Co říká Bible

Jak je možné bát se Boha lásky?

„ŠŤASTNÝ JE MUŽ, KTERÝ SE BOJÍ JEHOVY.“ (Žalm 112:1)

JESTLIŽE „Bůh je láska“, jak říká Bible, proč bychom se ho měli bát? (1. Jana 4:16) Láska a strach jsou všeobecně považovány za neslučitelné. Jakou roli by tedy měl strach hrát v našem vztahu k Bohu? Proč se bát Boha lásky? Bližší pohled na to, jak je slovo „strach“ nebo „bázeň“ použito v Bibli, nám může poskytnout lepší porozumění této věci.

Ve většině jazyků může mít jedno slovo různé významové odstíny v závislosti na kontextu. Například v některých jazycích se dá říci: „mám rád zmrzlinu“, ale také „mám rád své děti“. V intenzitě a druhu vyjadřované lásky je velký rozdíl. Podobně Bible mluví o různých druzích strachu. Když to slovo používá ve spojení s uctíváním Boha, nejedná se o hrůzu, děs nebo pocit hrozícího trestu. Naopak, bázeň před Bohem s sebou nese zdravé pocity — zbožnou bázeň, vážnost a hlubokou úctu. Tyto emoce jsou doprovázeny láskou k Bohu a tím, že jsme k Bohu přitahováni; neprovází je instinkt uprchnout nebo se před Bohem skrýt.

Bázeň před Bohem vytěsňuje chorobný strach, který člověka nutí, aby se hrbil. O člověku, který se bojí Boha, žalmista napsal: „Nebude se bát ani špatné zprávy. Jeho srdce je stálé, spolehlo na Jehovu.“ (Žalm 112:7) Žádná hrozba od zlých lidí ani od samotného Satana nemůže překonat naši hlubokou úctu k Jehovovi. (Lukáš 12:4, 5) Ani se nemusíme bát přiblížit se Bohu v modlitbě. Naopak, v tomto ohledu „láska odhazuje strach“. (1. Jana 4:18)

Nebesa a Boží vznešenost

Dávný král David byl bohabojný muž, a když rozjímal o kráse a složitosti stvoření, zmocnila se ho zbožná bázeň. Prohlásil: „Budu ti chvalořečit, protože jsem podivuhodně udělán, způsobem, který vzbuzuje bázeň. Tvá díla jsou podivuhodná, jak si má duše velice dobře uvědomuje.“ (Žalm 139:14) Když se díval na noční oblohu, zvolal: „Nebesa oznamují Boží slávu.“ (Žalm 19:1) Domníváte se, že Davida tento zážitek vyděsil? Naopak, přiměl ho, aby Jehovovi zpíval chvály.

Stále se rozšiřující znalosti o vesmíru nám dnes dávají ještě větší důvod, abychom pociťovali zbožnou bázeň. Nedávno se astronomové podívali Hubblovým kosmickým teleskopem do vesmíru hlouběji než kterýkoli člověk před nimi. Vybrali si část oblohy, která se z pozemních teleskopů zdála být prázdná, a teleskop zaměřili na tak malý výsek, jako když natáhnete paži a podíváte se na zrnko písku na dlani. Pořízený snímek byl plný; plný ne pouhých jednotlivých hvězd, ale galaxií — ohromných soustav skládajících se z miliard hvězd —, které člověk nikdy předtím neviděl!

Obrovitost, tajemnost a divy vesmíru vzbuzují v nadšeném pozorovateli zbožnou bázeň i dnes. Avšak takové divy jsou pouhým odrazem Stvořitelovy slávy a moci. Bible nazývá Jehovu Boha ‚Otcem nebeských světel‘ a říká nám, že Bůh „sčítá počet hvězd; všechny je nazývá jejich jmény“. (Jakub 1:17; Žalm 147:4)

Nezměrnost vesmíru je patrná také z toho, za jak dlouho od skutečné události můžeme kosmické děje pozorovat na obloze. Světlo z galaxií vyfotografovaných Hubblovým kosmickým teleskopem cestuje vesmírem miliardy let! Ve srovnání s trvalostí vesmíru jsme tady nováčkové a jsme úplně nepatrní. Nemělo by to v nás vyvolat zbožnou bázeň a hlubokou úctu k Tomu, kdo hvězdy udělal? (Izajáš 40:22, 26) Když si uvědomíme, že Bůh, který stvořil to všechno, také ‚chová v mysli smrtelného člověka a stará se o něho‘, prohlubuje to v nás úctu k našemu Stvořiteli a vyvolává to v nás touhu znát ho a líbit se mu. (Žalm 8:3, 4) Taková ušlechtilá úcta a obdiv vůči Bohu je právě to, čemu Bible říká bázeň před Bohem.

Odpouštějící Bůh

Všichni jsme nedokonalí. I když se snažíme dělat to, co je správné, neúmyslně hřešíme. Když se to stane, měli bychom žít v hrůze z toho, že ztratíme Boží přízeň? Žalmista napsal: „Kdyby provinění byla to, na co dáváš pozor, Jah, Jehovo, kdo by mohl obstát? Vždyť u tebe je pravé odpouštění, aby se tě báli.“ (Žalm 130:3, 4) To, že „Vznešený Původce“ je tak laskavý a ochotný odpouštět, vzbuzuje v jeho ctitelích hluboké ocenění a úctu. (Izajáš 54:5–8)

Bázeň před Bohem nás motivuje k tomu, abychom dělali dobré věci a také abychom se zdržovali toho, o čem Bůh říká, že je to špatné. To, jaký vztah máme k našemu nebeskému Otci, se dá přirovnat ke vztahu dětí k jejich dobrému lidskému otci. Někdy si děti možná nevzpomenou, proč jim otec zakazuje hrát si na silnici. Přesto když cítí nutkání běžet tam za míčem, myšlenka na otcův zákaz je od toho odradí — a možná i zachrání před smrtí. Podobné je to u dospělého člověka, který se bojí Jehovy. Tento strach mu může zabránit v jednání, které by mohlo zničit život jemu i druhým. (Přísloví 14:27)

Strach z Božího soudu

V kontrastu s tím, co bylo řečeno, má člověk, jemuž svědomí nebrání znelíbit se Bohu, důvod bát se v docela jiném smyslu. Stejně jako lidské vlády trestají kriminální živly, má Bůh právo zakročit proti svévolným, nekajícným provinilcům. To, že Bůh dočasně připouští ničemnost, některým lidem umožnilo, aby se ve svém nesprávném jednání zatvrdili. Ale Bible jasně ukazuje, že jednoho dne, a už brzy, Bůh odstraní ze země všechno, co je zlé. (Žalm 37:9, 10; Kazatel 8:11; 1. Timoteovi 5:24) Nekajícní ničemní lidé mají důvod bát se trestu od Boha. To však není typ strachu, jaký Bible doporučuje.

Naopak, Bible spojuje bázeň před Jehovou s krásnými věcmi v životě — se zpěvem, radostí, důvěrou, moudrostí, dlouhověkostí, prosperitou, nadějí a pokojem, a to jmenujeme jen některé.a Jestliže budeme i nadále chodit v bázni před Jehovou, budeme se z takového požehnání těšit navždy. (5. Mojžíšova 10:12–14)

[Poznámka pod čarou]

[Podpisek obrázku na straně 26]

S laskavým svolením Anglo-Australian Observatory, fotografie od Davida Malina