Prohlídka několika slavných zahrad

LIDSKÁ zkušenost s rájem začala v zahradě, která ležela v oblasti zvané Eden, možná poblíž jezera Van v novodobém Turecku. Zahradu zavlažovala řeka, jež se větvila do čtyř ramen, a Adam s Evou měli tuto zahradu ‚obdělávat a pečovat o ni‘. Jakým potěšením bylo starat se o zahradu, v níž byla hojnost ‚stromů žádoucích na pohled a dobrých k jídlu‘! (1. Mojžíšova 2:8–15)

Eden byl dokonalým domovem. Adam s Evou a jejich potomci měli rozšířit jeho hranice a jako model měli bezpochyby použít nádherný původní návrh, jejž vytvořil Bůh. Časem měla být celá země rájem, který by byl příjemně naplněn lidmi. Ale svévolná neposlušnost našich prvních předků měla za následek, že byli z tohoto útočiště vyhnáni. Žel, všichni ostatní členové lidské rodiny se narodili mimo tento edenský domov.

Nicméně jako místo k životu Stvořitel určil lidstvu ráj. Je tedy přirozené, že se další generace snažily obklopit se jeho napodobeninami.

Dávné zahrady

Babylónské visuté zahrady jsou oslavovány jako jeden z divů starověku. Před více než 2 500 lety je vybudoval král Nebukadnecar pro svou médskou manželku, jíž se stýskalo po lesích a kopcích v její vlasti. Tato 22 metrů vysoká stupňovitá stavba s oblouky a klenbami — všemi bohatě osázenými — obsahovala dost zeminy na to, aby v ní mohly růst velké stromy. Když se královna procházela touto terasovitou krajinou podobnou Edenu, její stesk se pravděpodobně rozplynul.

Zahradní architektura byla velmi vyspělá také v egyptském úrodném údolí Nilu. „Z Egypta,“ uvádí The Oxford Companion to Gardens (Oxfordský průvodce zahradami), „pocházejí nejstarší vyobrazení zahrad na světě. Egypt má v zahradní architektuře mimořádně dlouhou tradici.“ Architektonický plán jedné zahrady v Thébách, jež patřila jistému egyptskému úředníkovi, pochází asi z roku 1400 př. n. l. a jsou na něm zakresleny rybníky, cesty se stromořadím a pavilony. Hned po královských zahradách byly nejskvělejší zahrady chrámové. Byly v nich háje, květiny a jiné rostliny a to vše bylo zavlažováno kanály z rybníků a jezírek, jež se hemžily vodním ptactvem a rybami a jejichž hladinu zdobily lotosy. (Srovnej 2. Mojžíšovu 7:19.)

Ve světě zahrad záhy zanechali svou stopu i Peršané. Perské a egyptské zahrady byly tak okouzlující, že když se ve čtvrtém století př. n. l. vrátila vítězná vojska Alexandra Velikého do Řecka, přinesla s sebou velké zásoby semen, rostlin a nápadů. V Aténách shromažďovali Aristoteles a jeho žák Theofrastos stále větší množství rostlin a založili botanickou zahradu, aby mohli rostliny studovat a třídit. Mnoho bohatých Řeků mělo velkolepé zahrady stejně jako dříve Egypťané a Peršané.

Římští obyvatelé měst propojili na stísněném městském prostoru dům se zahradou. Boháči si pro potěšení budovali okázalé parky u svých venkovských vil. I tyran Nero chtěl mít svůj Eden, a tak nelítostně vyhnal stovky rodin, zboural jejich domy a kolem svého paláce si na rozloze větší než padesát hektarů vybudoval soukromý park. Později, asi v roce 138 n. l., dosáhla římská zahradní architektura svého vrcholu u Hadrianovy vily v Tivoli. Vila má 243 hektarů parků, rybníků, jezírek a fontán.

Své zahrady a parky měli i starověcí Izraelité. Židovský historik Josephus píše o místě zvaném Etam, asi 13 až 16 kilometrů od Jeruzaléma, kde byly krásné parky s mnoha potoky. Parky v Etamu možná patřily mezi ‚zahrady, parky, vodní nádrže a lesy‘, které, jak říká Bible, ‚si udělal Šalomoun‘. (Kazatel 2:5, 6) Hned za Jeruzalémem, na Olivové hoře, byla Getsemanská zahrada, kterou proslavil Ježíš Kristus. Zde Ježíš našel útočiště, kde mohl soukromě učit své učedníky. (Matouš 26:36; Jan 18:1, 2)

Od zahrad arabských k zahradám anglickým

S perskými zahradami se kromě Alexandra setkala také arabská vojska, když se v sedmém století n. l. dostala na východ i na západ. (Srovnej Ester 1:5.) „Arabové zjistili,“ píše Howard Loxton, „že perské zahrady se velmi podobají ráji, jejž Korán slibuje věrným.“ Od maurského Španělska až po Kašmír byly typické arabské zahrady stejně jako jejich perský vzor rozděleny do čtyř částí. Dělily je čtyři potoky, které vycházely ze středu, kde bylo jezírko nebo fontána. To mělo připomínat čtyři řeky v Edenu.

V severní Indii u jezera Dal v Kašmírském údolí vysadili mughalští panovníci v sedmnáctém století více než sedm set zahrad, jež připomínaly ráj. Tyto zahrady vytvářely úžasnou směsici barev posetou stovkami vodotrysků, teras a vodopádů. Pavilon z černého mramoru, jejž na břehu jezera Dal postavil Šáhdžahán (který postavil také Tádž Mahal), stále nese nápis: „Je-li někde na zemi ráj, je to tady, je to tady, je to tady.“

O několik století dříve přešla Evropa od středověku k renesanci čtrnáctého století. Římské tradice zahradní architektury, které byly začátkem středověku v pátém století n. l. pošlapány, začaly znovu vzkvétat — tentokrát pod vedením církve. Křesťanstvo pohlíželo na zahradu jako na ‚prozatímní ráj‘. V plánu kláštera z devátého století jsou na dvou místech zakresleny zahrady s označením „ráj“. Zahrady křesťanstva byly brzy větší a velkolepější, ale mnohé z nich nezrcadlily duchovní ideály; staly se spíše symbolem moci a bohatství.

Když francouzský král Karel VIII. dobyl v roce 1495 Neapol, napsal domů: „Nevěřili byste, jak krásné zahrady v tomto městě mám . . . Zdá se, že k tomu, aby byly pozemským rájem, jim chybí jen Adam a Eva.“ Ale kdyby se Karel VIII. dožil sedmnáctého století, viděl by na francouzské půdě rozlehlé zahrady krále Ludvíka XIV. V knize The Garden (Zahrada) se tvrdí, že zahrady ve Versailles „si stále mohou činit nárok na to, že jsou největší a nejvelkolepější na světě“.

Renesance však přinesla novou definici ráje: příroda má sloužit osvícenému člověku, který má do zahrady vnést řád a zbavit ji veškeré divokosti. Stromy i květiny byly aranžovány do přesných geometrických útvarů. Staré římské umění tvarovat stromy a keře stříháním a ohýbáním se tedy dočkalo ohromného oživení.

Později, v 18. a 19. století, byla díky námořním výpravám a obchodu objevena taková pojetí zahrad a takové rostliny, jež byly pro západní svět nové. V zahradní architektuře začala udávat tón Anglie. „V Anglii 18. století,“ uvádí The New Encyclopædia Britannica, „si člověk stále více uvědomoval svět přírody, jehož byl součástí. Už přírodě nevnucoval svůj umělý geometrický řád, ale začal uvažovat o tom, že on přizpůsobí svůj život jí.“ V zahradní architektuře vynikli muži jako William Kent a Lancelot Brown. Brown vyprojektoval v Anglii více než dvě stě sídel. V roce 1786 cestovali po Anglii a studovali anglické zahrady dva muži, kteří se stali prezidenty Spojených států — Thomas Jefferson a John Adams.

Zahradní architektura Východu

Zahradní tradice Číny je pro východní civilizaci totéž, co jsou tradice Egypta, Řecka a Říma pro civilizaci západní. Číňané měli původně animistické náboženství, v němž byly řeky, skály či hory považovány za zhmotnělé duchy, a měly tedy být ctěny. Potom se v celé zemi rozšířily taoismus, konfuciánství a buddhismus a ty vytvořily své vlastní formy zahrad.

Na druhé straně Japonského moře rozvíjely svůj vlastní styl japonské zahrady. V nich je tvar důležitější než barva, a každá věc má své přesné místo. Zahradník se na omezeném prostoru snaží zachytit estetiku a rozmanitost přírody, a proto pečlivě umísťuje kameny, zakládá zahradu a tvaruje ji s puntičkářskou přesností. To je zřejmé na bonsaji (což znamená „rostlina v kořenáči“), umění tvarovat miniaturní stromy nebo snad celý háj stromů do přesných tvarů a proporcí.

Východní zahrada se sice od svého západního protějšku liší, ale i v ní se zrcadlí touha po ráji. Wybe Kuitert, který se zabývá historií zahrad v Japonsku, například píše, že v období Heian (794–1185) se zahradníci v Japonsku pokoušeli vyvolat atmosféru „ráje na zemi“.

Láska, kterou lze najít všude

Lásku k zahradám nacházíme všude, dokonce i mezi kmeny sběračů a lovců, kteří žijí v „přirozených“ zahradách — v džunglích, lesích a lukách. Britannica uvádí: „Konkvistadoři vyprávěli o mexických Aztécích a peruánských Incích, že jejich komplikované zahrady s terasovitými pahorky, háji, vodotrysky a ornamentálními jezírky . . . nebyly nepodobné tehdejším zahradám Západu.“

Ano, pradávné háje podél Nilu, zahrady Východu, moderní městské parky, botanické zahrady — co se v nich zračí? Touha lidstva po ráji. Když spisovatel Terry Comito o této neustálé „touze po ráji“ psal, vyjádřil se: „Zahrady jsou místa, v nichž se člověk opět ocitá doma.“ A kdo by se neradoval, kdyby mohl říci: ‚Můj domov je jako edenská zahrada‘? Je však celosvětový Eden — a ne jen pro bohaté — pouhý sen? Nebo je to jistá budoucnost?

[Obrázek na straně 7]

Malířovo pojetí babylónských visutých zahrad

[Obrázek na straně 7]

Klasická zahrada v Japonsku

[Obrázek na straně 7]

Versailles, Francie

Po celou historii toužili lidé po ráji

[Podpisek]

Francouzský státní úřad pro cestovní ruch/Rosine Mazin