Mým životem byla hudba, drogy a alkohol

JSEM domorodý Američan. Otec, který zemřel před čtyřmi lety, byl Čipevaj ze Sugar Island ve státě Michigan (USA). Matka pochází z kanadské provincie Ontario a je z indiánských kmenů Otavů a Odžibvejů. Přes otce jsem členem kmene Sault Sainte Marie z čipevajských Indiánů. Vlivem katolické misie a internátních škol jsme byli vychováváni jako katolíci a to znamenalo chodit pravidelně každou neděli na mši.

Moje dětství v indiánské rezervaci bylo prosté a šťastné. V mých dětských očích bylo léto vždy dlouhé, líné a poklidné. Žili jsme v odlehlé oblasti — neměli jsme vodovod, záchod jsme měli venku a koupali jsme se v jezeře nebo v neckách. Naším hřištěm byla příroda a hračkami nám byli koně, dobytek a jiná zemědělská zvířata. V té době jsem si přál, aby takový byl celý svět — a navždy.

Problémy dospívání

Když jsem byl starší a šel jsem do státní školy, navštěvoval jsem rezervaci jen zřídka. Většinu času mi zabrala škola, sporty a hudba. V šedesátých letech jsem byl mladík a utvářel jsem se zcela v duchu doby. Ve třinácti letech už byly pevnou součástí mého života drogy a alkohol. Módou byla vzpoura proti společnosti, a já jsem nenáviděl všechno, co společenský systém zastával. Nemohl jsem pochopit, proč na sobě lidé navzájem páchají zvěrstva.

Asi v té době jsem dostal svou první kytaru. Naši byli muzikální. Otec hrál na klavír a stepoval a jeho bratři také měli hudební nadání. A tak když se táta a moji strýčkové sešli, hráli jsme džig a tancovali až do rána. Měl jsem to strašně rád. Brzy jsem se naučil hrát na kytaru a přidal jsem se k jedné rokenrolové skupině. Vystupovali jsme na školních tanečních zábavách i při jiných událostech. Tak jsem se dostal do barů a nočních klubů a to přirozeně znamenalo více alkoholu a drog. Součástí mého životního stylu byly marihuana a metamfetamin (zvaný speed).

Vojenská služba ve Vietnamu

V devatenácti letech jsem už byl ženatý a čekali jsme dítě. V té době jsem byl také povolán k americké námořní pěchotě. To byl pro mě příliš silný tlak, a abych to zvládl, byl jsem pod vlivem drog a alkoholu 24 hodin denně.

Přidělili mě do tábora ve výcvikovém středisku námořní pěchoty v San Diegu v Kalifornii a pak jsem absolvoval další výcvik pěchoty v kalifornském Camp Pendletonu. Stal jsem se spojařem. To bylo ke konci roku 1969 . Teď mě čekala skutečná zkouška — služba ve Vietnamu. A tak když mi bylo devatenáct let, jen několik měsíců po ukončení střední školy, ocitl jsem se na červené vietnamské půdě. Jako mnoho jiných domorodých Američanů, i mě vlastenectví pohnulo k tomu, abych sloužil ve vojsku i přesto, že se na nás jako členech menšiny společnost dopouštěla bezpráví.

Nejprve jsem byl přidělen k 1. letce námořní pěchoty, kousek od Danangu. Asi padesát mužů — vlastně chlapců — mělo za úkol udržovat komunikační systémy vojenského tábora. Starali jsme se o území od demilitarizované zóny mezi Severním a Jižním Vietnamem až po oblast asi 80 km od Danangu.

Do Danangu přicházela spousta uprchlíků a všude kolem vyrůstaly chudinské čtvrti. Bylo tam také mnoho sirotčinců. Když jsem viděl ty malé děti, často zmrzačené, hluboce to na mě zapůsobilo. Připadalo mi divné, že to jsou skoro samé dívky nebo malí chlapci. Brzy jsem zjistil proč. Chlapci starší deseti let bojovali ve válce. Později jsem se setkal s mladým vietnamským vojákem a zeptal jsem se ho, kolik mu je let. Odpověděl: „Čtrnáct.“ A to už bojoval tři roky! To mě ohromilo. Připomínal mi mého čtrnáctiletého bratra, jenže ten se nezabýval zabíjením, ale baseballovou ligou.

Během služby u námořní pěchoty mě napadaly otázky, na které jsem potřeboval znát odpovědi. Jednou večer jsem šel do kostela v našem táboře. Katolický kaplan měl kázání o Ježíšovi, míru a lásce! Chtělo se mi křičet. Jeho kázání bylo opakem všeho, co se tady dělo. Po mši jsem se ho zeptal, jak si může ospravedlnit, že ačkoli je křesťan, bojuje v téhle válce. Co odpověděl? „Nu, vojíne, takto bojujeme za Pána.“ Odešel jsem a říkal jsem si, že s církví už nechci nic mít.

Když moje služba skončila, věděl jsem, že mám štěstí, že jsem naživu; ale duševně a mravně jsem hodně utrpěl. To, že jsem denně slyšel, viděl a cítil válku a smrt, zanechalo v mé mladé mysli a v mém srdci hluboké stopy. I když se to všechno stalo před více než pětadvaceti lety, zdá se mi, jako by to bylo včera.

Snažím se přizpůsobit se životu civilisty

Po návratu domů jsem se zaměřil na hudební dráhu. V osobním životě jsem měl zmatek — byl jsem ženatý a měl jsem dítě, ale stále jsem hodně pil a bral drogy. Vztahy s manželkou začaly být napjaté, a výsledkem byl rozvod. To bylo pravděpodobně nejhorší období mého života. Začal jsem se izolovat. Hledal jsem útěchu v přírodě a lovil jsem pstruhy v odlehlých oblastech Minnesoty a horního Michiganu.

V roce 1974 jsem se přestěhoval do Nashvillu v Tennessee a mým cílem bylo budovat svou hudební kariéru kytaristy a zpěváka. Hrál jsem v mnoha nočních klubech a stále jsem doufal, že se dostanu do hlavního hudebního proudu. Bylo to však náročné — bylo tam tolik talentovaných kytaristů, a všichni se snažili se proslavit.

Když se však situace začala skutečně vyvíjet v můj prospěch a když jsem začal cítit možnost profesionálního úspěchu, stalo se něco, co mnou otřáslo.

Nebezpečný způsob života

Šel jsem navštívit jednoho starého známého, se kterým jsem kdysi dělal obchody s drogami. Ve dveřích mě přivítal s brokovnicí ráže 12 . Část těla měl v sádrovém krunýři a ústa měl sdrátovaná, protože měl přeraženou čelist. Skrz sevřené zuby mi vyprávěl, co se stalo. V Nashvillu se zapletl — a to jsem nevěděl — s drogovým kartelem. Zmizelo velké množství kokainu. Drogoví baroni obvinili jeho a poslali pár hrdlořezů, aby ho zbili. Řekli mu, aby kokain vrátil nebo aby zaplatil 20 000 dolarů, cenu tohoto kokainu na černém trhu. V nebezpečí nebyl jen on, ale i jeho žena a dítě. Řekl mi, že pro mě není bezpečné, aby mě s ním někdo viděl, a že bych snad měl odejít. Pochopil jsem to a odešel jsem.

Kvůli tomuto incidentu jsem se začal trochu bát o život. Aniž jsem si to uvědomil, stal jsem se součástí násilnického světa. Většina lidí, které jsem znal přes hudbu nebo přes drogy, u sebe nosila zbraň. Málem jsem si na svou ochranu koupil revolver osmatřicítku. Uvědomil jsem si, že čím blíž hlavnímu hudebnímu proudu se dostávám, tím větší cenu musím platit. Rozhodl jsem se tedy, že z Nashvillu odjedu a že pojedu do Brazílie studovat latinskoamerickou hudbu.

Mnoho otázek, málo odpovědí

I přes své špatné zkušenosti s náboženstvím jsem měl silnou touhu uctívat Boha. A stále jsem měl nezodpovězené otázky. A tak jsem začal hledat pravdu. Chodil jsem do různých nezávislých církevních skupin, ale stále jsem nebyl spokojen. Vzpomínám si na jednu církev, kterou jsem navštívil v Minnesotě. Pastor zkrátil kázání, protože ten den hrálo fotbalové mužstvo Minnesota Vikings. Povzbuzoval nás, abychom šli všichni domů a modlili se za vítězství Vikingů! Vstal jsem a odešel. Takové mělké uvažování, které spojuje Boha s povrchními sportovními aktivitami, mě dodnes zlobí.

Když jsem pracoval v Duluthu v Minnesotě, jeden přítel mi nechal v bytě časopis Strážná věž. Přečetl jsem si v něm rozbor 24. kapitoly Matouše a připadalo mi, že je to pravda. Přimělo mě to k zamyšlení: ‚Kdo jsou svědkové Jehovovi? Kdo je Jehova?‘ Odpověď jsem dostal až v roce 1975. Tentýž přítel mi nechal knihu Pravda, která vede k věčnému životua a Bibli.

Ten večer jsem knihu četl. Na konci první kapitoly jsem věděl, že jsem našel pravdu. Bylo to, jako by mi někdo odstranil závoj z mysli. Knihu jsem dočetl a hned druhý den jsem zašel přes ulici k jedněm svědkům a požádal jsem je, aby se mnou studovali Bibli.

Vzdal jsem se úmyslu jet do Brazílie a začal jsem chodit na shromáždění do sálu Království. S Jehovovou pomocí jsem ihned přestal s drogami a alkoholem a vymanil jsem se tak z dvanáctileté závislosti. Za několik měsíců jsem se účastnil služby dům od domu.

Avšak musel jsem se vypořádat s jedním problémem. Nikdy jsem neměl stálé zaměstnání, a už jen představa, že budu svázán nějakým časovým plánem, mě odpuzovala. Teď jsem se musel stát zodpovědným člověkem, protože do mého života znovu vstoupila Debi. Dříve jsem s ní chodil, ale ona pak odešla studovat na učitelku a já jsem se hodlal stát hudebníkem. Nyní také přijala biblickou pravdu a znova nás to k sobě přitahovalo. Vzali jsme se a pak jsme byli v roce 1976 pokřtěni jako svědkové v Sault Sainte Marie v kanadské provincii Ontario. Časem se nám narodily čtyři děti — tři chlapci a jedno děvče.

Abych zajistil rodinu, otevřel jsem si obchod s hudebními nástroji a učil jsem jazzovou improvizaci a hru na kytaru. Také jsem provozoval malé nahrávací studio a občas jsem hrál v nočních klubech. Pak se mi nenadále naskytla příležitost dostat se zpátky do špičkového profesionálního hudebního světa. Třikrát jsem dostal nabídku, abych nahrával ve spolupráci se slavnými umělci. Pak přišla moje velká šance — vlastně třetí během dvou let. Dostal jsem nabídku, abych jel do Los Angeles v Kalifornii a hrál se známou jazzovou skupinou. Věděl jsem však, že by to znamenalo vrátit se k častému cestování, koncertům a nahrávání. Přemýšlel jsem o nabídce asi pět vteřin a pak jsem uctivě řekl: „Ne, díky.“ Stačilo mi vzpomenout si na svůj uplynulý život s drogami, alkoholem a nebezpečím od zabijáků a uvědomil jsem si, že to prostě nestojí za to. Můj nový křesťanský život s manželkou a dětmi pro mě znamenal mnohem víc.

Několik let jsem pracoval jako technik pro vzdělávací a dokumentární programy, které vysílá televize PBS (Public Broadcasting Service). Nyní pracuji pro jednu univerzitu v severní Arizoně a řídím videokomunikaci v rezervaci Hopiů.

Zpátky mezi svými

Od té doby, co jsem se zasvětil Jehovovi, nyní uplynulo dvacet let. Dvacet let jsem také šťastně ženatý. Debi, náš devatenáctiletý syn Dylan a naše šestnáctiletá dcera Leslie jsou v celodobé službě. Dylan nyní slouží v tiskařském a zemědělském komplexu Watchtower Society ve Wallkillu ve státě New York. Naši dva mladší chlapci, dvanáctiletý Casey a čtrnáctiletý Marshall, se zasvětili Jehovovi a nedávno byli pokřtěni.

Před třemi lety jsme zareagovali na výzvu, abychom se přestěhovali tam, kde je potřeba více kázat, a přišli jsme do Keams Canyon v Arizoně, abychom sloužili mezi Indiány z kmene Navaho a Hopi. Jsem sborovým starším. Je pro mě potěšením žít zase mezi domorodými Američany. Mezi životem na typickém americkém předměstí a zdejšími životními podmínkami je podstatný rozdíl, a tak si připadáme jako misionáři. Opustili jsme velký, pohodlný dům a nastěhovali jsme se — nás šest — do mnohem menšího mobilního domu. Život je zde těžší. Mnoho domů není připojeno na kanalizaci a má jen venkovní záchod. Některé rodiny cestují v zimě kilometry daleko, aby si opatřily dříví a uhlí. Voda se čerpá z obecních studní. Mnoho cest je jen prašných a ty vůbec nejsou na mapě. Když jsem byl v rezervaci jako dítě, tohle všechno mi připadalo normální. Nyní si já i moje rodina uvědomujeme, kolik práce a energie to stojí, když má člověk udělat jen nutné každodenní práce.

Indiáni sice mají v rezervacích samosprávy, ale ty mají tytéž problémy, které postihují všechny vlády — vnitřní konflikty, protekce, nedostatek financí, zpronevěry, a dokonce zločiny mezi představiteli správy rezervace a významnými osobnostmi. Indiáni trpí alkoholismem, zneužíváním drog, nezaměstnaností, týráním v rodině a manželskými a rodinnými problémy. Někteří Indiáni ze své současné situace stále viní bělochy, ale ti jsou postiženi stejnými ranami. Avšak navzdory tlaku od rodiny, přátel a soukmenovců reaguje mnoho domorodých Američanů na biblické vzdělávací dílo svědků Jehovových příznivě. Vidí, že přátelství s Bohem stojí za jakoukoli oběť. Mnozí z nich cestují více než 120 kilometrů tam a zpět, aby se dostali na křesťanské shromáždění. Jsme šťastni, že se s Navahy a Hopii dělíme o dobrou zprávu.

Těším se na den, kdy Jehovova vláda ‚zničí ty, kteří ničí zemi,‘ a kdy poslušné lidstvo bude žít společně v pokoji a souladu jako jednotná rodina. Pak bude život takový, o jakém jsem snil jako čipevajský chlapec v Kanadě. (Zjevení 11:18; 21:1–4) (Vyprávěl Burton McKerchie.)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 13]

Hledal jsem odpovědi na své otázky o Bohu

[Obrázky na straně 15]

Nahoře: Moje rodina a jeden navažský přítel (vlevo)

Dole: Náš mobilní dům poblíž sálu Království