Kartografie — Klíč k poznání světa

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V KANADĚ

„Ráj je někde na Dálném východě. Centrem všech národů a zemí je Jeruzalém, a svět sám o sobě je plochý kotouč obklopený vodami oceánů. Tak se na svět, v němž žili, dívali mniši, kteří ve středověku vytvářeli mapy.“

TATO slova použili vydavatelé publikace The Reader’s Digest Great World Atlas v jejím úvodu. S ohledem na takové náboženské přesvědčení, které nemá žádnou oporu v Bibli, lze částečně vysvětlit, proč se během raného středověku v kartografii neboli ve zhotovování map dosáhlo jen malého pokroku.

Mapy jsou základem zeměpisných znalostí a zeměpis je zase nezbytný pro pochopení světa kolem nás. Mnoho lidí toho však o zeměpise neví o nic víc než lidé ve středověku. Asi před sto lety tento problém ve své době ukázal spisovatel Mark Twain na své románové postavě Hucku (Huckleberrym) Finnovi. V balónu vysoko nad zemí Huck ujišťoval svého přítele Toma Sawyera, že se ještě nedostali k Indianě, protože země pod nimi je stále zelená. Huck si povšiml, že stát Indiana měl na mapě růžovou barvu.

V novější době jeden učitel na americké střední škole zahajoval vyučování zeměpisu tím, že požádal jednoho studenta, aby na mapě světa našel Spojené státy. Takto začínal své hodiny zeměpisu deset let. Vyprávěl, že za tu dobu se prvnímu — ani druhému — vyvolanému studentovi nikdy nepodařilo Spojené státy najít. Snad ještě překvapivější je to, že podle zprávy v časopisu Time „3 z 10 Američanů nedovedou na mapě rozeznat sever od jihu“.

Zhotovování map v minulosti

Zhotovování map je jedním z nejstarších a nejpozoruhodnějších způsobů komunikace. Mapy bývaly vyrývány do kamene a do dřeva; kresleny do písku, na papír a pergamen; malovány na kůži a látku, a dokonce kresleny do sněhu.

Publikace The World Book Encyclopedia datuje nejstarší známou mapu přibližně do roku 2300 př. n. l. a popisuje ji jako „malou hliněnou tabulku z Babylónie, na které je pravděpodobně zobrazen nějaký pozemek v údolí lemovaném horami“. Babylóňané používali podobné hliněné tabulky s nákresy městských hradeb na začátku vývoje lidské společnosti.

Řecký zeměpisec Ptolemaios Alexandrijský z druhého století n. l. věděl, že země je kulatá, což odhalila Bible v osmém století př. n. l., když napsala, že Bůh „je Jeden, který bydlí nad kruhem země“. (Izajáš 40:22) Jak uvádí časopis Equinox, Ptolemaiovy kresby patří „mezi první zaznamenané pokusy o kosmografii — mapování tvaru známého světa“.

Málokdo znal Ptolemaiovy mapy do té doby, než byly koncem 15. století vytištěny v atlase. Potom se staly zdrojem zeměpisných údajů pro mořeplavce, například pro Kolumba, Cabota, Magellana, Drakea a Vespucciho. Ještě dnes se Ptolemaiova mapa světa ve tvaru globusu podobá novodobým mapám, přestože na této mapě je příliš zvětšena euroasijská pevnina. Publikace Reader’s Digest Atlas of the World píše, že toto zvětšení potom „vedlo Kolumba, když se vydal přes Atlantik, k tomu, že špatně určil vzdálenost Asie, a tak si neuvědomil, že objevil Nový svět ležící uprostřed“. Tento takzvaný Nový svět, pojmenovaný po Amerigu Vespuccim „Amerika“, byl poprvé připojen k mapě světa v roce 1507.

Výpravy, které následovaly během věku objevů v období od 16. do 18. století, přinesly kartografům přesnější informace. Z námořních či jiných map zhotovených kartografy se staly strategicky důležité dokumenty a byly označovány jako „nástroje státní moci“ a „válečné zbraně“. Kartografové byli zavázáni přísahou mlčenlivosti, pracovali v izolaci, a své mapy chránili i za tu cenu, že přijdou o život. Jestliže na palubu lodi vstoupil nepřítel, mapy uchovávané v pytli se zátěží byly vhozeny do moře. Po dlouhou dobu si národy své oficiální mapy pečlivě střežily a v době války do nich mohlo nahlédnout jen velmi málo lidí.

Jak byly objevovány nové země, bylo nutné vymezit nové hranice. Vlámský zeměpisec Gerardus Mercator (1512–1594) na tuto potřebu zareagoval tím, že jako první nakreslil soubor map a sestavil z nich knihu. Ve své knize Mercator použil vyobrazení mytologického obra Titana Atlase a od té doby se slovo „atlas“ používá k označení souboru map.

Novodobá kartografie

Jak přibývalo zeměpisných poznatků, kvalita map se zlepšovala. Důležitou úlohu v tomto vývoji hrály nové postupy mapování. Časopis Canadian Geographic popisuje nesmírně obtížný úkol zeměměřičů ve druhé polovině 19. století a v první polovině 20. století: „V horku i v zimě, na koni, v kánoi, na voru i pěšky . . . vyměřovali města a usedlosti, lesy a pole, rozbahnělé cesty i hmyzem zamořené močály. K měření vzdálenosti používali řetězy, a úhly měřili teodolitem. Pomocí hvězd stanovili výškové značky . . . a zjišťovali hloubku pobřežních vod.“

Ve 20. století se zhotovování map doslova zvedlo ze země. Pomocí letadel, na nichž byly připevněny fotoaparáty, se začaly zhotovovat letecké snímky. Od padesátých let pak družice obíhající kolem země posunuly kartografii do kosmického věku. Koncem osmdesátých let mohli zeměměřiči určit zeměpisnou šířku jednotlivých míst pomocí přijímačů GPS (družicového operačního systému) již za hodinu, což ještě před několika lety trvalo měsíce.

Dnešní kartografové kreslí pomocí elektroniky. Aktualizují své mapy tím, že využívají přístrojů umístěných v družici, doplněných důmyslnými přístroji na zemi. Počítačový hardware vybavený speciálními softwarovými programy kartografům umožňuje ukládat do počítačové paměti biliony kartografických i jiných informací. Tímto způsobem lze zhotovit mapu na zakázku za několik minut a není nutné ji mnoho hodin ručně rýsovat.

Pomocí geografického informačního systému (GIS) se dá do mapy přidat téměř jakákoli informace. Systém GIS dokáže zhotovit nejnovější plán města pro usnadnění dopravního provozu v době špiček. Také může sledovat a řídit nákladní dopravu na státních silnicích, a dokonce řídit produkci sena pro chovatele dojnic.

Jsou mapy obrazem skutečnosti?

„Mapa možná lže, ale nikdy nežertuje,“ napsal básník Howard McCordin. Když například na mapě jen tak načrtnuté na kusu papíru chybí správný údaj o výjezdu ze silnice do místa, kam chcete jet, není to vůbec k smíchu. Předpokládáme, že všechny mapy odpovídají pravdě a zobrazují skutečnost. Ale faktem je, že ne všechny odpovídají pravdě a ne všechny zobrazují skutečnost.

Jeden archivář získal barevnou nástěnnou mapu kanadského Quebeku a později objevil něco, co vypadalo jako jasná chyba. Vyprávěl: „Celý Labrador byl připojen ke Quebeku tak, jako by k němu patřil. Upozornil jsem na tento problém jednoho kolegu a žasl jsem, když řekl, že to pravděpodobně není nedopatření, ale záměrné zkreslení.“ Zdá se, že Quebec nikdy neměl radost z rozhodnutí, jímž byla v roce 1927 stanovena hranice mezi Labradorem a Quebekem, a proto na té mapě nebyla tato nepříjemná skutečnost zobrazena.

Kolega onoho archiváře uvedl další příklady map, které byly úmyslně zavádějící. Tento archivář později napsal do časopisu Canadian Geographic článek nazvaný „Mapy, které klamou“, v němž zdůraznil, že „kartografii lze snadno zmanipulovat na podporu určitého názoru“. Napsal: „Vždycky jsem se učil, že mapy věrně zobrazují skutečnost, a přesto existují mapy, které jsou plné lží!“

Torontský list The Globe and Mail v roce 1991 napsal, že „delegace japonských státních úředníků, jejichž vláda uplatňuje nárok na vlastnictví Kurilských ostrovů ovládaných Sovětským svazem, požádala [National Geographic Society], aby území, jež bylo předmětem sporu, vyznačila jinou barvou“. Proč si tito úředníci přáli změnu barvy? John Garver mladší, hlavní kartograf National Geographic Society, to vysvětlil: „Změnu barvy na zelenou si přáli proto, že Japonsko je na mapě vyznačeno zeleně.“

Barvy na mapě se tedy dají využívat k vytvoření určitých spojení nebo ke zdůraznění nějakého zvláštního rysu. Například v roce 1897 v souvislosti s nálezem zlata na přítoku řeky Klondike byly mapy mimořádně užitečné pro podporu hromadného přílivu zhruba 100 000 zlatokopů. Výrobci map dali Aljašce a Yukonu sytě žlutou barvu, aby tak naznačili možnost dosažení velkého úspěchu.

Vzhled mapy možná ještě mnohem výrazněji ovlivňují jiná stanoviska. V roce 1982 byla například vytvořena „obrácená mapa“, na níž byla jižní polokoule umístěna nahoře. Proč? Protože se zdálo, že umístění nahoře má znamenat nadřazenost a důstojnost a že taková mapa by mohla mít dobrý vliv na chudší státy, které leží na jižní polokouli.

Co je pro kartografy problémem

I když kartograf chce zobrazit skutečnost, vytváří mapu na rovném povrchu, a to je problém. Tento problém vzniká proto, že při kreslení povrchu koule na rovnou plochu dochází k deformaci. Je to podobné, jako když se někdo snaží narovnat celou slupku pomeranče. Světadíly možná mají přesný tvar, ale jejich rozměry nejsou ve správném poměru. John Garver mladší řekl: „Jedinou přesnou mapou je globus.“ Přenášet globusy je však obtížné, a proto je barevná mapa světa cenná a prospěšná.

National Geographic Society vydala v roce 1988 novou mapu světa. Časopis Time, který přinesl zprávu o této události, zároveň vysvětloval problém, s nímž se kartografové potýkají: „To, co je nakresleno na mapách, mnohdy nezobrazuje skutečné tvary a odpovídající rozměry světadílů a moří.“ Tento fakt můžete snadno zjistit, jestliže srovnáte mapu světa, kterou National Geographic Society vydala v roce 1988, s mapami světa, které stejná společnost vytvořila v dřívějších letech.

Časopis Time pojednával o výrazných rozdílech v těchto mapách a přitom napsal: „Na nové mapě světa, kterou [National Geographic Society] posílá 11 milionům svých členů, je rozloha Sovětského svazu zmenšena o 47 milionů čtverečních kilometrů, tedy o více než dvě třetiny území, jež obsahovalo podle map National Geographic Society během uplynulé poloviny století.“

Od doby Ptolemaia kartografové zápasili s problémem, jak zobrazit odpovídající rozměry jednotlivých území na světě. Například v kartografickém zobrazení, které National Geographic Society používala 66 let, vypadá Aljaška pětkrát větší, než je ve skutečnosti! Na základě takových problémů se zkreslováním možná pochopíte, proč Arthur Robinson, kterého mnozí lidé považují za doyena amerických kartografů, řekl: „Zhotovování map je jak umění, tak i věda.“ Mapa, kterou National Geographic Society přijala v roce 1988, byla podle názoru Johna Garvera „nejvhodněji vyváženým spojením mezi geografií a estetikou“.

Co čeká kartografii v budoucnosti?

Ke kartografii toho zcela jistě patří ještě mnohem víc, než si mnozí lidé uvědomují. Čím větší poznání mají lidé o zemi, tím přesnější mohou být mapy. Toto poznání však možná není snadno dostupné. Jak před lety řekl spisovatel Lloyd A. Brown, „na obrovskou mapu světa, o které sní lidé po staletí, se bude muset čekat do té doby, než bude možné, aby všichni lidé beze strachu pluli k sousedovu pobřeží a mohli jezdit nebo létat přes kteroukoli zemi, a nikdo by po nich nestřílel ani je nezastavil. Jednoho dne možná bude dokončena.“

Je radostné, že podle biblických proroctví bude celá země nakonec sjednocena pod panstvím Bohem dosazeného Krále Ježíše Krista. Biblické proroctví o něm prohlašuje: „Bude mít poddané od moře k moři a od Řeky do konců země.“ (Žalm 72:8) Až konečně přestanou spory o územní hranice, až skončí politické spory a až nebudou existovat vzájemně neslučitelné vládnoucí moci jednotlivých států, pak bude možné vytvořit dokonalou mapu světa.

[Obrázky na straně 16 a 17]

Ptolemaios a jeho mapa světa

Gerardus Mercator

[Podpisky]

Ptolemaios a Mercator: Culver Pictures; Ptolemaiova mapa světa: Gianni Dagli Orti/Corbis; globus: Mountain High Maps® Copyright © 1997 Digital Wisdom, Inc.; pozadí na stranách 16–19: The Complete Encyclopedia of Illustration/J. G. Heck