Má láska k zemi bude navždy uspokojena

Vypráví Dorothy Connellyová

Když jsem byla malá, říkali mi, že půjdu do pekla, protože jsem Austrálka. Po letech, v roce 1936, jsem vyslechla nahrávku biblické přednášky, která namířila hadici na peklo a v mém srdci zažehla plamen. Tento plamen je nyní jasnější než dříve. Dovolte mi, abych vám před tím, než vysvětlím proč, vyprávěla něco o sobě.

NARODILA jsem se přibližně v roce 1911. Říkám „přibližně“, protože v té době si Austrálci vůbec nedělali starosti s daty narození ani s rodnými listy. Moji rodiče byli těžce pracující, bohabojní lidé. Žili jsme v Austrálii, v malém městečku Springsure, blízko divoce rozeklaného, nádherného pohoří Carnarvon Range ve střední části Queenslandu.

Mého otce vychovala jedna bělošská rodina v římskokatolické víře. Mně však moji austrálští rodiče vštěpovali své domorodé zvyky a lásku k zemi. Lovili jsme klokany, ptáky emu, želvy a hady, chytali ryby a sbírali housenky drvopleňů (velké jedlé housenky). Emu jsem však nikdy jíst nesměla. V naší rodině jsem to měla zakázáno jen já, protože emu byl můj osobní totem. Podle austrálské tradice neboli tradice „bájné doby“ měl každý člen rodiny vlastní totem, a tato věc mu byla rodinou a kmenem zapovězena.

Totemismus má sice kořeny v pověrách, ale uplatňováním tohoto tabu byla připomínána svatost života. Austrálci nezabíjeli pro zábavu. Vzpomínám, že jsem se jako malá holčička krčila před otcem rozpáleným hněvem, když mě přistihl, jak živým kobylkám trhám nohy. Křičel: „To je hrozné! Cožpak nevíš, že Bůh nenávidí krutost? Jak by se ti líbilo, kdyby to někdo dělal tobě?“

Měli jsme mnoho pověr. Jestliže například u našeho tábora dováděl pávík černobílý (malý ptáček), znamenalo to špatné zprávy; nebo jestliže si nějaká sova sedla ve dne na blízký pařez, znamenalo to, jak jsme věřili, že někdo má zemřít. Také určité sny byly považovány za znamení. Například vidět ve snu kalnou vodu znamenalo, že někdo v rodině onemocněl. Jestliže však voda prosakovala blátem, pak pravděpodobně někdo zemřel. Pravda, byli jsme katolíci, ale všech našich kmenových pověr nás to nezbavilo.

Má rodina si také ponechala náš austrálský jazyk. Nyní však tento jazyk patří k mnoha jazykům, které téměř zanikly. Dosud ho čas od času mohu použít, když mluvím s jinými Austrálci o Bibli. Většinou však mluvím raději anglicky nebo místním pidžin.

Hodnotná výchova v dětství

V době, kdy mi bylo asi deset let, naše rodina žila na dobytčí farmě neboli na ranči, přibližně 30 kilometrů od Springsure. Každý den jsem chodívala několik kilometrů do domu, v němž bydleli majitelé farmy, kde jsem vykonávala práce v domácnosti. Jako plat jsem denně dostávala konvičku mléka a bochník chleba. Naše rodina bydlela v chatrčích z kůry, v tradičních obydlích Austrálců. Když pršelo, přespávali jsme v blízkých jeskyních. Považovala jsem snad tento prostý způsob života za utrpení? Ne. Austrálci tak žili po staletí a my jsme tento způsob života převzali.

Vlastně jsem ráda, že — jak se říká — se život se mnou nemazlil a že jsem měla milující rodiče, kteří mě ukázňovali, nechali mě těžce pracovat a učili mě získávat obživu ze země. V roce 1934, zanedlouho potom, co jsme se přestěhovali do rezervace poblíž Woorabindy v Queenslandu, jsem poprvé odešla z domova a šla jsem na západ, kde jsem pracovala na dobytčích a ovčích farmách jako služebná a jako pomocná dělnice. Práce mě nakonec přivedla na východ, blízko k pobřežnímu městu Rockhampton. Tam jsem se seznámila se svým pozdějším manželem, Martinem Connellym, synem Ira. Vzali jsme se v roce 1939.

Poznávám biblickou pravdu

Vždycky jsem měla hlubokou úctu k Bibli. Když jsem byla malá, majitelka dobytčí farmy nás děti — austrálské i bělošské — svolávala a vyprávěla nám příběhy o Ježíšovi. Jednou vysvětlovala význam Ježíšových slov: „Nechte děti a nebraňte jim přijít ke mně.“ (Matouš 19:14, King James Version) Tehdy, poprvé od té doby, kdy mi říkali, že jsem odsouzená do pekla, jsem pro sebe uviděla paprsek naděje.

Později jsem vyslechla nahranou přednášku o tom, že peklo není horké, o níž jsem se zmínila v úvodu. Tato přednáška mě sice přiměla k přemýšlení, ale další spojení se svědky Jehovovými jsem až do roku 1949 neměla. Tehdy jsme bydleli v Emeraldu, asi 240 kilometrů západně od Rockhamptonu. Navštívil nás R. Bennett Brickella a mluvil s námi o Bibli. Od té doby se náš domov stal i jeho domovem, kdykoli byl Ben v naší oblasti. My všichni, tedy i Martin a naše čtyři děti, jsme k němu měli hlubokou úctu. Martina biblické poselství vůbec nezajímalo, i když byl ke svědkům a hlavně k Benovi vždycky laskavý a pohostinný.

Ben mi dal mnoho pomůcek ke studiu Bible, ale byl tu velký problém — neuměla jsem číst. Ben tedy mně i dětem trpělivě četl Bibli a biblickou literaturu a všechno, co četl, nám postupně vysvětloval. Mezi Benem a duchovními byl opravdu rozdíl — velmi osvěžující rozdíl! Nestalo se, že by nám duchovní, jakmile vykonali náboženské formality, věnovali byť jen pět minut, aby nás učili číst. Ben nám z Bible ukázal, že Satan a jeho démoni jsou původci mnoha pověr, kterými je lidstvo — i můj vlastní lid — spoutáno. Stále více jsem si vážila Ježíšových slov: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ (Jan 8:32)

Byla jsem nadšena, když jsem se dozvěděla, že Božím záměrem je, aby poslušní lidé žili v pozemském ráji. Ze všeho nejvíce jsem však zatoužila po vzkříšení zemřelých; maminka mi zemřela v roce 1939 a tatínek v roce 1951. Často se těším na ten den, kdy je budu moci obejmout a přivítat zpátky na zemi, kterou měli tak rádi. A učit je o Jehovovi Bohu a o jeho Království bude opravdu nádherné.

Negramotná kazatelka

Jak mé biblické poznání vzrůstalo, chtěla jsem o něm mluvit. Povídala jsem si s příbuznými a přáteli, ale potom jsem chtěla svou službu rozšířit. A tak když Ben příště přišel do Emeraldu, vzala jsem děti a všichni jsme s ním šli do kazatelské služby. Předvedl mi jednoduché úvody a učil mě opírat se o Jehovu pomocí modlitby. Musím uznat, že můj přednes nebyl příliš vytříbený, ale vycházel ze srdce.

Nejprve jsem lidem u dveří řekla, že neumím číst a hned potom jsem je vyzvala, aby přečetli tu pasáž z Bible, kterou jsem jim ukázala. Tyto pasáže jsem se naučila nazpaměť. V tomto městě, kde žili převážně běloši, jsem někdy zahlédla udivené pohledy, ale lidé byli zřídkakdy hrubí. Časem jsem se naučila číst. Tím značně vzrostla má sebedůvěra i mé duchovní smýšlení.

Můj první sjezd

V březnu 1951, když jsem zasvětila život Jehovovi, jsem ve svém životě dospěla ke dvou milníkům: byla jsem pokřtěna ponořením do vody a poprvé jsem se zúčastnila sjezdu svědků Jehovových. Ale znamenalo to cestovat do velkého města, do Sydney, a to byla pro venkovanku skličující představa. A navíc jsem neměla peníze na jízdné vlakem. Co jsem tedy měla dělat?

Rozhodla jsem se, že si peníze na cestu vyhraji v kartách. Uvažovala jsem: ‚Dělám to pro Jehovu, tak mi jistě pomůže vyhrát.‘ Po několika karetních partiích jsem měla pocit, že mi Bůh pomohl, protože jsem už měla slušný obnos na zaplacení celé zpáteční jízdenky.

Ben věděl, že mám v plánu jet do Sydney, a tak se mě při své příští návštěvě zeptal, zda mám dost peněz. Odpověděla jsem: „No jistě, ano! Vyhrála jsem si peníze na vlak v kartách.“ Ben však silně zrudnul, a tak jsem hned věděla, že jsem řekla něco špatně. Proto jsem rychle na svou obhajobu dodala: „Co na tom vidíš špatného? Přece jsem to neukradla!“

Když Ben znovu získal rovnováhu, laskavě mi vysvětlil, proč křesťané nehrají hazardní hry, a uklidňujícím tónem dodal: „Ale to není tvoje chyba. Neřekl jsem ti to.“

Cítila jsem, že jsem vítaná

Na tomto čtyřdenním sjezdu, který probíhal od 22. do 25. března 1951, jsem poprvé viděla takové množství svědků. Znala jsem jenom Bena a hrstku jiných svědků, a tak jsem si nebyla jista, jak mě přijmou. Dovedete si jistě představit, jak jsem byla nadšena, když mě budoucí duchovní bratři a sestry vřele vítali, a ani v náznaku neprojevovali předsudky. Cítila jsem se opravdu doma a v pohodě.

Tento sjezd mám stále živě v paměti, zejména proto, že jsem byla mezi 160 pokřtěnými v zálivu Botany Bay. Zjevně jsem byla jedním z prvních domorodých obyvatel Austrálie, který se stal svědkem Jehovovým. Moje fotografie se objevila v nedělních novinách a také ve filmových týdenících.

Jediný svědek v městečku

Za měsíc potom, co jsem se vrátila ze Sydney, se naše rodina přestěhovala do hornického městečka Mount Isa v severozápadním Queenslandu. Šest let jsme bydleli v boudě a pracovali jako hlídači velkého pozemku hned za městečkem. Stěny naší boudy jsme postavili ze dříví, které jsme nařezali v okolním buši. Střechu jsme udělali ze starých barelů od asfaltu, které jsme po jedné straně rozřízli a narovnali. Martin dostal práci u železnice, ale jeho pití mu nakonec zničilo zdraví. Tak jsem se stala jedinou živitelkou rodiny. Zemřel v roce 1971.

Na začátku jsem byla jediným svědkem v Mount Isa. Ben navštěvoval Mount Isa asi jednou za šest měsíců, protože toto městečko bylo součástí jeho obrovského svědeckého obvodu. Pokud tam byl náhodou v době Slavnosti na památku smrti Ježíše Krista — byla to pro něj velmi zvláštní událost, protože měl naději na nebeský život —, oslavil Památnou slavnost s mou rodinou, a někdy to bylo venku pod stromem.

Ben obvykle nezůstal v našem městečku dlouho, a tak jsem tam většinou vydávala svědectví já s dětmi. Pravda, byly jsme tam samy, ale posiloval nás Jehovův duch a také Jehovova láskyplná organizace. I když naše skupina byla mnoho let velmi malá, přicházeli nás povzbudit věrní cestující dozorci a jejich manželky a zápasili zde s úmorným vedrem, mouchami, prachem a značně hrbolatými silnicemi. Občas nás navštěvovali také svědkové z nově vzniklého sousedního sboru v Darwinu, který byl vzdálený více než 1 200 kilometrů.

Byl vytvořen sbor

V prosinci 1953 byl v Mount Isa vytvořen sbor. Ben byl jmenován dozorcem tohoto sboru a kromě Bena jedině já a moje dcera Ann jsme se tehdy účastnily kazatelské služby. Brzy se však do městečka přistěhovali další svědkové. Náš obvod začal také přinášet stále větší úrodu učedníků, a časem přibyli i mnozí z řad domorodých obyvatel.

Sbor dále rostl a brzy se jasně ukázalo, že potřebujeme sál Království, kde bychom pořádali naše shromáždění. V květnu 1960 jsme po rozsáhlé a těžké práci dokončili stavbu našeho vlastního sálu. Během dalších patnácti let byl tento sál dvakrát rozšiřován. V polovině sedmdesátých let však už ve sboru bylo 120 zvěstovatelů, a sál byl opět příliš malý. A tak byl postaven pěkný nový sál Království, kde je 250 míst k sezení, a ten byl zasvěcen v roce 1981. Tato budova má velkou kapacitu, a proto je používána pro větší shromáždění, kterým se říká krajské sjezdy.

Vzrůst mezi Austrálci

V roce 1996 jsem měla velkou radost z toho, že byla vytvořena skupina Austrálců a ostrovanů, která je spojena se sborem v Mount Isa. Ostrované jsou Austrálci, kteří pocházejí z ostrovů ležících blízko australské pevniny. Prvořadým cílem této skupiny je vydat lepší svědectví Austrálcům, z nichž někteří se s bělochy obvykle necítí zcela přirozeně.

Po celé Austrálii je rozptýleno asi 20 dalších takových skupin Austrálců. Kromě toho byly také v Adelaide, Cairns, Ipswichi, Perthu a Townsville vytvořeny sbory skládající se z domorodých obyvatel. Shromáždění těchto skupin a sborů se včetně několika členů mé rodiny účastní asi 500 lidí. Téměř 10 procent domorodých zvěstovatelů slouží jako průkopníci neboli celodobí služebníci.

V roce 1975 jsem onemocněla cukrovkou, a tato nemoc, která postihuje mnoho Austrálců, si během let vybírá svou daň. Čtení je pro mě stále obtížnější. Jehova mě však nadále podporuje a dává mi radost.

Jsem vděčná za ty odvážné služebníky, kteří pomáhali jak mé rodině, tak i mně. Svou nezlomnou horlivostí, svou láskou a tím, že cestovali na kole po prašných, liduprázdných silnicích a vozových cestách ve vnitrozemí Queenslandu a vozili s sebou duchovní poklady, nám umožnili poznat biblickou pravdu. Nyní s důvěrou čekám na dobu, kdy má láska k zemi bude uspokojena navždy.

[Poznámka pod čarou]

[Mapa a obrázek na straně 15]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Perth

Darwin

Cairns

Townsville

Mount Isa

Rockhampton

Emerald

Springsure

Woorabinda

Ipswich

Sydney

Adelaide

Dorothy dnes

[Obrázek na straně 13]

Nacvičování úvodů s Benem v polovině 50. let