Úsilí odstranit zločinnost

„MLADÍ lidé tvrdí, že hlavní příčinou zločinů mladistvých je nuda,“ prohlašoval titulek ve významných britských novinách. „Za rostoucí zločinnost mohou domácí spory,“ píšou jiné noviny. A třetí noviny uvádějí: „Závislost ‚vede k tisícům trestných činů‘.“ Opravdu, časopis Philippine Panorama odhadoval, že sedmdesát pět procent všech násilných trestných činů v Manile bylo spácháno narkomany.

K trestnému jednání přispívají také jiné faktory. „Chudoba v porovnání s obrovským bohatstvím“ je jedním z faktorů, na nějž poukázal nigerijský generální inspektor policie. Uvádí se také tlak vrstevníků, špatné pracovní vyhlídky, nedostatek účinných právních zastrašujících prostředků, všeobecné zhroucení rodinných hodnot, nedostatek úcty k autoritě a zákonu a nadměrné násilí ve filmu a na videu.

Dalším faktorem je to, že mnozí lidé jsou přesvědčeni, že trestné činy se v podstatě vyplácejí. Jeden sociolog z Boloňské univerzity v Itálii pozoroval, že po dobu mnoha let „roste počet hlášených krádeží, ale počet usvědčených osob klesá“. Sociolog si všiml, že „počet usvědčených v poměru k celkovému počtu hlášených krádeží prudce klesl z 50 na 0,7 procent“.

Smutná, ale pravdivá jsou slova v Britannice: „Zdá se, že nárůst zločinnosti je charakteristickým rysem všech moderních průmyslových společností, a neprokázalo se, že by rozvoj právní vědy či penologie měl na tento problém nějaký významný dopad... V moderní, urbanizované společnosti, v níž jsou dominantními hodnotami hospodářský růst a osobní úspěch, není důvod předpokládat, že počet zločinů nebude dále růst.“

Je tento pohled příliš negativní?

Je situace opravdu tak špatná? Cožpak nejsou zprávy, že v některých oblastech kriminalita klesá? To je pravda, statistiky však mohou být zavádějící. Bylo například oznámeno, že kriminalita na Filipínách po vyhlášení zákazu držení střelných zbraní klesla o dvacet procent. Jak vysvětlil časopis Asiaweek, jeden státní úředník je přesvědčený o tom, že zloději aut a bankovní lupiči přestali krást auta a vylupovat banky a „přešli na únosy“. Méně bankovních loupeží a ukradených aut vedlo k poklesu počtu zločinů, ale vzhledem ke čtyřnásobnému vzestupu únosů ztrácí tento pokles značně na svém významu.

Ve zprávě o Maďarsku časopis HVG napsal: „Ve srovnání s první polovinou roku 1993 klesl počet trestných činů o 6,2 procenta. Policie se však zapomněla zmínit o tom, že tento pokles... je způsoben převážně administrativními změnami.“ Peněžní hranice, od které byly dříve registrovány případy krádeže, zpronevěry nebo vandalismu, byla zvýšena o 250 procent. Takže majetkové trestné činy pod touto hranicí se již neregistrují. Vzhledem k tomu, že tyto trestné činy tvoří tři čtvrtiny všech trestných činů v zemi, lze tento pokles jen stěží považovat za skutečný.

Dospět k přesnému počtu trestných činů je nepochybně obtížné. Jedním důvodem je to, že mnohé trestné činy — v některých kategoriích snad až 90 procent — nejsou hlášeny. Nicméně diskutovat o tom, zda kriminalita stoupá, či klesá, není to hlavní. Lidé touží po tom, aby byla zločinnost odstraněna, a ne jen omezena.

Snahy vlád

Průzkum Organizace spojených národů v roce 1990 ukázal, že více rozvinuté země věnují v průměru dvě až tři procenta ročního rozpočtu na omezení zločinnosti, ale rozvojové země vynakládají mnohem víc, v průměru devět až čtrnáct procent. Na některých místech je hlavním cílem zvýšení policejních sil a jejich lepší vybavení. Výsledky jsou však různé. Někteří maďarští občané si stěžují: „Na to, aby chytili zločince, není policistů nikdy dost, ale na to, aby chytili ty, kdo přestupují dopravní předpisy, je jich dost vždycky.“

Mnohé vlády nedávno zjistily, že je nutné schválit přísnější trestní zákony. Například „v Latinské Americe přibývá únosů“, a proto — jak říká časopis Time — tamější vlády reagovaly zavedením zákonů, které jsou „jak rázné, tak neúčinné... Zavedení zákonů je jedna věc,“ připouští časopis, „a jejich uplatňování je věc druhá.“

Odhaduje se, že v Británii existovalo v roce 1992 více než sto tisíc hlídkovacích projektů, které pokryly nejméně čtyři miliony domácností. Podobné programy byly v polovině osmdesátých let zavedeny v Austrálii. Podle Australského kriminologického ústavu je jejich cílem omezit zločinnost tím, že se „zlepší povědomí o veřejné bezpečnosti, a tím, že se zlepší postoj obyvatel k hlášení trestných činů i podezřelých událostí v sousedství. Dále je možné identifikovat majetek a instalovat účinná bezpečnostní opatření, čímž se páchání trestných činů znesnadní.“

Na některých místech je policejní stanice spojena průmyslovou televizí s komplexem obchodních budov. Policie, banky a obchody používají videokamery jako odstrašující prostředek nebo jako prostředek k identifikaci přestupníků.

Nigerijská policie má na silnicích kontrolní místa, aby mohla zatknout lupiče a únosce. Aby se zabránilo podvodům, sestavila vláda komisi, která se zabývá některými obchodními praktikami. Výbory pro dobré vztahy mezi policií a obyvateli, které tvoří představitelé obce, informují policii o trestné činnosti a o lidech pochybného charakteru.

Návštěvníci Filipín si všimli, že v domácnostech zůstává vždy někdo doma a že mnozí lidé mají hlídacího psa. Na ochranu svých podniků zaměstnávají podnikatelé soukromé bezpečnostní hlídky. Dobře se prodávají automobilová zařízení proti krádeži. Lidé, kteří si to mohou dovolit, se stáhli do dobře hlídaných obvodů a kondominátů.

Londýnské noviny The Independent to komentovaly: „Jak upadá důvěra v právní systém, stále více občanů si samo organizuje obranu své obce.“ A stále více lidí se ozbrojuje. Odhaduje se například, že ve Spojených státech je v každé druhé domácnosti alespoň jedna zbraň.

K potírání zločinu vyvíjejí vlády stále nové metody. V. Vsevolodov z Akademie pro vnitřní záležitosti na Ukrajině však poukazuje na to, že podle zdrojů OSN nalézá „jedinečné metody k provozování trestné činnosti“ tolik nadaných lidí, že se nestačí „školit personál v prosazování zákonných opatření“. Chytří zločinci převádějí obrovské sumy peněz zpět do obchodu a do sociální činnosti, splynou se společností a „získají vysoké společenské postavení“.

Ztráta důvěry

Rostoucí počet lidí v některých zemích dochází dokonce k přesvědčení, že součástí tohoto problému je vláda sama. Časopis Asiaweek citoval slova představitele protikriminální skupiny, který řekl: „Asi devadesát procent podezřelých, které jsme zadrželi, byli buď policisté, nebo vojáci.“ Ať je to pravda, nebo ne, takové zprávy vedly jednoho zákonodárce k vyjádření: „Jestliže ti, kdo přísahali, že budou podporovat zákon, jsou sami porušiteli zákona, je naše společnost v nesnázích.“

V různých částech světa otřásly vládami korupční skandály, které se týkaly vysokých vládních činitelů, a to dále podrývá důvěru občanů. Nejenže lidé ztratili důvěru ve schopnost vlád zločinnost potlačit, ale nyní zpochybňují i jejich rozhodnutí, že to udělají. Jeden pedagog se ptal: „Jak mohou tyto vládní autority bojovat se zločiny, když jsou samy až po krk v bahně?“

Vlády přicházejí a odcházejí, ale zločinnost zůstává. Nicméně brzy přijde doba, kdy již žádná zločinnost nebude!

[Obrázky na straně 7]

Odstrašující prostředky proti zločinům: průmyslová televizní kamera a monitor, stahovací ocelová mříž a hlídač se cvičeným psem

[Obrázek na straně 8]

Zločinnost působí, že lidé jsou vězni za vlastními dveřmi