Zaséval jsem se slzami, sklízím s radostí

„UŽIJTE si důchodu ve slunném Španělsku!“ Miliony Evropanů přijaly tuto lákavou nabídku a odstěhovaly se tam. Když mi bylo devětapadesát let, i já jsem se rozhodl, že všechno prodám a přestěhuji se z Anglie do Španělska. Šlo mi však o víc než jen o sluníčko a odpočinek.

Za místo svého pobytu jsem si vybral Santiago de Compostela — jedno z nejdeštivějších španělských měst. Mým cílem totiž nebylo odpočívat na sluníčku, ale sloužit jako celodobý služebník. Do Španělska jsem šel sloužit už dříve, protože tam bylo evangelizační služby více zapotřebí, ale před dvaadvaceti lety mě okolnosti donutily tuto službu opustit. Vždycky jsem měl v úmyslu se vrátit a nyní se mi to konečně podařilo.

Ale přizpůsobení nebylo tak snadné, jak jsem si představoval. První měsíc byl jako noční můra! Nepamatuji se, že bych se někdy v životě cítil tak unavený. Bydlel jsem na pátém podlaží v domě bez výtahu. Ve snaze kázat dobrou zprávu co největšímu počtu lidí jsem se každý den plahočil z kopce a do kopce ulicemi Santiaga a vyšlapal jsem bezpočet schodů. Po tomto vyčerpávajícím měsíci na mě začaly útočit pochybnosti. Rozhodl jsem se správně? Nejsem pro takovou činnost už příliš starý?

Druhý měsíc se mi však síla vrátila, jako když vytrvalec chytí druhý dech. Vstoupil jsem do jednoho z nejšťastnějších období svého života. Po mnoha letech, kdy jsem sel se slzami, jsem začal prožívat radost ze sklízení. (Žalm 126:5) Dovolte mi, abych to vysvětlil.

Čas radosti

S manželkou Pat jsme se přestěhovali do Španělska v roce 1961. Tehdy tam nebyla činnost svědků Jehovových oficiálně uznána. Naším kazatelským pověřením bylo slunné město Sevilla, kde se na kazatelské práci podílelo jen dvacet pět lidí.

Jednoho dne jsme ve službě rozmlouvali s jistým Francouzem, který natíral dům. Druhý den k nám přistoupila jedna paní a zeptala se nás, zda jsme to byli my, kdo předešlý den mluvil s tím malířem. Řekla, že to byl její manžel Francisco. Udal jí tak přesný popis nás dvou, že nás ihned poznala. „Je teď doma, kdybyste ho chtěli navštívit,“ informovala nás.

Pozvání jsme okamžitě přijali, a zanedlouho s námi celá rodina studovala Bibli. Za nějaký čas se Francisco z ekonomických důvodů vrátil do Francie. Dělali jsme si starosti. Neztratil kontakt se svědky? Avšak brzy po jeho odjezdu jsme od něho dostali dopis, který nás uklidnil. Psal v něm, že ho jeho nový šéf zkoušel z toho, kolik je ve Španělsku náboženství.

„No, jsou tam dvě, katolické a protestantské,“ odpověděl Francisco opatrně. Naše dílo ještě nebylo legalizováno, a tak považoval za nemoudré říkat více.

„Jste si tím jist?“ zeptal se ho šéf.

„No, jsou tam vlastně tři,“ odpověděl Francisco, „a já patřím k tomu třetímu — ke svědkům Jehovovým.“

„To rád slyším,“ odvětil jeho šéf, „sloužím ve vašem sboru!“ Ještě týž večer byl Francisco na sborovém shromáždění svědků Jehovových.

V roce 1963 jsme byli přeloženi ze Sevilly do Valencie a krátce nato do Barcelony. Tam jsem dostal školení, abych mohl sloužit jako cestující služebník. Pak jsme byli posláni zpět do Valencie, abych v té oblasti sloužil jako cestující dozorce. Ale po několika letech této příjemné činnosti začala mít Pat problémy s udržováním rovnováhy. Brzy měla potíže s chůzí. Tak začalo období, kdy jsme ‚seli se slzami‘. (Žalm 126:5)

Období slz

Jen neradi jsme ze Španělska odjeli a vrátili se do Anglie na léčení. Co bylo příčinou Patiných potíží? Roztroušená skleróza — degenerativní choroba, která člověka postupně ochromuje. Časem může kvůli vedlejším účinkům a příbuzným problémům nastat smrt.

Prožívali jsme velmi těžké období, kdy jsme se snažili přizpůsobit svůj život této chorobě a smířit se s ní. Ale v té době jsme poznali pravdivost žalmistových slov: „Jehova sám ho [toho, kdo jedná ohleduplně s poníženým] bude podporovat na pohovce v nemoci.“ (Žalm 41:3)

Asi deset let jsme se stěhovali z jednoho domu do druhého. Pat byla velmi citlivá na hluk, a tak jsme se snažili najít ideální místo, kde by mohla žít — nakonec jsme si uvědomili, že to není možné. Pat si také musela zvyknout na invalidní vozík. Byla sice schopna vařit a vykonávat mnoho dalších prací, ale nepohyblivost ji skličovala. Bývala velmi aktivní, a proto pro ni byla tato fyzická neschopnost zdrojem neustálého citového vypětí.

Síla se slzami

Naučil jsem se, jak mohu Pat pomoci, aby vstala, posadila se, oblékla, umyla, uložila k spánku nebo vstala z postele. Být pravidelně na shromážděních pro nás bylo skutečně náročné. Připravit se vyžadovalo velké úsilí. Věděli jsme však, že jediný způsob, jak zůstat duchovně silní, je scházet se s našimi křesťanskými bratry.

Jedenáct let jsem se o Pat staral doma a pracoval jsem jako kreslič. Nakonec jsme dospěli k závěru, že kvůli zhoršujícímu se zdraví Pat potřebuje odbornou péči, kterou jí nemohu poskytnout. Zůstávala tedy přes týden v nemocnici, a o víkendech jsem se o ni staral doma.

Každou neděli po obědě jsem vzal Pat na veřejné shromáždění a studium Strážné věže, což byly v té době jediné programy, kterých se mohla účastnit. Potom jsem ji zase odvezl do nemocnice. Bylo to pro mě velmi vyčerpávající, ale stálo to za to, protože díky tomu Pat zůstávala duchovně silná. Někdy jsem si říkal, jak dlouho to ještě mohu vydržet, ale Jehova mi dával sílu, abych v tom mohl pokračovat. Každou sobotu dopoledne jsem vedl skupinu do kazatelské služby a pak jsem si Pat vyzvedl z nemocnice. Zjistil jsem, že v této bolestné době mi pravidelná křesťanská činnost pomáhala, abych vytrval.

Pat zatím dělala, co mohla, aby kázala dobrou zprávu. V nemocnici zahájila dvě biblická studia s ošetřovatelkami, které o ni pečovaly. Jedna se jmenovala Hazel a dospěla až k tomu, že se Jehovovi zasvětila. Je smutné, že se Pat jejího křtu nemohla zúčastnit, protože krátce předtím, 8. července 1987, zemřela.

Patina smrt pro mě byla úlevou i zármutkem. Úlevou bylo, že jsem viděl konec jejího utrpení, ale cítil jsem hluboký smutek nad ztrátou své společnice. Svou smrtí po sobě zanechala nesmírnou prázdnotu.

Nová radost

I když se to může zdát divné, Pat a já jsme se už rozhodli, co bych měl dělat potom. Oba jsme věděli, že se její život blíží ke konci, a tak jsme mluvili o tom, jak bych mohl co nejlépe sloužit Jehovovi po její smrti. Naším společným rozhodnutím bylo, že se vrátím do Španělska, k pověření, které jsme museli opustit.

Tři měsíce po Patině smrti jsem zajel do odbočky svědků Jehovových ve Španělsku, abych zjistil, kde by bylo nejlepší sloužit. Byl jsem jmenován zvláštním průkopníkem a mým působištěm se stalo starobylé, deštivé město Santiago de Compostela.

Zanedlouho jsem dostal krátký dopis z odbočky, ve kterém byla uvedena adresa zájemce jménem Maximino. Asi tři týdny jsem se snažil najít ho doma a nakonec jsem se s ním setkal. Maximino, který uklízel v místní nemocnici, obdržel traktát Život v pokojném novém světě a pak požádal o knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji.a Když jsem ho navštívil, měl knihu přečtenou již třikrát. Omlouval se, že příliš nečetl Bibli — ‚starou část‘ jen jednou a ‚novou část‘ dvakrát. To všechno přečetl, zatímco čekal, až ho někdo navštíví.

Také mi řekl, že šel do sálu Království a chtěl navštívit jedno z našich shromáždění. Velmi se však styděl, a tak do sálu nevešel. Zahájil jsem s ním biblické studium a ještě v tomtéž týdnu se Maximino zúčastnil shromáždění. Pravdu úplně hltal, ale jeho velkým problémem byl boj se závislostí na tabáku. S Jehovovou pomocí se nakonec dokázal kouření vzdát a nyní je pokřtěným svědkem.

Více radosti, více slz

Za pouhý rok po návratu do Španělska jsem byl pozván, abych opět sloužil jako cestující dozorce. Ale než jsem toto pověření přijal, došlo v mém životě k nečekanému obratu. Seznámil jsem se s průkopnicí jménem Paquita, která sloužila poblíž Santiaga. Byla vdovou a mnoho let sloužila v celodobé službě. Brzy jsme zjistili, že máme hodně společného. V roce 1990, jen šest měsíců poté, co jsem začal se službou cestujícího dozorce, jsme se vzali — opět radost.

Paquita podobně jako já ‚sela se slzami‘. Její první pověření zvláštní průkopnickou službou bylo poznamenáno tragédií. Když její manžel stěhoval nábytek do jejich nového domova v Orense, zahynul při dopravní nehodě — protijedoucí nákladní vůz přejel do jeho jízdního pruhu. Když dostaly zprávu o jeho smrti, byly Paquita a její desetiletá dcera již v Orense. I přes tu strašnou ztrátu začala Paquita dva dny po pohřbu vykonávat své pověření podle plánu.

Paquita pokračovala v celodobé službě celá léta. Potom ji znovu postihla tragédie. Při další autonehodě zahynula její dcera, které tehdy bylo 23 let. Bolest byla velká a zármutek dlouhodobý. Stejně jako předtím, i teď byly pro její zotavení důležité křesťanská činnost a podpora od spolukřesťanů. Seznámil jsem se s Paquitou v roce 1989, jen dva roky po smrti její dcery.

Od naší svatby v roce 1990 je naším pověřením krajská služba ve Španělsku. I když těch několik posledních let patří k nejuspokojivějším obdobím našeho života, nelitujeme, že jsme prožili zkoušky. Jsme přesvědčeni, že nás formovaly k dobrému. (Jakub 1:2–4)

Co jsem se naučil

Věřím, že i ty nejtvrdší zkoušky mají své kladné stránky, protože nás něčemu učí. Zkoušky mě naučily především to, jak důležitá je schopnost vcítit se. Pro křesťanského dozorce je to vlastnost velmi podstatná. Před nedávnem jsem například mluvil s jedním křesťanským bratrem, který má postiženého syna. Naprosto chápu, jak velké úsilí každý týden vynakládá, když svého syna bere na všechna shromáždění. Po našem rozhovoru mi poděkoval a řekl mi, že je to poprvé, kdy někdo skutečně pochopil, s jakými těžkostmi se on a jeho manželka potýkají.

Další důležitou věcí, kterou jsem se naučil, je spoléhat se na Jehovu. Když jde všechno dobře, máme možná sklon spoléhat se na svou vlastní sílu a schopnosti. Když však těžká zkouška pokračuje rok za rokem a nemůžete vystačit s vlastní silou, učíte se opírat se o Jehovu. (Žalm 55:22) Boží pomocná ruka mi umožnila vytrvat.

To ovšem neznamená, že všechno šlo vždy hladce. Musím přiznat, že v době, kdy byla moje první manželka nemocná, jsem byl někdy sklíčený a rozzlobený z toho, že jsem v situaci, ve které jsem — zvlášť když jsem byl unavený. Potom jsem trpěl pocitem viny, že se tak cítím. Mluvil jsem o tom s jedním soucitným starším, který měl s ošetřováním dlouhodobě nemocných pacientů profesionální zkušenosti. Ujistil mě, že si ve své situaci vedu dobře a že u nedokonalých lidí je naprosto přirozené, že takovým způsobem chybují, když jsou vystaveni dlouhodobé citové zátěži.

Paquita i já se dnes nesmírně těšíme z celodobé služby, ale myslím si, že nikdy nebudeme své požehnání považovat za samozřejmé. Jehova nás odměnil mnoha způsoby a dal nám uspokojivou práci, kterou můžeme dělat společně. Oba dva jsme během let seli se slzami, ale nyní, díky Jehovovi, sklízíme s radostným voláním. (Vyprávěl Raymond Kirkup.)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 21]

S Paquitou se těšíme ze společné služby