Náboženská svoboda — Požehnání, nebo prokletí?

Náboženská svoboda — Požehnání, nebo prokletí?

Zrození pojmu náboženská svoboda bylo u křesťanstva spojeno s velkými porodními bolestmi. Byl to boj proti dogmatismu, předsudkům a nesnášenlivosti. Stálo to nesčíslné tisíce životů v krvavých náboženských konfliktech. Co se z této bolestné historie můžeme naučit?

„TRVALÝM rysem dějin křesťanství bylo pronásledování,“ píše Robin Lane Fox v knize Pagans and Christians (Pohané a křesťané). První křesťané byli označováni jako sekta a obviňováni z toho, že ohrožují veřejný pořádek. (Skutky 16:20, 21; 24:5, 14; 28:22) Někteří byli kvůli tomu mučeni a zabiti divokými zvířaty v římských arénách. Vzhledem k tomuto krutému pronásledování někteří lidé žádali o náboženskou svobodu. Patřil k nim například teolog Tertullianus (viz obrázek na straně 8), který v roce 212 n. l. napsal: „Základním lidským právem a přirozenou výsadou je, že každý člověk by měl uctívat to, co odpovídá jeho vlastnímu přesvědčení.“

Pronásledování křesťanů v Římské říši přestalo za Konstantina v roce 313 n. l., když byl vydán Milánský edikt poskytující náboženskou svobodu jak křesťanům, tak pohanům. Touto legalizací „křesťanství“ v Římské říši tedy vlna pronásledování skončila. Jeden pisatel hlásící se ke křesťanství však již kolem roku 340 n. l. požadoval pronásledování pohanů. Konstantinopolským ediktem v roce 392 n. l. nakonec císař Theodosius I. zakázal pohanství v celé své říši, a tak náboženská svoboda předčasně skončila. Státním náboženstvím se stalo římské „křesťanství“. Církev i stát tehdy zahájily tažení, jež trvalo celá staletí a vyvrcholilo v krvavých křížových výpravách v 11. až 13. století a v kruté inkvizici, která začala působit ve 12. století. Ti, kdo se odvážili zpochybnit zavedené ortodoxní názory — dogmatický monopol —, byli v tehdejším ovzduší ‚honu na čarodějnice‘ odhaleni a označeni za kacíře. Co bylo v pozadí těchto opatření?

Náboženská nesnášenlivost byla zdůvodňována tím, že nejpevnějším základem státu je náboženská jednota a že náboženské rozdíly ohrožují veřejný pořádek. „Stát, který připouští dvojí náboženství, není nikdy bezpečný,“ tvrdil v roce 1602 jeden z ministrů anglické královny Alžběty. Bylo totiž daleko snazší náboženské disidenty zakázat než zjišťovat, zda jsou pro stát či zavedené náboženství skutečnou hrozbou. Dílo The Catholic Encyclopedia uvádí: „Mezi nebezpečnými a neškodnými kacíři nedělaly světské a církevní autority žádný rozdíl.“ Brzy však mělo dojít ke změně.

Snášenlivost se rodí v bolestech

Spouštěcím momentem změn v Evropě byl převrat způsobený protestantismem — sektářským hnutím, které úporně přetrvávalo. Protestantská reformace s překvapující rychlostí nábožensky rozdělila Evropu, a do popředí vystoupila myšlenka svobody svědomí. Slavný reformátor Martin Luther například v roce 1521 zdůvodňoval své názory takto: „Mé svědomí je podřízeno Božímu slovu.“ Náboženské rozdělení také roznítilo třicetiletou válku (1618–1648) — řadu krutých náboženských válek v Evropě.

Uprostřed této války si však mnozí lidé začali uvědomovat, že bojem se ničeho nedosáhne. Snažili se proto v rozbouřené Evropě neúspěšně zjednat mír řadou ediktů, jako byl Nantský edikt ve Francii (1598). Z těchto ediktů se postupně vyvinula dnešní představa o náboženské snášenlivosti a toleranci. Pojem „tolerance“ měl zpočátku negativní význam. „Kdybychom za určitých okolností museli tolerovat sekty . . ., bylo by to nepochybně špatné — skutečně, velmi špatné —, ale ne zas tak špatné jako válka,“ napsal v roce 1530 slavný humanista Erasmus. Někteří lidé, například v roce 1561 Francouz Paul de Foix, kvůli tomuto negativnímu významu nemluvili o „toleranci“, ale místo toho o „náboženské svobodě“.

Časem se však na náboženskou snášenlivost již nepohlíželo jako na menší ze dvou zel, ale jako na ochranu svobod člověka. Nebyl to již ústupek ze slabosti, ale záruka. Pluralita vyznání a právo uvažovat jiným způsobem začaly být přijímány jako základ moderní společnosti, a fanatismus byl nucen ustoupit.

Koncem 18. století byla snášenlivost spojována se svobodou a rovností. Bylo to vyjádřeno formou zákonů a deklarací, jako například Prohlášení lidských a občanských práv (1789) ve Francii nebo Listina práv (1791) ve Spojených státech. Tyto dokumenty vedly k liberálnějšímu smýšlení lidí, a od 19. století byla tudíž svoboda pokládána nikoli za prokletí, ale za požehnání.

Relativní svoboda

I když má svoboda nesmírnou cenu, je pouze relativní. Pro zajištění větší svobody všech lidí stát přijímá zákony omezující některé osobní svobody. Uvádíme několik sporných otázek, o nichž se v mnoha evropských zemích v současné době diskutuje: Do jaké míry by mělo státní zákonodárství zasahovat do soukromého života? Je to účelné? Jak to ovlivní svobodu?

Díky sdělovacím prostředkům se diskuse o veřejných i soukromých svobodách stala středem pozornosti. Některé náboženské skupiny byly bez jakéhokoli pádného důkazu obviněny z vymývání mozku, finančního vydírání, týrání dětí a z mnoha dalších závažných zločinů. V tisku se objevuje mnoho zpráv o náboženských menšinách. Nyní se denně používá pohrdavé označení „kult“ nebo „sekta“. Pod tlakem veřejného mínění vytvořily vlády dokonce seznam takzvaných nebezpečných kultů.

Francie je zemí, která je hrdá na svou tradici náboženské snášenlivosti a odloučení církve od státu. Hrdě o sobě prohlašuje, že je zemí „svobody, rovnosti a bratrství“. Podle knihy Freedom of Religion and Belief—A World Report (Světová zpráva o svobodě náboženství a víry) se nicméně v této zemi doporučovala „na školách výchovná kampaň, která podporovala odmítání nových náboženských hnutí“. Mnozí lidé se však domnívají, že takový způsob jednání je hrozbou pro náboženskou svobodu. Jak to?

Ohrožení náboženské svobody

Skutečná náboženská svoboda existuje pouze tehdy, jestliže stát jedná stejným způsobem se všemi náboženskými skupinami, které uznávají zákony a řídí se jimi. Tak tomu není v případě, kdy stát arbitrárně určuje, která z náboženských skupin náboženstvím není, a tudíž nemá právo dostávat od státu určité výhody. „Posvátná idea náboženské svobody zní hluše, když si stát osobuje právo ověřovat správnost náboženství, jako by se jednalo o vydání řidičského průkazu,“ uvedl v roce 1997 časopis Time. Jeden francouzský odvolací soud nedávno prohlásil, že takové arbitrární rozhodování o tom, které náboženství bude oficiálně uznáno, vede „vědomě či nevědomky k totalitářství“.

Základní svobody jsou ohroženy i tehdy, když má jedna skupina monopolní postavení ve sdělovacích prostředcích. Žel, dochází k tomu ve stále větším počtu zemí. Ve snaze definovat, co je z náboženského hlediska správné, si například antikultovní organizace přisvojují postavení prokurátora, soudce a poroty, a potom se pomocí sdělovacích prostředků snaží svůj zaujatý pohled vnutit veřejnosti. Francouzské noviny Le Monde uvedly, že tyto organizace tak někdy projevují „stejné sektářství, proti němuž údajně bojují, a je nebezpečí, že vznikne atmosféra ‚honu na čarodějnice‘“. Noviny se ptaly: „Nevede společenské ‚ocejchování‘ náboženských menšin . . . k ohrožení základních svobod?“ Zeitschrift für Religionspsychologie (Časopis o psychologii náboženství) citoval Martina Krieleho, který prohlásil: „Skutečnost, že jsou sekty tvrdě pronásledovány, vyvolává větší znepokojení než naprostá většina ‚takzvaných sekt a psychokultů‘. Stručně řečeno — občané, kteří neporušují zákon, by měli být ponecháni na pokoji. Náboženství a ideologie by měly být svobodné a zůstat svobodné — a to i v Německu.“ Podívejme se na jeden příklad.

‚Vzorní občané‘ jsou označeni jako nebezpeční

O které náboženské skupině napsaly populární španělské noviny ABC, že podle názoru katolické církve je „nejnebezpečnější ze všech sekt“? Možná vás překvapí, když zjistíte, že v novinách ABC se mluvilo o svědcích Jehovových. Mají tato obvinění nestranný, objektivní podklad? Všimněte si následujících prohlášení z jiných zdrojů:

„Svědkové učí lidi, aby poctivě platili daně, neúčastnili se válek ani příprav na válku, aby nekradli a celkově aby žili způsobem, který by znamenal velké zlepšení úrovně občanského soužití, pokud by jej přijali i další lidé.“ (Sergio Albesano, Talento, listopad-prosinec 1996)

„Navzdory narážkám, které se při některých příležitostech objevují, se mi nezdá, že by [svědkové Jehovovi] představovali byť nejnepatrnější nebezpečí pro stát. Jsou to mírumilovní a uvědomělí občané a projevují úctu k autoritě.“ (Poslanec belgického parlamentu)

„Svědkové Jehovovi jsou zjevně ti nejpoctivější lidé ve Spolkové republice.“ (Německé noviny Sindelfinger Zeitung)

„Dá se na [svědky Jehovovy] pohlížet jako na vzorné občany. Svědomitě platí daně, starají se o nemocné, bojují s negramotností.“ (Americké noviny San Francisco Examiner)

„Pokud jde o udržování pevného manželského svazku, jsou svědkové Jehovovi úspěšnější než členové jiných denominací.“ (American Ethnologist)

„Svědkové Jehovovi patří k nejpoctivějším a nejpracovitějším občanům v afrických zemích.“ (Dr. Bryan Wilson, Oxfordská univerzita)

„Příslušníci tohoto vyznání během řady desetiletí výrazně přispěli k tomu, že se . . . bere více v úvahu svoboda svědomí.“ (Nat Hentoff, Free Speech for Me—But Not for Thee, Svoboda projevu pro mě, ale ne pro tebe)

„Přispěli. . . zásadně k zachování jedné z nejcennějších věcí v naší demokracii.“ (Profesor C. S. Braden, These Also Believe, Ti také věří)

Z uvedených citátů vyplývá, že svědkové Jehovovi jsou na celém světě uznáváni jako příkladní občané. Jsou navíc známi svým bezplatným biblickým vzdělávacím dílem a podporováním rodinných hodnot. Jejich třídy pro negramotné pomohly statisícům lidí, a jejich humanitární skutky znamenaly po desetiletí pomoc pro tisíce lidí, zvláště v Africe.

Důležitost objektivity

Ve společnosti je mnoho bezohledných lidí číhajících na nevinné oběti. Je proto rozhodně zapotřebí ostražitosti vzhledem k prohlášením o náboženství. Jak však může být pro náboženskou svobodu objektivní a prospěšné, jestliže se někteří novináři neporadí s objektivními odborníky, ale používají informace od církví, jejichž členů ubývá, nebo od organizací, jež jsou zaměřeny proti sektám a jejichž objektivita je sporná? Noviny, které označily svědky Jehovovy za „nejnebezpečnější ze všech sekt“, připustily například, že tato definice pochází od „odborníků z [katolické] církve“. Jeden francouzský časopis uvedl, že většina článků o takzvaných sektách pochází od organizací zaměřených proti sektám. Zdá se vám, že je to nejlepší způsob, jak získat objektivní informace?

Mezinárodní soudy a organizace zabývající se základními lidskými právy, jako například OSN, říkají, že „rozdíl mezi náboženstvím a sektou je příliš vykonstruovaný na to, aby ho bylo možné akceptovat“. Proč tedy někteří lidé vytrvale používají hanlivé slovo „sekta“? To je dalším dokladem toho, že náboženská svoboda je ohrožena. A jak by bylo možné tuto základní svobodu chránit?

[Rámeček a obrázky na straně 8]

Obhájci náboženské svobody

Výmluvné volání po náboženské svobodě vzešlo z krvavých masakrů při náboženských konfliktech v Evropě v 16. století. V diskusi o náboženské svobodě jsou tyto výzvy stále aktuální.

Sébastien Chateillon (1515–1563): „Kdo je kacíř? Nenalézám nic jiného kromě toho, že za kacíře pokládáme všechny ty, kdo nesouhlasí s naším názorem. . . . V tomto městě či oblasti vás pokládají za pravého věřícího, ale jinde vás mohou pokládat za kacíře.“ Chateillon, slavný francouzský překladatel Bible a energický zastánce náboženské snášenlivosti, zde uvedl klíčový moment ve sporu o náboženskou svobodu — kdo určuje, kdo je kacíř?

Dirck Volckertszoon Coornhert (1522 až 1590): „Čteme, že v minulosti . . . dokonce i sám Kristus v Jeruzalémě a mnozí mučedníci v Evropě . . . narušovali [společnost] svými pravdivými slovy. . . . Je třeba přesně a jasně definovat význam slova ‚narušovat‘.“ Coornhert dokazuje, že náboženské rozdíly by neměly být ztotožňovány s narušováním veřejného pořádku. Ptá se: Jsou ti, kdo svědomitě dodržují a respektují zákony, skutečnou hrozbou pro veřejný pořádek?

Pierre de Belloy (1540–1611): „Věřit, že rozdílností náboženství vzniká a podporuje se neklid ve státě, je projevem neinformovanosti.“ Pierre de Belloy, francouzský právník z doby náboženských válek (1562–1598), dokazoval, že soulad ve státě není založen na náboženské uniformitě — pokud samozřejmě vláda nepodléhá náboženskému nátlaku.

Thomas Helwys (asi 1550 až asi 1616): „Jestliže je [králův] lid poslušně a věrně poddán všem lidským zákonům, není již možné od něj žádat víc.“ Helwys, jeden ze zakladatelů anglických baptistů, se ve svých spisech zastával odluky církve od státu, vybízel krále, aby všem církvím a sektám poskytl náboženskou svobodu a sám aby se spokojil se světskou mocí nad lidmi a nad majetkem. Helwysovy spisy zdůrazňují běžnou otázku: Jak dalece smí stát ovládat duchovní život lidí?

Anonymní pisatel (v roce 1564): „K zavedení svobody svědomí nestačí umožnit člověku, aby nemusel pěstovat náboženství, s nímž nesouhlasí, ale musí mu být současně umožněno pěstovat náboženství, které uznává.“

[Obrázky]

Tertullianus

Chateillon

De Belloy

[Podpisek]