Kmenová značení — Nigerijský ‚průkaz totožnosti‘ je na ústupu

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V NIGÉRII

JEDNOHO rána koncem šedesátých let přišel šestiletý Dandžuma ke svému otci a trval na tom, že chce, aby mu udělal na tvářích zářezy, které s hrdostí nosí příslušníci kmene Igala. Dandžuma už nemohl déle vydržet posměch svých spolužáků, kteří si ho dobírali kvůli tomu, že neměl kmenové značení. I když zářezy se obvykle dělaly dětem Igalů, když byly ještě příliš malé na to, aby se bály zásahu, chlapci považovali značení za důkaz hrdinství. Na ty, kteří je neměli, se dívali jako na zbabělce, kteří před nožem utekli.

Až do té doby Dandžumův otec odmítal svému synovi kmenové značení udělat. Ale toho rána ho synovo odhodlání dokázat svou odvahu přimělo k tomu, aby vzal nůž a udělal mu na tvářích, kousek nad koutky úst, tři hluboké vodorovné zářezy.

Dandžumův otec věděl, že skutečný význam zářezů má sotva co společného s hrdinstvím. Až se zářezy zahojí a zůstanou jizvy, budou spíše sloužit k identifikaci jako trvalý ‚průkaz totožnosti‘, který se nemůže ani ztratit, ani zfalšovat. Díky nim ho jeho příbuzní ihned poznají a tak mu zaručí práva a výsady příslušníka kmene Igala. Ale značení ho také odliší od těch více než 250 ostatních etnických skupin žijících v Nigérii.

Skarifikace a cikatrizace, i když se netýkají pouze Afriky, mají na tomto kontinentě dlouhou historii. Řecký dějepisec Hérodotos v pátém století před naším letopočtem napsal, že Kárové, kteří žili v Egyptě, si „noži rozřezávají tváře; podle toho se pozná, že jsou cizinci, a nikoli Egypťané“. Bronzové hlavy, vyrobené v Ife v Nigérii před sedmi sty lety, mají na tvářích čáry, o kterých si mnozí myslí, že jsou etnickými značeními. Kmenová značení jsou také vidět na soše pocházející ze starověkého nigérijského království Beninu.

Ne vždy se značení na tváři dělá kvůli identifikaci etnika. Některá značení byla — a stále jsou — spojena se spiritistickými a náboženskými praktikami. Jiná slouží jako symbol postavení v tradičních společnostech. Ještě jiná slouží jako ozdoba.

Kmenová značení prováděná odborníky v určité komunitě se navzájem velmi liší. Někdy jsou to nepatrné zářezy na kůži, kdežto jindy to jsou hluboké rány roztažené pomocí prstů. Někdy se kvůli barvě značení přidá do rány přírodní barvivo. Každá etnická skupina má svůj jedinečný vzor. Například svislé značení, na každé tváři jedno, označuje muže a ženy z kmene Ondo. Tři vodorovná značení na každé tváři označují příslušníky kmene Ojo. Těm, kteří se v těchto značeních vyznají, stačí letmý pohled na něčí tvář, aby zjistili, z jaké etnické skupiny, města, nebo dokonce rodiny ten člověk pochází.

Rozdílné postoje

Stejně jako se velmi liší značení a důvody, proč si je někdo nechal udělat, tak se liší i postoje k nim. Mnozí lidé jsou na své značení hrdí. Jeden redaktor v nigerijském listu Daily Times uvedl: „Někteří považují značení za znak patriotismu. Cítí se díky tomu jako praví synové svých předků.“

Tak se na to dívá Nigérijec Džimo, který říká: „Nikdy jsem se necítil špatně kvůli svému ojoskému značení, protože ukazuje, že jsem pravý Joruba, původem z města Alafin.“ Potom vypráví, jak mu v roce 1967 během nigérijské občanské války značení zachránilo život: „Dům, ve kterém jsem žil . . ., byl přepaden a všichni ostatní byli zabiti. Vrazi se mě ani nedotkli kvůli mému kmenovému značení.“

Jiní Afričané značení zásadně neschvalují. Tadžudýn říká o značení na své tváři: „Nenávidím to a proklínám den, kdy mi to udělali.“ A jedna dospívající dívka chválí svou matku za to, že nedovolila, aby jako dítě podstoupila tento zákrok. Říká: „Kdyby mi udělali značení, uvažovala bych o sebevraždě.“

Vyrovnávat se s posměchem

Dandžuma, o kterém byla řeč na začátku, byl vystaven posměchu, protože neměl kmenové značení. Většinou je to však právě naopak. Před více než 45 lety napsal G. T. Basden ve své knize Niger Ibos (Nigerští Ibové): „Skarifikace a tetování vycházejí z módy. Mnoho mladých mužů . . . by se rádo zbavilo [svého značení]. To, co je mezi místními důvodem k hrdosti, se stává potupou kvůli posměchu a pohrdání, kterým je člověk zahrnut v jiné části země.“

Tato slova jistě platí i dnes. Nedávno zkoumala kmenová značení v Nigérii Adžaj, která vystudovala psychologii na Lagoské univerzitě. Uvedla: „Lidé, kteří mají kmenové značení, jsou v současné době v menšině, alespoň ve městech, jako je Lagos, a dostávají se do styku s lidmi, kteří se jim posmívají. Často je například slyšet, že se o někom mluví jako o plukovníkovi. Není to kvůli tomu, že by byl příslušníkem ozbrojených sil, ale jen kvůli tomu, že má na tváři stejný počet pruhů, jako má uniforma plukovníka. Někomu se říká tygr kvůli pruhům na jeho tváři. O někom se zase mluví jako o tom, kdo má věčné slzy. . . . Jen si představte, jaký dopad to musí mít na sebeúctu takového jednotlivce.“

Asi nejtěžší zkoušky musí takoví lidé snášet ve škole. Samuel byl jediný, kdo měl ve třídě kmenové značení. Vypráví: „Ve škole se mi hodně posmívali. Moji spolužáci mi říkali ‚kolejnice‘ a ‚kluk s kolejnicemi‘. Pořád si ze mně utahovali a zvedali tři prsty. Měl jsem kvůli tomu pocity méněcennosti.“

Jak se s tím vyrovnal? Samuel pokračuje: „Jednou byl ten posměch tak silný, že jsem šel za svým učitelem biologie a zeptal jsem se ho, jestli je možné to značení odstranit. Řekl mi, že se to dá udělat plastickou operací, ale že bych se tím neměl trápit, protože kmenová značení mají v Nigérii tisíce lidí. Řekl mi, že moji vrstevníci si ze mne dělají legraci, protože ještě nemají rozum, ale až vyrosteme, že všechen ten posměch ustane. Řekl také, že značení nijak neurčují to, čím opravdu jsem nebo čím se stanu.

To mi pomohlo, abych se cítil mnohem lépe, a nepříjemné pocity kvůli značení zmizely. Nyní lidé poukazují na moje značení jen zřídka. A i když na ně poukáží, jen se tomu zasměji. Moje vztahy s ostatními tím nejsou ovlivněny. Lidé si mě váží kvůli tomu, jaký jsem, a ne kvůli tomu, že mám značení.“

Tradice, která je na ústupu

Většina Nigérijců, kteří mají na svých tvářích etnické značení, neměla v té věci moc na vybranou, protože značení se obvykle dělá malým dětem. Když se však sami stanou rodiči, musí se rozhodnout, zda svým dětem značení udělají.

Někteří se rozhodnou, že to udělají. Podle Times International, časopisu vycházejícího v Lagosu, existuje pro takové rozhodnutí několik důvodů. Časopis uvádí: „Někteří to stále považují za zkrášlení. Jiní jsou přesvědčeni, že kmenová značení mohou být prospěšná, protože prozrazují původ toho, kdo je má, z čehož mohou plynout určité výhody. Podle místních tradic se tím také dává najevo, že se dítě narodilo z řádného manželství.“

Pro stále více rodičů však dnes již tyto důvody nejsou příliš závažné. Dokonce i mezi těmi, kdo jsou hrdi na svá kmenová značení, je jen poměrně málo těch, kteří jsou ochotni riskovat zákrok nožem kmenového ranhojiče na tvářích svých dětí. To platí zejména ve městech. Bolest a riziko infekce spolu s posměchem a diskriminací, které by mohlo později dítě zažívat, to všechno jsou činitele, kvůli kterým rodiče odmítají kmenové značení.

Je zřejmé, že kmenové značení je stále méně oblíbené a přijímané. Zdá se, že v budoucnu bude v Nigérii ‚průkazem totožnosti‘ něco, co lidé nosí v peněžence, a ne na tváři.

[Obrázek na straně 23]

Kmenová značení označují etnické skupiny

[Obrázek na straně 24]

Kmenové značení, tradice, která je na ústupu