Jsme předurčeni svými geny?

„MYSLÍVALI jsme si, že náš osud je ve hvězdách. Nyní víme, že náš osud je z velké části v našich genech.“ Tento výrok Jamese Watsona je citován na začátku knihy Exploding the Gene Myth od Ruth Hubbardové a Elijaha Walda. Nicméně hned za vyjádřením Watsona je uveden výrok R. C. Lewontina, Stevena Rosea a Leona J. Kamina: „Nemůžeme si myslet, že nějaké důležité společenské chování lidí je zabudováno do našich genů tak, aby nebylo formovatelné společenskými podmínkami.“

Obal této knihy shrnuje některé hlavní myšlenky a začíná klíčovou otázkou: „Je lidské chování podmíněno geneticky?“ Jinými slovy, je lidské chování určováno výhradně geny, které přenášejí dědičné biologické charakteristiky a rysy organismu? Mělo by být určité nemorální chování přijatelné na základě toho, že je podmíněno geneticky? Mělo by se jednat se zločinci jako s obětmi vlastního genetického kódu a mohou prohlásit, že mají vzhledem ke své genetické predispozici sníženou odpovědnost?

Nikdo nepopírá, že vědci udělali v tomto století mnoho prospěšných objevů. Patří k nim objev úžasné DNK — programu našeho genetického vybavení. Informace, které genetický kód obsahuje, zaujaly vědce stejně jako neodborníky. Co vlastně výzkum na poli genetiky odhalil? Jak se objevy používají k podpoře moderní doktríny o naprogramování neboli predestinaci?

Jak je to s nevěrou a homosexualitou?

Podle jednoho článku, který vyšel v novinách The Australian, určitý genetický výzkum tvrdí, že „nevěra je pravděpodobně v našich genech... Zdá se, že naše věrolomné srdce má takové být.“ Představte si, jakou katastrofu by mohl v manželstvích a v rodinách způsobit takový postoj, který by umožňoval, aby každý, kdo chce, mohl prohlásit, že za promiskuitní způsob života není odpovědný!

Vzhledem k homosexualitě se v časopisu Newsweek objevil nadpis „Vrozená, nebo získaná?“. V článku se uvádělo: „Věda i psychiatrie se snaží porozumět novému výzkumu, který naznačuje, že homosexualita je možná otázkou genetiky, a ne výchovy... V samotné skupině homosexuálů mnozí vítají náznak, že homosexualita začíná v chromozómech.“

Článek dále cituje dr. Richarda Pillarda, který řekl: „Genetická složka v sexuální orientaci říká ‚není to defekt a není to tvoje vina‘.“ Tento argument „nemohu za to“ dále posílil Frederick Whitam, výzkumný pracovník v oblasti homosexuality, který pozoroval, že „když se lidem řekne, že homosexualita je podmíněná biologicky, uleví se jim. Homosexuály i rodiny to zbavuje pocitu viny. Znamená to také, že společnost si nemusí dělat starosti s takovými záležitostmi, jako jsou homosexuální učitelé.“

Takzvané doklady o tom, že homosexuální sklony jsou určeny geneticky, jsou občas v médiích uváděny jako přesné a nezvratné, a nikoli jako možné a nepostačující.

Časopis New Statesman & Society zchladil zapálené řečnění: „Oslněný čtenář může lehce přehlédnout povrchnost skutečně konkrétních fyzikálních dokladů — nebo dokonce to, že neexistuje vůbec žádný základ pro tvrzení, které je z vědeckého hlediska neslýchané [do očí bijící], že promiskuita ‚je zakódována v mužských genech a naprogramována v mužském mozku‘.“ David Suzuki a Joseph Levine ve své knize Cracking the Code (Rozluštění kódu) vyjadřují své zneklidnění nad současným genetickým výzkumem: „Je sice možné tvrdit, že v obecném smyslu geny naše chování ovlivňují, je ale něco zcela jiného dokázat, že určitý specifický gen — nebo dvojice genů, či dokonce určitá skupina genů — skutečně řídí specifické detaily v reakci zvířete na jeho okolí. Zde je na místě poctivě se zeptat, zda někdo našel — v přísně molekulárním smyslu umístění a manipulace — jakékoli vlákno DNK, které předpověditelným způsobem ovlivňuje specifické chování.“

Geny pro alkoholismus a kriminalitu?

Studium alkoholismu dlouhá léta přitahovalo mnoho výzkumných pracovníků v genetice. Podle některých vědců se studiemi prokázalo, že za alkoholismus je odpovědná přítomnost či chybění určitých genů. Časopis The New England Journal of Medicine například v roce 1988 uvedl, že „během posledního desetiletí tři nezávislé výzkumy poskytly přesvědčivé doklady o tom, že alkoholismus je vrozeným rysem“.

Někteří specialisté v oblasti závislosti však nyní zpochybňují názor, že alkoholismus je ovlivněn převážně biologickými faktory. V listě The Boston Globe vyšla 9. dubna1996 zpráva, ve které se uvádělo: „V dohledu není žádný gen pro alkoholismus, a někteří vědci připouštějí, že pravděpodobně lze najít nanejvýš určitou genetickou slabost, jež některým lidem umožňuje, aby toho vypili velmi mnoho, aniž se opijí — a tento rys je možná činí náchylnými k alkoholismu.“

The New York Times podaly zprávu z univerzity v Marylandu, kde se konala konference s názvem „Význam a závažnost výzkumu genetiky a zločinného jednání“. Nápad s genem, který by byl odpovědný za zločinné jednání, je přitažlivý svou jednoduchostí. Této myšlenky se ihned chopili mnozí komentátoři. Vědecký dopisovatel do The New York Times Magazine napsal, že zlo je možná „vestavěno do chromozómové šroubovice, kterou nám rodiče předali při zplození“. Jeden článek v The New York Times uvedl, že nepřetržitá diskuse o genech pro zločinnost navozuje dojem, že zločinnost má „nějaký přirozený původ — určitou abnormalitu mozku“.

Psycholog z Harvardovy univerzity Jerome Kagan předpovídá, že přijde doba, kdy bude pomocí genetických testů možné určit, které děti mají násilnické rysy. Někteří lidé předpokládají, že je naděje na kontrolu zločinnosti spíše pomocí biologické manipulace, a ne pomocí sociální reformy.

Způsob, jakým jsou tyto úvahy o genetickém základu chování popisovány, je mlhavý a pochybný. Kniha Exploding the Gene Myth uvádí studii Lincolna Eavese, který se zabývá genetikou chování. Tento vědec řekl, že našel doklady pro genetickou příčinu deprese. Eaves udělal průzkum na několika ženách, které měly k depresi sklon, a „naznačil, že depresivní pohled na svět a také chování [těchto žen] možná vede k tomu, že u nich k takovým náhodným nesnázím dochází pravděpodobněji“. O jakých „náhodných nesnázích“ mluvil? Ženy, které studoval, byly „znásilněny, přepadeny nebo propuštěny z práce“. Byla deprese příčinou těchto bolestných zážitků? „Co to je za uvažování?“ pokračuje kniha. „Ženy byly znásilněny, přepadeny, nebo propuštěny z práce, a byly v depresi. Čím více zraňujících zážitků měly, tím chroničtější byla deprese... Možná by mělo smysl hledat genetickou vazbu, pokud by [Eaves] zjistil, že deprese nemá vztah k nějakému životnímu prožitku.“

Uvedená publikace říká, že toto je „pro většinu běžných zpráv popisujících genetiku [chování] typické jak v médiích, tak ve vědeckých časopisech. Obsahují směs zajímavých faktů, nepodložených dohadů a odvážných nadsázek o významu genů v našem životě. Nápadným rysem všech těchto popisů je jejich mlhavost.“ Kniha pokračuje: „Je ohromný rozdíl mezi tím, uvádí-li se geny do spojitosti s rysy, které se řídí mendelovským typem dědičnosti, a tím, používají-li se hypotetické genetické ‚sklony‘ k tomu, aby se vysvětlily takové komplexní stavy, jako je rakovina nebo vysoký krevní tlak. Vědci udělali další ukvapený závěr, když naznačovali, že genetický výzkum může pomoci vysvětlit lidské chování.“

V každém případě však vzhledem k tomu, co bylo uvedeno, ty nejčastější otázky stále zůstávají: Proč v našem životě někdy zjišťujeme, že se určité chování změnilo? A do jaké míry můžeme mít vládu nad takovými situacemi? Jak můžeme získat a udržet si vládu nad svým životem? Další článek nám možná poskytne některé odpovědi na tyto otázky.

[Rámeček a obrázek na straně 6]

Splnila genová terapie očekávání?

Jak je to s genovou terapií — s podáním opravných genů pacientům, aby se vyléčily vrozené genetické nemoci? Před několika lety vědci projevovali velké naděje. „Je již čas pro genovou terapii?“ ptá se The Economist z 16. prosince 1995. „Soudě podle veřejných prohlášení těch, kdo genovou terapii provozují, a pozornosti tisku by to tak mohlo vypadat. Ale jedna skupina významných amerických odborníků s tím nesouhlasí. Harold Varmus, ředitel Národních ústavů zdraví (NIH), požádal čtrnáct význačných vědců, aby oblast genové terapie zhodnotili. Po šesti měsících zvažování uvedli ve zprávě, která vyšla minulý týden, že genová terapie je sice nadějná, ale její dosavadní výsledky se ‚zveličují‘.“ Provedly se zkoušky na 597 pacientech, kterým buď chybí adenosin deamináza (ADA), nebo trpí jednou z tuctu jiných nemocí, o nichž se myslelo, že je bude možné léčit dodáním cizích genů. „Podle této skupiny odborníků,“ říká The Economist, „účast na tomto pokusu výrazně neprospěla ani jednomu z pacientů.“

[Obrázky na straně 7]

Přes to, co mnozí tvrdí o genetické dispozici, si lidé mohou zvolit, jak budou jednat