Tvrdá slova, zkroušený duch

„Ty troubo!“a Tato slova si jedna žena v Japonsku pamatuje až příliš dobře. Když byla malá, často patřila jí. Kdo jí tak říkal? Děti ve škole nebo sourozenci? Ne. Její rodiče. Tato žena vzpomíná: „Bývala jsem sklíčená, protože mě ta nadávka hluboce zraňovala.“

Jeden muž ve Spojených státech vzpomíná, že jako dítě cítil strach a úzkost, kdykoli se jeho otec vracel domů. „Dodnes si pamatuji, jak mě mrazilo, když jsem slyšel zvuk pneumatik na příjezdové cestě,“ vzpomíná. „Moje sestřička se schovávala. Otec byl perfekcionista a neustále nás tyranizoval, že jsme neudělali dost dobře všechnu práci, kterou jsme měli za úkol.“

Sestra tohoto muže dodává: „Nepamatuji si, že by nás některý z rodičů někdy objal, políbil nebo řekl něco jako ‚mám tě rád‘ nebo ‚jsem na tebe hrdý‘. A když malé dítě nikdy neslyší ‚mám tě rád‘, je to totéž, jako kdyby každý den svého života slyšelo ‚nenávidím tě‘.“

NĚKDO snad řekne, že úzkost, kterou tito lidé prožili v dětství, není nijak vážná. To, že jsou děti terčem tvrdých, nelaskavých slov a špatného jednání, jistě není neobvyklé. Není to něco, co by se dostalo na titulky novin nebo do senzacechtivých televizních pořadů. Poškození není viditelné. Ale jestliže rodiče takto zacházejí se svými dětmi den za dnem, může to mít ničivé následky, které zůstávají na celý život.

Uvažujme o výzkumné práci z roku 1990, která byla pokračováním průzkumu z roku 1951, kdy se na skupině pětiletých dětí sledovalo, jak s nimi jejich rodiče jednají. Výzkumníkům se podařilo mnoho z těchto dětí, nyní ve středním věku, najít a zjistit dlouhodobé účinky jejich výchovy. Při tom novém průzkumu se zjistilo, že lidé, kteří měli později v životě největší potíže, kterým se po citové stránce špatně dařilo a kteří měli problémy v manželství, v přátelských vztazích, a dokonce i v práci, nebyli nutně dětmi chudých rodičů ani rodičů bohatých, a dokonce ani rodičů, kteří očividně měli problémy. Byly to děti, jejichž rodiče byli odtažití a chladní a neprojevovali dětem skoro žádnou náklonnost.

Toto zjištění je jen bledým odleskem pravdy, která byla zapsána téměř před 2 000 lety: „Otcové, nepopouzejte své děti, aby nepodléhaly sklíčenosti.“ (Kolosanům 3:21) Slovní a citové týrání dětí ze strany rodičů děti jistě popouzí a může opravdu způsobit, že sklíčenosti podlehnou.

Podle knihy Growing Up Sad to není tak dávno, co se lékaři domnívali, že něco jako dětská deprese vůbec neexistuje. Ale čas a zkušenosti ukázaly, že to je jinak. Dnes, jak tvrdí autoři této knihy, je dětská deprese uznávána a vůbec není vzácná. K jejím příčinám patří odmítání a špatné zacházení ze strany rodičů. Autoři vysvětlují: „Rodiče v některých případech dítě vystavili neustálé palbě kritiky a ponižování. V jiných případech prostě chybí vztah rodič-dítě: rodiče lásku k dítěti nikdy nevyjádří. . . . Pro děti takových rodičů jsou následky obzvlášť tragické, protože pro dítě — a vlastně i pro dospělého — je láska totéž, co je pro rostlinu slunce a voda.“

Díky jasně a otevřeně vyjádřené rodičovské lásce děti poznávají důležitou pravdu: jsou hodné lásky; mají cenu. Mnoho lidí tento pojem zaměňuje s jistou formou arogance — větší láskou k sobě než ke druhým —, ale v tomto kontextu jde o něco jiného. Autorka jedné knihy o této věci říká: „To, jak se vaše dítě dívá samo na sebe, má vliv na to, jaké přátele si vybírá, jak vychází s ostatními, jakého člověka si vezme a čeho v životě dosáhne.“ Bible uznává, že je velmi důležité mít vyrovnaný, nesobecký názor na sebe sama, když jako druhé největší přikázání uvádí: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ (Matouš 22:38, 39)

Je těžké si představit, že by nějaký normální rodič chtěl u dítěte otřást něčím tak důležitým a tak křehkým, jako je pocit vlastní hodnoty. Proč se to tedy stává tak často? A jak se tomu dá zabránit?

[Poznámka pod čarou]