouhlasí. Přečtěte si Ezekiela 18:4: „Aj, všecky duše mé jsou, jakož duše otcova, tak i duše synova mé jsou. Duše, kteráž hřeší, ta umře.“ (Kralická bible) Také u Kazatele 9:5 Boží slovo jasně vyjadřuje, jaký je stav mrtvých: „Živí si totiž uvědomují, že zemřou; ale mrtví, ti si neuvědomují naprosto nic.“ Tím se vysvětluje, proč jídlo ponechané mrtvým zůstává nesnědené, pokud je ovšem nesní někdo živý.

Bible nám však vzhledem k těm, kdo jsou v hrobě, dává naději. Mohou znovu žít! Bible mluví o „vzkříšení“. (Jan 5:28, 29; 11:25; Skutky 24:15) Ke vzkříšení dojde v Božím určeném čase. Mrtví budou mezitím ležet bez vědomí v hrobě, budou ‚spát‘, dokud nepřijde Boží čas pro to, aby byli ‚probuzeni‘. (Jan 11:11–14; Žalm 13:3)

Lidé se všeobecně bojí toho, co neznají. Od nepodložených pověr může člověka osvobodit přesné poznání. Bible nám poskytuje pravdu o stavu těch, kdo jsou v hrobě. Jednoduše řečeno, mrtvých se nemusíte bát! (Jan 8:32)