Z válečného hrdiny voják Krista

VYPRÁVÍ LOUIS LOLLIOT

Dne 16. srpna 1944 během druhé světové války jsem se vylodil se spojeneckými vojsky na plážích jižní Francie. Po týdnu bojů na středomořském pobřeží naše tanková brigáda vstoupila do přístavního města Marseilles a probíjela si cestu na kopec k bazilice Notre-Dame-de-la-Garde. Naším úkolem bylo obsadit tam německá opevnění.

STRHL se prudký boj. Jeden tank v naší skupině byl zasažen a tři moji kamarádi v něm byli zabiti. Potom jeden z pásů mého tanku roztrhala mina. Tank byl vyřazen z boje. Rozhodnuti ubránit své pozice, jsme pokračovali v boji dalších několik hodin.

Se samopalem v jedné ruce a s francouzskou vlajkou v druhé jsem využil krátkého utišení palby a společně s bojovníkem hnutí Svobodná Francie jsem dále postupoval pěšky. Vyčerpaný a začerněný od střelného prachu jsem postavil francouzskou vlajku ke vchodu do baziliky.

Osvobození

Během následujících týdnů jsme postupovali na sever a pronásledovali ustupující německé oddíly. Kvůli ostřelovačům a také kvůli lankům, která byla ve výšce hlavy natažena přes cestu, jsme pokračovali se zavřenými poklopy u tanků.

V říjnu naše jednotka dorazila do Ramonchamp, městečka ve Vogézských horách v severovýchodní Francii. Zdálo se, že městečko je opuštěné. Stál jsem ve věži svého tanku a pozoroval okolí. Náhle však pronikla do tanku raketa vystřelená z nějakého okna, a když explodovala, okamžitě zabila tři mé muže. Další voják a já jsme byli vážně zraněni a tank byl vyřazen z boje. I přesto, že jsem měl v noze sedmnáct střepin, pustil jsem se do řízení našeho tanku, když nás jiný tank táhl.

Díky této příhodě jsem byl pochválen ve vojenském hlášení. O pár dnů později, když mi generál de Lattre de Tassigny, velitel 1. francouzské armády, předával vyznamenání za to, co jsem dokázal u Marseilles, poznamenal: „Brzy se znovu uvidíme.“

Krátce nato jsem byl jmenován generálovým osobním atašé. Za nějaký čas jsem ho doprovázel do Berlína, kde 8. května 1945 zastupoval Francii při kapitulaci Německa. Další čtyři roky jsem byl generálovi stále k službám.

Jak však došlo k tomu, že jsem byl tak zapojen do významných událostí druhé světové války?

Školený v náboženství a válčení

Vyrostl jsem jako oddaný římský katolík a měl jsem touhu sloužit svému Bohu a své vlasti. Dne 29. srpna 1939, jen pár dní před tím, než se Francie zapojila do druhé světové války, jsem vstoupil do obrněné jednotky. Bylo mi pouze osmnáct let. Po pěti měsících výcviku v École Militaire v Paříži jsem byl poslán jako důstojník na francouzskou východní frontu.

Bylo to období známé jako „podivná válka“. „Podivná válka“ proto, že jediné, co jsme dělali, bylo to, že jsme čekali na německé oddíly, které měly plno práce na jiných frontách. Když potom Němci konečně zaútočili, dostal jsem se v červnu 1940 do zajetí. O dva měsíce později jsem uprchl a nakonec se mi podařilo připojit se k francouzské armádě v severní Africe.

Při tažení v Tunisku proti německým oddílům, kterým velel generál Erwin Rommel, přezdívaný Pouštní liška, jsem utrpěl spáleniny na sedmdesáti procentech těla a byl jsem devět dní v kómatu. Strávil jsem tři měsíce v nemocnici v Sidi-bel-Abbès, v severozápadním Alžírsku, kde bylo umístěno velení francouzské Cizinecké legie. V severní Africe jsem obdržel Croix de Guerre, Válečný kříž.

Katoličtí vojenští kněží na nás naléhali, abychom konali svou „křesťanskou“ povinnost. A tak jsem byl na základě jejich vybízení připraven obětovat svůj život za Francii. Kdykoli jsem mohl, šel jsem před bitvou k přijímání. A když jsem byl uprostřed bitevní vřavy, modlil jsem se k Bohu a panně Marii.

Měl jsem úctu k nepřátelským vojákům, z nichž mnozí byli také oddaní římští katolíci. Někteří měli na přezce opasku vyryto Gott mit uns (Bůh s námi). Není zvláštní myslet si, že by Bůh vyslýchal modlitby vojáků, kteří bojují na opačných stranách a přitom patří ke stejnému náboženství?

Poválečné změny

Po válce, 10. dubna 1947, jsem se oženil s Reine, děvčetem z Mouilleron-en-Pareds ve Vendée, domovského města generála de Lattre de Tassigny. Generál mi byl na svatbě za svědka. Když v lednu 1952 zemřel, nesl jsem jeho zástavu při slavnostním pohřbu.

Jedno nedělní dopoledne koncem roku 1952, když jsme se s manželkou a s naší malou dcerkou chystali jít na mši, u nás zazvonili dva svědkové Jehovovi. To, co nám řekli o Bibli, vzbudilo naši zvědavost. I když jsme byli s manželkou velmi zbožní, o Bibli jsme téměř nic nevěděli, protože nás církev od čtení Bible odrazovala. Svědek, který nám nabídl, že s námi bude Bibli studovat, byl Léopold Jontès, tehdejší dozorce odbočky svědků Jehovových ve Francii. Díky našemu studiu Bible jsem nakonec mohl najít odpovědi na otázky, které zůstávaly nezodpovězeny již od mého mládí.

Vždycky jsem byl zmatený například „Otčenášem“ neboli Pánovou modlitbou. Jako katolík jsem věřil tomu, že všichni dobří lidé, když zemřou, jdou do nebe, a tak jsem nemohl pochopit, proč jsme se modlili: „Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi.“ (Matouš 6:9, 10, Kralická bible; kurzíva od nás) Kněží, se kterými jsem o tom mluvil, se mé otázce buď vyhnuli, nebo řekli, že tato modlitba bude vyslyšena, až se všichni stanou římskými katolíky. Tato odpověď mě však neuspokojila.

Kněží mi také nedokázali poskytnout uspokojivé odpovědi na otázky související s Trojicí. Slovy církevního vyznání víry toto katolické učení říká, že ‚Otec je Bůh, Syn je Bůh a Svatý Duch je Bůh, a přece to nejsou tři Bohové, ale jeden Bůh‘. Odhalení jasného biblického učení, že Ježíš je Boží Syn, a ne Všemohoucí Bůh, bylo tedy pro mě a mou manželku velkým zdrojem radosti. (Marek 12:30, 32; Lukáš 22:42; Jan 14:28; Skutky 2:32; 1. Korinťanům 11:3)

Oba jsme měli pocit, že se nám poprvé otevřely oči a že jsme nalezli perlu neocenitelné hodnoty, jejíž získání stojí za jakoukoli oběť. (Matouš 13:46) Uvědomili jsme si, že pokud budeme chtít tento poklad získat, budeme muset učinit volbu. Brzy jsme si osvojili stanovisko apoštola Pavla, který řekl, že všechno považuje „za ztrátu kvůli vynikající hodnotě poznání Krista Ježíše“. Udělali jsme tedy ve svém životě změny, abychom mohli sloužit Bohu. (Filipanům 3:8)

Zaujímám pevný postoj

V dubnu 1953, jen pár měsíců potom, co jsme začali se svědky studovat Bibli, jsem obdržel rozkaz připojit se k francouzským expedičním sborům, které byly vysílány bojovat do Indočíny. Tehdy jsem sloužil jako pobočník velícího důstojníka, člena Senátu v Paříži. Protože v té době jsem již chápal biblickou zásadu týkající se neutrality, uvědomil jsem si, že musím učinit závažné rozhodnutí. (Jan 17:16) Informoval jsem své nadřízené o tom, že odmítám uposlechnout rozkaz, abych bojoval v Indočíně, a uvedl jsem, že si již nikdy nepřeji válčit. (Izajáš 2:4)

„Uvědomujete si, že u nás budete mít špatný posudek a že dveře pro vás rozhodně nebudou otevřené?“ zeptali se mě nadřízení. Od té doby jsem byl postaven ‚mimo hru‘. Byla to však pro mě ochrana, protože jsem již nebyl volán na vojenská cvičení. Mnoho našich příbuzných a přátel nedokázalo pochopit, jak jsem se mohl jen tak lehce vzdát toho, co považovali za privilegované postavení ve společnosti.

Díky mé vojenské minulosti mi úřady poskytovaly zvláštní výhody a respektovaly mě i přes mé náboženské přesvědčení. Na další dva roky jsem dostal prodlouženou zdravotní dovolenou a přitom jsem nemusel pokračovat ve vykonávání svých funkcí. Mezitím jsme s manželkou navštěvovali shromáždění místního sboru svědků Jehovových, a dokonce jsme se o naši nově nalezenou víru dělili s jinými.

Nakonec voják Krista!

Začátkem roku 1955 jsem byl konečně zbaven všech vojenských povinností. O patnáct dnů později, 12. března, jsme s manželkou na sjezdu ve Versailles symbolizovali své zasvěcení Jehovovi Bohu křtem ve vodě. Protože jsem opustil své zaměstnání, musel jsem si najít jinou práci, abych se postaral o potřeby své rodiny. Následující čtyři roky jsem pracoval jako vrátný v centrální tržnici Halles, v Paříži. I když podniknout takové změny nebylo snadné, Jehova mým snahám požehnal.

Za ta léta jsme měli s manželkou možnost pomoci mnoha lidem přijmout biblické poselství. Měl jsem příležitost vysvětlovat křesťanský názor na neutralitu mnoha pracovníkům různých vojenských a civilních úřadů. Má předchozí vojenská kariéra mi často pomohla při překonávání mnoha předsudků vůči svědkům Jehovovým. Umožnila mi vysvětlit, proč se ve spojení s válkami národů držíme křesťanské neutrality, a ukázat, že stejný postoj zaujímali i první Kristovi následovníci. Například v knize The Early Church and the World (Raná církev a svět) profesor C. J. Cadoux píše: „Přinejmenším až do vlády Marka Aurélia [161–180 n. l.] se žádný křesťan po svém křtu nestal vojákem.“

Jednou z nejtěžších zkoušek, jaká mě postihla, bylo to, když mi v roce 1977 zemřela manželka. Zemřela po jednom roce nemoci, přičemž až do konce odvážně projevovala víru. Povzbuzením mi byla nádherná naděje na vzkříšení. (Jan 5:28, 29) Další pomocí při překonávání mého zármutku bylo to, že jsem začal sloužit jako pravidelný průkopník, jak se říká celodobým služebníkům svědků Jehovových. To jsem udělal v roce 1982, když jsem odešel do důchodu. Později, v roce 1988, jsem byl velmi šťastný, že jsem mohl sloužit jako instruktor školy pro průkopníky.

Od smrti mé manželky jsem musel zápasit s opakovanými záchvaty deprese. Blízcí, duchovně silní přátelé mi však pomáhali postavit se znovu na nohy. Od Jehovy, který se stará o všechny, kdo mu důvěřují, jsem během všech těchto zkoušek pociťoval sílu a jeho milující laskavost. (Žalm 18:2) Cítím také, že zkoušky, kterými procházíme, nás mohou školit v tom, abychom vytrvávali v našem duchovním boji. (1. Petra 1:6, 7) Jako sborový starší mám teď zase já možnost pomáhat těm, kdo jsou sklíčení. (1. Tesaloničanům 5:14)

Když jsem byl malý kluk, snil jsem o tom, že se stanu vojákem, a v určitém smyslu jsem vojákem zůstal až dosud. Opustil jsem jednu armádu, abych mohl vstoupit do jiné a tak se stát „vojákem Krista Ježíše“. (2. Timoteovi 2:3) Dnes, i když se mi zhoršuje zdraví, se snažím ze všech svých sil pokračovat jako voják Krista „ve znamenitém boji“, který zcela jistě povede k vítězství, ke cti a slávě našeho Boha, Jehovy. (1. Timoteovi 1:18)

Louis Lolliot zemřel 1. března 1998, když se tento článek připravoval k vydání.

[Obrázek na straně 13]

Naše svatba, které se zúčastnil generál de Lattre de Tassigny

[Obrázek na straně 15]

Louis Lolliot a jeho žena Reine v roce 1976