Jídlo pro všechny — Je to pouhý sen?

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V ITÁLII

„KAŽDÝ muž, žena i dítě mají právo na to, aby netrpěli hladem a podvýživou,“ zaznělo v roce 1974 v prohlášení Světové konference o potravinách, sponzorované Organizací OSN pro výživu a zemědělství (FAO). Tehdy se apelovalo na to, aby byl „během jednoho desetiletí“ ze světa vymýcen hlad.

Když se však loni představitelé 173 států setkali na pětidenním Světovém potravinovém summitu v sídle FAO v Římě, jejich záměrem bylo se ptát: „Proč se to nepodařilo?“ Nejenže se nepodařilo poskytnout potraviny pro všechny, ale nyní, po více než dvou desetiletích, je situace ještě horší.

Vážné problémy s potravinami, populací a chudobou jsou naléhavé. Jak bylo uvedeno v jednom dokumentu vydaném na tomto summitu, pokud tyto problémy nebudou vyřešeny, „může být vážně postižena sociální stabilita mnoha zemí a oblastí, a to by dokonce mohlo ohrozit světový mír“. Jeden pozorovatel byl otevřenější: „Zažijeme zničení civilizace a národních kultur.“

Podle generálního ředitele FAO Jacquese Dioufa „nejsou dnes potraviny v přiměřené míře dostupné pro více než 800 milionů lidí; mezi nimi je 200 milionů dětí“. Odhaduje se, že do roku 2025 se dnešních 5,8 miliardy světového obyvatelstva rozroste na 8,3 miliardy a že největší nárůst bude v rozvojových zemích. Pan Diouf si stěžuje: „Už jen počet mužů, žen a dětí připravených o své nezadatelné právo na život a důstojnost je nepřijatelně vysoký. Nářku hladovějících se vyrovná tichá bolest degradované půdy, vykácených lesů a stále vyčerpanějších rybářských lovišť.“

Jaká léčba se navrhuje? Pan Diouf říká, že řešení spočívá v „odvážné akci“, která hladovějícím zemím poskytne „potravinovou jistotu“ a také dovednosti, investice a technologii, jež umožní, aby se tyto země mohly uživit samy.

Proč „potravinová jistota“ stále uniká?

Podle jednoho dokumentu, který byl na summitu vydán, existuje „potravinová jistota tehdy, když všichni lidé stále mají fyzický i ekonomický přístup k bezpečným a výživným potravinám v dostatečném množství, aby uspokojili svoji potřebu výživy a výběru potravin a mohli vést aktivní a zdravý život“.

Jak může být potravinová jistota ohrožena, ilustruje uprchlická krize v Zairu. Zatímco miliony rwandských uprchlíků umíraly hlady, agentury OSN měly plné sklady potravin k jejich nasycení. Ale doprava a rozdělování vyžadovaly politická povolení a spolupráci místních úřadů — nebo vojenských diktátorů, pokud uprchlický tábor ovládali oni. Krizová situace v Zairu znovu ukazuje, jak je pro mezinárodní společenství obtížné nakrmit hladovějící, i když jsou potraviny k dispozici. Jeden pozorovatel poznamenal: „Než se něco může podniknout, musí se jednat s řadou organizací a získávat jejich přízeň.“

Jak bylo zdůrazněno v jednom dokumentu Ministerstva zemědělství USA, potravinová jistota může být vážně narušena řadou základních příčin. Kromě přírodních katastrof k nim patří války a občanské nepokoje, nevhodná politika vlády, nedostatečný výzkum a technologie, úpadek životního prostředí, chudoba, růst populace, nerovnost mezi muži a ženami a špatné zdraví.

Přece však bylo dosaženo jistých úspěchů. Od sedmdesátých let stoupla v rozvojových zemích průměrná energetická hodnota stravy na osobu a den z 2 140 na 2 520 kalorií. Ale vzhledem k tomu, že do roku 2030 má stoupnout počet obyvatel o několik miliard, bude podle FAO „jen prosté udržení současné úrovně dostupnosti potravin vyžadovat rychlé a udržitelné zvýšení produkce, aby zásoby potravin vzrostly o více než 75 procent, a přitom aby nebyly zničeny přírodní zdroje, na nichž jsme všichni závislí“. Poskytování potravin hladovějícímu obyvatelstvu má tedy chmurné vyhlídky.

‚Je potřeba jednat, ne další summity‘

Jednání Světového potravinového summitu a závazky, které na něm byly přijaty, vyvolaly mnoho kritiky. Představitel jedné latinskoamerické země označil „mírnost“ závazku snížit počet podvyživených lidí jen na polovinu současného počtu za „ostudnou“. Patnáct národů vyjádřilo výhrady k výkladu návrhů, jež summit schválil. Jen k tomu, aby bylo možné sestavit umírněné prohlášení a akční plán, „byly nutné dva roky sporů a jednání,“ píše italský list La Repubblica. „Bylo zvažováno každé slovo, každá čárka, aby otevřené rány . . . opět nezačaly krvácet.“

Mnozí z těch, kdo se podíleli na přípravě dokumentů summitu, nebyli s výsledky spokojeni. „Jsme velmi skeptičtí k tomu, že ty dobré návrhy, které byly vyhlášeny, budou uskutečněny,“ řekl jeden z nich. Jádrem sporu bylo to, zda by přístup k potravinám měl být označen za „mezinárodně uznávané právo“, protože „právo“ může být hájeno u soudů. Jeden Kanaďan řekl: „Bohaté státy se obávají, že by k poskytování pomoci byly nuceny. Proto trvaly na tom, aby byl text prohlášení oslaben.“

Kvůli nekonečnému jednání na summitech sponzorovaných OSN ministryně jedné evropské země řekla: „Na mnoha věcech jsme se usnesli na káhirské Konferenci [o populaci a rozvoji, v roce 1994] a na každé další konferenci jednáme stále o tomtéž.“ Doporučila: „Naší prioritou musí být provádění akčních plánů k užitku našich bližních, ne další summity.“

Pozorovatelé poukázali také na to, že samotná účast na summitu představovala pro některé země tak velké výdaje, že si je sotva mohly dovolit. Jeden malý africký stát vyslal čtrnáct delegátů a dva ministry a všichni zůstali v Římě déle než dva týdny. Italský list Corriere della Sera přinesl zprávu, že manželka jednoho afrického prezidenta, v jehož zemi je průměrný roční příjem méně než 3 300 dolarů na osobu, utratila v nejmódnější obchodní čtvrti v centru Říma 23 000 dolarů.

Je důvod k víře, že akční plán přijatý na summitu bude mít úspěch? Jeden novinář odpovídá: „Nyní můžeme jen doufat, že ho vlády vezmou vážně a podniknou kroky k tomu, aby jeho doporučení byla prováděna. Udělají to? . . . Dějiny nám dávají málo důvodů k optimismu.“ Tentýž komentátor poukázal na fakt, který k důvěře příliš nepovzbuzuje. Totiž na to, že navzdory dohodě ze Summitu Země, který se konal v roce 1992 v Riu de Janeiro, že se příspěvky na pomoc rozvoji zvednou na 0,7 procent hrubého národního produktu, „splnila tento nezávazný cíl pouhá hrstka zemí“.

Kdo nakrmí hladovějící?

Historie přinesla mnoho dokladů o tom, že navzdory veškerým dobrým úmyslům lidstva „pozemskému člověku nepatří jeho cesta. Muži, který kráčí, ani nepatří, aby řídil svůj krok.“ (Jeremjáš 10:23) Je tedy nepravděpodobné, že lidé sami o sobě někdy opatří potraviny pro všechny. Chamtivost, špatné hospodaření a sobectví dovedly lidstvo na okraj srázu. Jak řekl generální ředitel FAO pan Diouf, „v konečné analýze se vyžaduje transformace srdce, mysli a vůle“.

To je něco, co může udělat pouze Boží Království. Vlastně již před staletími Jehova o svém lidu prorokoval: „Chci vložit svůj zákon do nich, a napíši jim jej do srdce. A chci se stát jejich Bohem a oni se stanou mým lidem.“ (Jeremjáš 31:33)

Když Jehova Bůh připravoval pro lidstvo jeho původní zahradní domov, poskytl člověku k jídlu „všechno rostlinstvo nesoucí semeno, které je na povrchu celé země, a každý strom, na němž je ovoce stromu nesoucí semeno“. (1. Mojžíšova 1:29) Toto zaopatření bylo štědré, sloužící k zajištění výživy a dostupné. Bylo to vše, co lidstvo potřebovalo k uspokojení své potřeby jídla.

Boží záměr se nezměnil. (Izajáš 55:10, 11) Bůh již dávno poskytl ujištění, že on sám uspokojí všechny potřeby lidstva prostřednictvím Kristova Království, které poskytne potraviny pro všechny, vymýtí chudobu, odstraní přírodní katastrofy a zbaví svět konfliktů. (Žalm 46:8, 9; Izajáš 11:9; srovnej Marka 4:37–41; 6:37–44.) V té době „sama země jistě vydá svůj výnos; Bůh, náš Bůh, nám bude žehnat“. „Na zemi bude spousta obilí; na vrcholku hor bude nadbytek.“ (Žalm 67:6; 72:16)

[Podpisek obrázku na straně 12]

Dorothea Lange, FSA Collection, Library of Congress