Od našich čtenářů

Péče o nemocného — Jak ji zvládnout Tato vynikající série článků (8. února 1997) mě moc povzbudila. Je mi sedmnáct let a starám se o dědečka, kterého ranila mrtvice, a o maminku, která se nervově zhroutila. Utěšilo mě, když jsem četla, že je normální, když člověku někdy jeho pacienti jdou na nervy, a že je normální se ptát: ‚Proč se to stalo zrovna mně?‘ Také jsem ocenila článek o tom, jak je možné pečovateli prakticky pomoci.

P. T., Itálie

Pocity lidí, kteří pečují o své nemocné milované, jste popsali přesně a s plným pochopením. Děkuji Jehovovi, že Vás k napsání těchto skvělých článků podnítil. Jsem si jista, že pomohou nám všem, kdo v takové situaci jsme, abychom se s ní smířili a abychom pokračovali ve službě Jehovovi s radováním a horlivostí.

B. V., Česká republika

Jsem nedávno rozvedená matka dvou dospívajících dětí a můj syn trpí vážnou formou PPH (poruchou pozornosti spojenou s hyperaktivitou). Stres spojený s tímto břemenem je ohromný. Díky nedávným článkům o péči o nemocné jsem schopna porozumět svým pocitům rozpaků, hněvu, deprese a bezmocnosti. Pozitivní je, že starší bratři ve sboru vzali mého syna pod křídla. Je radostné vidět, když se láska vyjadřuje činy!

C. C., Spojené státy

Můj manžel trpí demencí a je závislý na mojí péči. Obávala jsem se, že to nebudu schopna zvládat. Jeanny, o které se v článku zmiňujete, mi dodala odvahy, když říká: „Strach z toho, co by se mohlo stát, je často horší než skutečnost.“

A. P., Slovensko

Kdysi jsem se starala o nemocného a měla jsem podobné pocity, které jste v článcích popisovali. Mnohokrát jsem o své frustraci a pocitu viny nemohla s druhými lidmi mluvit. Tyto články mi umožnily, abych o svých pocitech mluvila.

F. F., Nigérie

Nikdy jsem si nemyslel, že otisknete tak speciální články. Moje matka je od roku 1989 upoutána na lůžko. Jsem její jediný syn a nemám ani sourozence, ani otce, takže odpovědnost za péči o ni jsem musel přijmout já. Souhlasím s posledním odstavcem této série — že Jehova a jeho Syn Ježíš Kristus jsou ti nejsoucitnější pečovatelé. Mnohokrát se stalo, že když byla situace zoufalá a já jsem si myslel, že to nezvládnu, obrátil jsem se k Jehovovi v modlitbě a úpěnlivě jsem ho prosil o pomoc. Už jenom vědomí, že mě poslouchá, mi vrátilo sílu.

M. A. M., Peru

Můj manžel je nemocný a já jsem zažila snad všechno, o čem se v tom časopise psalo. Vzpomínám si, že se bratři a sestry mnohokrát na manžela ptali. Někdy mě to dráždilo a říkala jsem si: ‚Proč se vždycky ptají jen na něho? A co já?‘ Nyní chápu, že takové pocity jsou jen přirozené.

M. A. I. I., Španělsko

Poruchy učení Jsem matkou desetiletého syna s vážnou formou PPH. S radostí Vám píšu, že od té doby, kdy vyšla série článků „Pomoc dětem s poruchou učení“ (22. února 1997), mi několik přátel řeklo, že se sice snažili poruše porozumět a pomoci mi, ale nikdy plně nechápali, jak se já a můj syn cítíme. Většinou řekli, že nyní nám budou pomáhat ještě ochotněji. Jedna sestra ve sboru si udělala čas a prošla článek s mým synem a povzbuzovala ho. Syn za mnou později přišel a poprosil mě, abych mu článek přečetla ještě jednou.

L. A. D., Spojené státy