Černá smrt neznamenala konec světa

BĚHEM října roku 1347 připluly do sicilského přístavu Messina obchodní lodě z východu. U vesel byli nemocní, umírající muži. Na těle měli tmavé zduřeniny velikosti vejce, z nichž vytékala krev a hnis. Námořníci trpěli silnými bolestmi a během několika dnů od vzniku prvních příznaků umírali.

Krysy z těchto lodí rychle splynuly s místní populací hlodavců. Tyto krysy měly blechy infikované bacilem, který byl pro lidi smrtelný. Tak se rozšířila epidemická choroba, která je známá jako mor nebo černá smrt a která byla do té doby nejhorší nákazou v dějinách Evropy.

Mor měl dvě formy. Jedna forma se přenášela kousnutím infikované blechy, šířila se krevním oběhem a docházelo ke zduřeninám a vnitřnímu krvácení. Druhá forma, která se na další lidi přenášela kašlem a kýcháním, postihovala plíce. Nemoc se tehdy vyskytla v obou formách, a tudíž se šířila rychle a s velkou dravostí. Během tří let usmrtila čtvrtinu obyvatel Evropy — zemřelo asi dvacet pět milionů lidí.

Nikdo tehdy nevěděl, jak se nemoc přenáší z jednoho člověka na druhého. Někteří lidé věřili, že možná kvůli zemětřesení nebo neobvyklému seskupení planet je nakažený vzduch. Jiní se domnívali, že lidé onemocní pouze tím, když se podívají na nakaženého člověka. I když se názory lišily, bylo jasné, že nemoc je velmi nakažlivá. Jeden francouzský lékař uvedl, že to vypadá, jako by jeden nemocný člověk „mohl nakazit celý svět“.

Lidé neznali žádnou prevenci ani léčbu. Mnozí z nich poukazovali na biblická proroctví, jako je proroctví zapsané u Lukáše 21:11, které předpovídá mory v čase konce. Ačkoli bylo darováno mnoho peněz kostelům, morová rána se nezastavila. Jeden Ital tehdy napsal: „Zvony nevyzváněly a nikdo neplakal, bez ohledu na to, koho ztratil, protože téměř každý očekával smrt . . . lidé říkali: ‚To je konec světa‘ a věřili tomu.“

Konec světa to však nebyl. Ke konci čtrnáctého století se rána zastavila. Svět trval dál.

[Podpisek obrázku na straně 3]

Archivní záběry