Chybí evoluci základ?

CO JE podstatou Darwinovy evoluční teorie? „V plném, biologickém smyslu . . . evoluce znamená proces, při němž život vznikl z neživé hmoty a potom se vyvíjel pomocí naprosto přirozených prostředků.“ Darwinovská evoluce předpokládá, že „prakticky všechen život nebo alespoň jeho nejzajímavější rysy jsou výsledkem přírodního výběru, který zpracovává náhodné odchylky“. (Darwin’s Black Box — The Biochemical Challenge to Evolutiona [Darwinova černá skříňka — Biochemická výzva evoluci] od Michaela Beheho, mimořádného profesora biochemie na pensylvánské Lehigh University)

Neredukovatelná složitost — kámen úrazu pro evoluci?

V době, kdy Darwin svou teorii vypracoval, vědci sotva něco věděli o úžasné složitosti živé buňky. Tuto spletitost částečně objevila moderní biochemie — studium života na molekulární úrovni — a ta také vznesla závažné otázky a pochybnosti o Darwinově teorii.

Komponenty buněk jsou tvořeny molekulami a buňky jsou stavebními kameny všech živých tvorů. Profesor Behe je římský katolík a věří, že evoluce vysvětluje pozdější vývoj zvířat, avšak vážně pochybuje o tom, že evolucí se dá vysvětlit existence buňky. Mluví o ‚molekulárních strojích‘, které „dopravují náklad z jednoho místa v buňce na jiné po ‚dálnicích‘, jež jsou vybudovány z jiných molekul . . . Buňky se pomocí těchto strojů pohybují, dělí se a tráví potravu. Stručně řečeno, velmi důmyslné molekulární stroje řídí všechny buněčné procesy. Detaily života jsou tedy jemně vyladěny a ‚soustrojí‘ života je ohromně složité.“

V jakém měřítku se všechna tato aktivita vyvíjí? Typická buňka měří napříč jen asi 0,03 milimetru! Na tomto nesmírně malém prostoru se vykonávají složité funkce, jež jsou pro život nepostradatelné. (Viz schéma na stranách 8 a 9.) Není tedy divu, že bylo řečeno: „Podstatné je, že buňka, samotný základ života, je překvapivě složitá.“

Michael Behe argumentuje tím, že buňka může pracovat jen jako hotový celek. Nemůže být životaschopná v době, kdy ji utvářejí pomalé, postupné změny vyvolané evolucí. Jako příklad používá pastičku na myši. Toto jednoduché zařízení může fungovat jen tehdy, když jsou sestaveny všechny komponenty. Žádný komponent sám o sobě — prkýnko, pérko, napínací drát, úderný rámeček či úchytka — pastičkou na myši není a nemůže tak fungovat. Všechny části jsou potřebné současně, a aby byly fungující pastičkou, musí se sestavit dohromady. Podobně i buňka může pracovat jen tehdy, jsou-li sestaveny všechny její komponenty. Tímto znázorněním Michael Behe vysvětluje, čemu říká „neredukovatelná složitost“.b

To představuje vážný problém pro údajný proces evoluce, který předpokládá postupné získávání užitečných vlastností. Darwin věděl, že jeho teorie postupného vývoje přírodním výběrem stojí před velkým problémem, když napsal: „Kdyby mohlo býti ukázáno, že nějaký složitý ústroj stával, který by nebyl mohl býti utvořen četnými postupnými lehkými obměnami, má theorie by naprosto se zhroutila.“ (O původu druhů)

Neredukovatelně složitá buňka je pro víru v Darwinovu teorii významným kamenem úrazu. Evoluce v prvé řadě nemůže vysvětlit skok od neživé hmoty ke hmotě živé. Pak je tu problém první složité buňky, která musela vzniknout najednou, jako celistvá jednotka. Jinými slovy, buňka (pastička na myši) se musela vynořit z prázdnoty. Musela se objevit již sestavená a funkční!

Neredukovatelná složitost srážení krve

Dalším příkladem neredukovatelné složitosti je proces, který začne probíhat (a my to většinou bereme jako samozřejmost), když se řízneme. Je to srážení krve. Je normální, že z proražené nádoby začne tekutina ihned vytékat a vytéká tak dlouho, dokud není nádoba prázdná. Avšak když si propíchneme nebo prořízneme kůži, ‚díra‘ se rychle zacpe, protože se vytvoří sraženina. Jak ale lékaři vědí, „systém srážení krve je systém velmi složitý a spletitý a jeho součástí je mnoho bílkovin, jež jsou na sobě navzájem závislé“. Ty aktivují takzvanou koagulační kaskádu. Tento jemně vyladěný hojivý proces „je naprosto závislý na načasování různých chemických reakcí a na tom, jak rychle k nim dochází“. Jinak by se člověku mohla srazit všechna krev, anebo by zase vykrvácel. Načasování a rychlost jsou tedy klíčové.

Biochemický výzkum ukázal, že na srážení krve se podílí mnoho faktorů, a má-li být proces úspěšný, žádný z nich nesmí chybět. Profesor Behe se ptá: „Jakmile srážení začne, co je zastaví, aby nepokračovalo tak dlouho, dokud se nesrazí všechna krev?“ Vysvětluje, že „utvoření, ohraničení, zesílení a odstranění krevní sraženiny“ představuje ucelený biologický systém. Jestliže některá část selže, selže i celý systém.

Russell Doolittle, evolucionista a profesor biochemie na Kalifornské univerzitě, se ptá: „Jak se tento složitý a pečlivě vyvážený proces vůbec vyvinul? . . . Paradoxem je, že každá bílkovina čeká, až bude aktivována nějakou jinou bílkovinou. Jak tedy mohl celý systém vůbec vzniknout? K čemu by byla kterákoli složka systému, kdyby nebyla součástí celku?“ Profesor Doolittle se snaží počátek procesu vysvětlit evolučními argumenty, avšak profesor Behe poukazuje na to, že k tomu, „aby se ty pravé geny dostaly na ta správná místa, by byla potřeba notná dávka štěstí“. Ukazuje také, že v Doolittlově vysvětlení a zjednodušeném podání se skrývají ohromné obtíže.

Jednou z hlavních námitek proti evolučnímu modelu je nepřekonatelná překážka, kterou představuje neredukovatelná složitost. Behe říká: „Zdůrazňuji, že přírodní výběr, motor darwinovské evoluce, pracuje jen tehdy, je-li co vybrat — něco, co je užitečné právě teď, ne to, co bude užitečné v budoucnosti.“

„Děsivé a naprosté ticho“

Profesor Behe konstatuje, že někteří vědci studovali „matematické modely evoluce nebo nové matematické metody srovnávání a interpretace dat pocházejících ze sekvenování genů“. Uzavírá však: „Matematika předpokládá, že skutečná evoluce je postupný, náhodný proces; nedokazuje to (a ani nemůže).“ (Kurzíva v poslední části věty je naše.) Profesor již dříve řekl: „Když pročítáte vědeckou literaturu o evoluci a hledáte v ní vysvětlení, jak se vyvinuly molekulární stroje, jež jsou základem života, najdete jen děsivé a naprosté ticho. Složitost základu života ochromila pokusy vědy tento základ vysvětlit; molekulární stroje představují pro všeobecné uplatnění darwinismu zatím neproniknutelnou bariéru.“

U svědomitých vědců to vyvolává řadu otázek: „Jak se vyvinulo ústřední místo pro fotosyntetické reakce? Jak začal intramolekulární transport? Jak začala biosyntéza cholesterolu? Jak se začal retinal podílet na vidění? Jak se vyvinuly fosfoproteinové informační kaskády?“c Profesor Behe dodává: „Samotná skutečnost, že žádným z těchto problémů se nikdo nezabýval, natož aby ho vyřešil, je velmi významnou známkou toho, že pro pochopení počátku složitých biochemických systémů není darwinismus odpovídajícím rámcem.“

Jestliže Darwinova teorie nemůže vysvětlit složitý molekulární základ buněk, jak může být uspokojivým vysvětlením toho, že existují miliony druhů, které obývají zemi? Vždyť evoluce nemůže vytvořit nové druhy ani v rámci čeledi a překlenout mezeru mezi jednotlivými druhy téže čeledi. (1. Mojžíšova 1:11, 21, 24)

Problémy počátku života

Některým vědcům se Darwinova teorie evoluce zdá přijatelná, ale přesto si nakonec musí položit otázku: Dejme tomu, že se životní formy vyvinuly přírodním výběrem; jak ale život začal? Jinými slovy, problém nespočívá v přežití nejzdatnějšího, ale v tom, kde se tady ten nejzdatnější a první vzal. Avšak Darwinovy poznámky k evoluci oka naznačují, že se problémem vzniku života nezabýval. Napsal: „Jak nějaký nerv se stává citlivým pro světlo, stěží dotýká se nás více než, jak život sám povstal.“

Francouzský pisatel populárně-vědecké literatury Philippe Chambon napsal: „Darwin sám se pozastavoval nad tím, jak příroda vybrala vyvíjející se formy, ještě než byly dokonale funkční. Seznam evolučních tajemství je nekonečný. A dnešní biologové musí spolu s prof. Jeanem Génermontem z univerzity v Orsay pokorně připustit, že ‚umělá teorie evoluce nemůže dobře vysvětlit vznik složitých orgánů‘.“

Ve světle toho, že vznik takové nekonečné rozmanitosti a složitosti životních forem je nesmírně nepravděpodobný, je pro vás těžko uvěřitelné, že se to všechno vyvinulo správným směrem prostě náhodou? Pozastavujete se nad tím, jak mohli nějací tvorové zvítězit v boji o přežití nejzdatnějšího, když se jim teprve vyvíjely oči nebo když se jim na zvířecím těle tvořily primitivní prsty? Zaráží vás, jak přežívaly buňky, když byly neúplné a nedostatečně vybavené?

Robert Naeye, přispěvatel do časopisu Astronomy a evolucionista, napsal, že život na zemi je výsledkem „dlouhé posloupnosti nepravděpodobných událostí, [jež] se staly právě tak, aby způsobily naši existenci — jako kdybychom milionkrát za sebou vyhráli milion dolarů v loterii“. Tato úvaha se dá pravděpodobně uplatnit na každého jednotlivého tvora, který dnes žije. To, že to tak bylo, je ovšem nesmírně nepravděpodobné. Přesto se od nás očekává, že uvěříme, že evoluce také náhodou v tutéž dobu vytvořila samce a samici, aby nové druhy mohly pokračovat. Musíme věřit ještě méně pravděpodobné věci — že samec a samice se vyvinuli nejen v témže čase, ale také na tomtéž místě! Kdyby se nesetkali, neměli by potomky.

Věřit tomu, že život ve svých milionech dokonalých forem existuje jen díky milionům příznivých náhod, jistě znamená být extrémně důvěřivý.

Proč tomu většina lidí věří?

Proč je evoluce tak oblíbená a proč ji tolik lidí přijímá jako jediné vysvětlení života na zemi? Jedním z důvodů je, že to je ortodoxní názor vyučovaný na školách a univerzitách, a běda tomu, kdo se odváží vyjádřit nějaké pochybnosti. Profesor Behe uvádí: „Mnoho studentů se ze svých učebnic naučí, jak se na svět dívat přes evolucionistické čočky. Nedozvědí se však, jak darwinovská evoluce mohla vytvořit kterýkoli z pozoruhodně složitých biochemických systémů, jež ty učebnice popisují.“ Ještě dodává: „Chceme-li pochopit, proč je darwinismus úspěšný jako ortodoxní názor a neúspěšný jako věda na molekulární úrovni, musíme prozkoumat učebnice, z nichž se ctižádostiví vědci učí.

Kdyby se prováděl průzkum mezi všemi vědci světa, velká většina z nich by řekla, že darwinismu věří. Ale vědci stejně jako každý jiný zakládají většinu svých názorů na názorech jiných lidí. . . . Žel, vědecká obec kritiku často odmítala také proto, aby nenahrávala kreacionistům. Je ironií, že ve jménu ochrany vědy byla otevřená vědecká kritika přírodního výběru ignorována.“d

Jaké udržitelné a spolehlivé alternativy k Darwinově evoluční teorii existují? Touto otázkou se bude zabývat poslední článek této série.

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 6]

„Kdyby mohlo býti ukázáno, že nějaký složitý ústroj stával, který by nebyl mohl býti utvořen četnými postupnými lehkými obměnami, má theorie by naprosto se zhroutila.“

[Praporky na straně 10]

Uvnitř buňky je „nezměrně složitý svět nejvyspělejší technologie“. Evolution: A Theory in Crisis

„Kdyby byly [instrukce v buněčné DNK] vypsány, vyplnily by tisíc 600stránkových knih.“ National Geographic

[Praporek na straně 11]

„Matematika předpokládá, že skutečná evoluce je postupný, náhodný proces; nedokazuje to (a ani nemůže).“

[Praporek na straně 12]

„Je ironií, že ve jménu ochrany vědy byla otevřená vědecká kritika přírodního výběru ignorována.“

[Rámeček na straně 8]

Molekula a buňka

Biochemie — „studium samotné podstaty života: molekul, jež tvoří buňky a tkáně a jež katalyzují chemické reakce metabolismu, fotosyntézy, imunity a mnohé jiné“. (Darwin’s Black Box)

Molekuly — „nejmenší částice, na něž je možné prvek nebo sloučeninu rozdělit, aniž se změní jejich chemické a fyzikální vlastnosti; skupina podobných nebo různých atomů, které drží pohromadě působením chemických sil“. (The American Heritage Dictionary of the English Language)

Buňka — základní jednotka všech živých organismů. „Každá buňka je vysoce organizovanou strukturou, jíž každý organismus vděčí za svou formu a funkci.“ Kolik buněk má dospělý člověk? Sto bilionů (100 000 000 000 000)! Na každém čtverečním centimetru kůže máme asi 155 000 buněk a lidský mozek má deset až sto miliard neuronů. „Buňka je klíčem k biologii, protože právě na této úrovni skutečně ožívají shluky vody, solí, makromolekul a membrán.“ (Biology)

[Rámeček na straně 9]

‚Nedostižná složitost‘ buňky

„Chceme-li pochopit podstatu života, jak ji objevuje molekulární biologie, musíme buňku asi miliardkrát zvětšit. Pak by měla přibližně dvacet kilometrů v průměru a připomínala by gigantickou vzducholoď, jež by zakryla město velké jako Londýn či New York. To, co bychom pak viděli, by byl objekt nedostižně složitý a přizpůsobivý. Na povrchu buňky bychom viděli miliony otvorů, něco jako okénka ohromné kosmické lodi, která se otvírají a zavírají, aby umožnila neustálou výměnu materiálu s okolím. Kdybychom do jednoho z těchto otvorů vstoupili, ocitli bychom se v nezměrně složitém světě nejvyspělejší technologie. Viděli bychom nekonečné, vysoce uspořádané chodby a potrubí větvící se všemi směry od obvodu buňky. Některé by vedly do ústřední databanky v jádru a jiné do montážních dílen a zpracovatelských jednotek. Jádro samo by bylo velkou kulovou komnatou o průměru více než kilometr a připomínalo by geodetickou kopuli. Uvnitř bychom viděli kilometry stočených řetězců molekul DNK, pěkně složené v uspořádaných řadách. Těmi všemi potrubími by se čile a velmi uspořádaně přepravovaly všemožné produkty a suroviny ze všech montážních dílen ve vnějších částech buňky a zase k nim.

Udivovala by nás úroveň řízení, jež je nutné k naprosto harmonickému pohybu tolika objektů tolika zdánlivě nekonečnými potrubími. Všude kolem nás, ať bychom se podívali kterýmkoli směrem, bychom viděli všemožné stroje podobné robotům. Všimli bychom si, že ty nejjednodušší funkční komponenty buňky, molekuly bílkovin, jsou úžasně složité části molekulárního soustrojí a každá se skládá asi ze tří tisíc atomů uspořádaných do vysoce organizovaných trojrozměrných struktur. Ještě víc by nás udivilo, když bychom pozorovali neobyčejně účelovou činnost těchto podivných molekulárních strojů; zvlášť když bychom si uvědomili, že navzdory všem našim nahromaděným znalostem o fyzice a chemii by byl úkol sestrojit jeden takový molekulární stroj — tedy funkční bílkovinnou molekulu — v současné době naprosto nad naše možnosti a pravděpodobně nebude splněn dříve než začátkem příštího století. Nicméně život buňky je závislý na sladěné činnosti tisíců — jistě desetitisíců a pravděpodobně statisíců — různých bílkovinných molekul.“ (Evolution: A Theory in Crisis)

[Rámeček na straně 10]

Fakta a legendy

„Člověk, který se necítí nucen omezit svůj výzkum na neinteligentní příčiny, dochází k jasnému závěru, že mnoho biochemických systémů bylo promyšleně sestrojeno. Nebyly sestrojeny přírodními zákony ani nutností a nahodilostí; ne, byly naplánovány. . . . Život na zemi na své nejzákladnější úrovni se svými nejklíčovějšími komponenty je výsledkem inteligentní činnosti.“ (Darwin’s Black Box)

„Je nepochybné, že za století intenzívního úsilí biologové nedokázali [Darwinovu evoluční teorii] potvrdit v žádném významném ohledu. Faktem zůstává, že příroda nebyla redukována na kontinuum, jež darwinovský model vyžaduje, ani nebyla zajištěna důvěryhodnost náhody jakožto tvořivého činitele.“ (Evolution: A Theory in Crisis)

„Vliv evoluční teorie na obory daleko vzdálené biologii je v historii jedním z nejnápadnějších příkladů toho, jak může vysoce spekulativní myšlenka, pro niž nejsou žádné skutečně pádné vědecké důkazy, utvářet myšlení celé společnosti a ovládat názory v celé jedné epoše.“ (Evolution: A Theory in Crisis)

„Jakákoli věda minulosti . . ., která a priori vylučuje možnost záměru nebo stvoření, přestává být hledáním pravdy a stává se služebnicí (nebo otrokyní) problematické filozofické nauky, totiž naturalismu.“ (Origins Research [Zkoumání počátků])

„Je legendou . . ., že Charles Darwin vyřešil problém původu biologické složitosti. Je legendou, že dobře nebo alespoň trochu chápeme, jak život vznikl, nebo že správná vysvětlení počítají jen s takzvanými přirozenými příčinami. Ovšem tyto a jiné legendy filozofického naturalismu mají jistý status. Člověk o nich ve slušné společnosti nemluví příliš hrubě. Ale také by je neměl nekriticky přijímat.“ (Origins Research)

„V soukromí mnoho vědců připouští, že věda nemá pro počátek života žádné vysvětlení. . . . Darwin neměl ani potuchy o tom, jaká ohromná složitost existuje i na těch nejzákladnějších úrovních života.“ (Darwin’s Black Box)

„Molekulární evoluce není založena na vědecké autoritě. . . . Existují tvrzení, že taková evoluce proběhla, ale žádné z nich není přiměřeně podpořeno experimenty nebo výpočty. Nikdo nezná molekulární evoluci z bezprostřední zkušenosti a neexistuje žádná autorita, na níž by se tvrzení, že ji známe, mohlo založit. Proto se dá popravdě říci, že . . . tvrzení o darwinovské molekulární evoluci je pouhý povyk.“ (Darwin’s Black Box)

[Rámeček na straně 12]

Evoluce — „hra náhody“

Evoluční teorie je rozhodně snem hazardního hráče. Proč? Protože podle evolucionisty vyhrává, i když jsou šance zcela mizivé.

Robert Naeye píše: „Evoluce je především hra náhody, a tak kdyby zdánlivě bezvýznamné minulé události proběhly trochu jinak, mohly odříznout naši vývojovou linii ještě předtím, než se vyvinul člověk.“ Ale ne, očekává se, že budeme věřit, že každá sázka vyjde, třeba mnohomilionkrát za sebou. Naeye připouští: „Dlouhá řada problémů ukazuje, že vznik inteligentního života je mnohem obtížnější, než si vědci kdysi mysleli. A pravděpodobně jsou další překážky, s nimiž se vědci ještě nesetkali.“

[Nákres na straně 8 a 9]

Zjednodušené schéma buňky

Ribozómy

Útvary, v nichž se tvoří bílkoviny

Cytoplazma

Oblast mezi jádrem a buněčnou membránou

Endoplazmatické retikulum

Navrstvené membrány, které ukládají nebo transportují bílkoviny; bílkoviny jsou vyráběny ribozómy, které na membrány nasedají

Buněčné jádro

Řídící centrum, jež řídí veškerou činnost buňky

Jadérko

Místo, kde se tvoří ribozómy

Chromozómy

Obsahují DNK buňky, její genetický stavební plán

Vakuola

Uchovává vodu, soli, bílkoviny a sacharidy

Lyzozomy

Uchovávají enzymy pro metabolismus

Golgiho komplex

Skupina membránových váčků, které balí a rozdělují bílkoviny, jež vyrobila buňka

Buněčná membrána

Obal, který kontroluje vše, co vchází do buňky a co z ní vychází

Centrioly

Důležité při dělení buňky

Mitochondrie

Centra produkující molekuly ATP, nositele buněčné energie

[Obrázek na straně 7]

Samostatné díly netvoří pastičku na myši — aby plnily svou funkci, musí být sestaveny