Aztékové a jejich obdivuhodný boj o přežití

„OBROVSKÉ NÁMĚSTÍ BYLO PLNÉ LIDÍ, Z NICHŽ NĚKTEŘÍ NAKUPOVALI, JINÍ PRODÁVALI . . . MEZI NIMI BYLI VOJÁCI, KTEŘÍ PROCESTOVALI MNOHO KONČIN SVĚTA, PUTOVALI DO KONSTANTINOPOLE, PROŠLI CELOU ITÁLII A ŘÍM, A TI ŘÍKALI, ŽE JEŠTĚ NIKDY NEVIDĚLI TAKOVÉ VELKÉ NÁMĚSTÍ A S TOLIKA LIDMI, KTERÉ BY PŮSOBILO TAK HARMONICKY A VYVÁŽENĚ.“

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V MEXIKU

TAKTO se vyjádřil Bernal Díaz del Castillo, voják sloužící v armádě španělského konkvistadora Hernána Cortése, když v roce 1519 uviděl aztécké město Tenochtitlán.

Jak píše Gene S. Stuart v knize The Mighty Aztecs (Mocní Aztékové), když se Španělé dostali do Tenochtitlánu, bydlelo tam přibližně 150 000 až 200 000 lidí. Rozhodně to nebylo žádné primitivní, zaostalé místo, ale rozlehlá metropole, která pokrývala plochu dvanácti až patnácti čtverečních kilometrů. Bylo to město, kde bylo mnoho mostů, silnic, kanálů a oslnivě krásných chrámů. Tenochtitlán byl hlavním městem Aztécké říše a ležel přímo v jejím středu.

Mnoha čtenářům se však tato představa pokojného, harmonického aztéckého města možná zdá zcela protichůdná vzhledem k tomu, co o něm slyšeli, protože je v rozporu s populárním názorem, že Aztékové byli jen krvežízniví divoši. Aztékové opravdu věřili, že jejich bohové potřebují lidská srdce a lidskou krev, aby zůstali silní. V kultuře a dějinách Aztéků však zdaleka nebylo jen prolévání krve. A pochopení jejich boje o přežití nám umožní lépe porozumět tomu, jak urputně bojují o přežití jejich potomci i dnes.

Vzestup Aztéků

Popravdě řečeno, Aztékové zaujímali v dějinách mezoamerické civilizace jen krátké období.a Většina badatelů se domnívá, že původní obyvatelé Mexika přišli z Asie přes Beringův průliv na Aljašku a odtud se postupně přesouvali na jih. (Viz Probuďte se! z 8. září 1996, strany 4 a 5.)

Archeologové říkají, že nejstarší známá kultura, která se rozvinula v mezoamerické oblasti, byla kultura Olméků. Podle názoru některých odborníků je nepochybné, že se olmécká civilizace objevila kolem roku 1200 př. n. l. a možná existovala 800 let. Aztékové se však dostali do popředí teprve v roce 1200 n. l. — až za více než dva tisíce let. Jejich kultura měla trvat pouhých 300 let. A jejich mocná říše uplatňovala nadvládu jenom sto let, než byla přemožena španělskými dobyvateli.

V období svého vrcholu však byla Aztécká říše tak velkolepá, že se jí zřídkakdy jiná říše vyrovnala. Podle jednoho zdroje „Aztékové vytvořili říši, která se táhla na jih až do Guatemaly“. Dílo The World Book Encyclopedia ji popisuje těmito slovy: „Aztékové měli jednu z nejvyspělejších civilizací na Americkém kontinentu. Stavěli mnohem větší města, než bylo v té době kterékoli město v Evropě.“

Legendární původ

Navzdory tomu, že Aztékové byli tak význační, se toho málo ví o jejich původu. Podle legendy je jméno Azték odvozeno od slova aztlán, které údajně znamená „bílá země“. Nikdo ovšem neví, kde tato legendární země Aztlán ležela, či zda vůbec existovala.

Ať už byla skutečnost jakákoli, podle legendy byli Aztékové poslední ze sedmi národnostních skupin, které opustily Aztlán. Na příkaz svého boha Huitzilopochtliho se vydali na dlouhou dobrodružnou pouť ve snaze najít svou vlast. Příslušníci tohoto kmene putovali mnoho desetiletí, snášeli neuvěřitelné útrapy a ztráty a v podstatě nepřetržitě válčili se svými sousedy. Jejich putování však nemohlo trvat navždy. Podle nejpopulárnější legendy Huitzilopochtli řekl svým stoupencům, aby hledali následující znamení: orla na kaktusu. Tento jev byl údajně zpozorován na bahnitém ostrůvku v jezeře Texcoco. Zde se poutníci nakonec usadili a postavili tady město později známé jako Velký Tenochtitlán (což znamená „Kámen vystupující z vody“). Podle některých historiků je toto jméno odvozeno od legendárního patriarchy, který se jmenoval Tenoch. Dnes leží Tenochtitlán ukryt pod městem Mexico City.

Aztékové byli opravdu skvělí stavitelé a řemeslníci. Zvětšovali město tak, že za základ použili dno jezera a to zvedali zavážkami. Na náspech z nasypané zeminy postavili silnice, které spojovaly ostrov s pevninou. Vybudovali také řady kanálů.

V tomto časovém období však tito stavitelé nebyli všeobecně známí jako Aztékové. Podle legendy, když opustili Aztlán, jim jejich bůh Huitzilopochtli dal nové jméno — Mexikové. Toto jméno se časem přeneslo na okolní území i na všechny jeho obyvatele.

Mexikové neboli Aztékové samozřejmě nebyli na tomto území sami. Byli obklopeni nepřáteli, a proto si museli vytvářet spojenecké svazky se svými sousedy. Ti, kdo s Aztéky neuzavřeli mírovou dohodu, brzy zjistili, že se dostali do osudného konfliktu. Válka v podstatě Aztékům vyhovovala. Jejich sluneční bůh Huitzilopochtli byl pouze jeden z mnoha bohů a bohyní, kteří pravidelně vyžadovali krvácející srdce a lidské oběti. Hlavním zdrojem těchto obětí se stali váleční zajatci. Pověst o tom, že Aztékové používají zajatce k tomuto účelu, zasela strach do srdce jejich nepřátel.

Aztécká říše se tedy začala rozšiřovat od Tenochtitlánu a brzy dosahovala až na některá území dnešní Střední Ameriky. Do aztécké kultury byly převzaty nové náboženské myšlenky a zvyky. Zároveň začaly do aztéckých pokladnic proudit poklady nedozírné hodnoty — poplatky požadované od nově podrobených vazalů. Hudba, literatura a umění Aztéků byly v rozkvětu. Časopis National Geographic píše: „Kvůli výraznému talentu musí být Aztékové počítáni k nejnadanějším sochařům v dějinách.“ Když přitáhli Španělé, aztécká civilizace byla na vrcholu své slávy.

Dobytí

Mexický císař Montezuma II. v listopadu 1519 pokojně přivítal Španěly a jejich vůdce Hernána Cortése, protože se domníval, že Cortés je aztécký bůh Quetzalcóatl v lidské podobě. Španělé přijímali pohostinnost, kterou jim pověrčiví Aztékové poskytovali. Aztékové však Španělům naivně dovolili, aby si prohlédli zlaté poklady Tenochtitlánu. Cortés horečně vymýšlel plán, jak by všechno zlato zabavil. Pak provedl značně odvážný čin, když uvěznil Montezumu v jeho vlastním městě. Někteří historikové říkají, že se Montezuma vlastně bez protestu podvolil. Ať už to bylo jakkoli, Cortésovi se podařilo dobýt hlavní město obrovské říše bez jediného výstřelu.

Vítězství, k němuž došlo bez prolité krve, však dlouho nekrvavým nezůstalo. Cortés musel náhle řešit nějakou nepředvídanou záležitost, a tak se vydal na pobřeží a vedení ponechal v rukou vznětlivého muže, který se jmenoval Pedro de Alvarado. Alvarado se bál, že až tam Cortés nebude, lidé z Tenochtitlánu proti němu brzy povstanou, a tak se rozhodl zaútočit první. Když ve městě probíhala slavnost, povraždil mnoho Aztéků. Cortés po návratu našel město silně rozbouřené. V bitvě, která vypukla později, byl zabit Montezuma — možná ho zabili Španělé. Podle toho, jak tyto události popisovali Španělé, však Cortés přiměl Montezumu vystoupit před vlastní lidi a požádat je, aby přestali bojovat. Když to Montezuma udělal, jeho vlastní lidé ho ukamenovali. Ať už to tak bylo, nebo ne, Cortés si společně s několika zraněnými muži, zachránil život útěkem.

Vyčerpaný a zraněný Cortés znovu shromáždil své vojsko. Ke Španělům se připojily okolní kmeny, které Aztéky nenáviděly a toužily osvobodit se z jejich područí. Cortés se opět vrátil do Tenochtitlánu. Následovalo krvavé obléhání, během něhož Aztékové údajně předkládali zajaté španělské vojáky jako oběť. To Cortésovy muže rozzuřilo, a posílilo to jejich odhodlání zvítězit za každou cenu. Jak uvedl jeden aztécký spisovatel, bývalé vazalské kmeny vzaly věci do svých rukou, „krutě Mexikům [Aztékům] oplatily jejich minulé skutky a vyplenily všechen jejich majetek“.

Dne 13. srpna 1521 Velký Tenochtitlán padl. Španělé a jejich spojenci nyní Mexiky úplně ovládli. Časopis National Geographic napsal: „Mezoamerická velkoměsta a kultovní centra byla v historicky krátkém okamžiku v rozvalinách, když Španělé slídili v té zemi po zlatě. Domorodé obyvatelstvo bylo zotročeno a pokřesťanštěno, a Aztécká říše, poslední velká domorodá civilizace, se rozpadla.“

Toto dobytí přivodilo nejen politickou změnu. Španělé s sebou přinesli nové náboženství — katolictví —, které Mexikům často vnucovali mečem. Aztécké náboženství bylo bezesporu krvežíznivé a modlářské. Katolictví však rozhodně nevykořenilo všechny stopy pohanství, ale naopak s aztéckým náboženstvím vytvořilo podivný partnerský vztah. Bohyně Tonantzin, která byla uctívána na vršku Tepeyac, byla nahrazena Pannou Marií Guadalupskou, a přesně na tom místě, kde byla uctívána Tonantzin, stojí bazilika Panny Marie Guadalupské. (Bazilika údajně stojí na místě, kde se Panna Marie zázračně zjevila.) Ctitelé této Panny Marie během náboženských svátků, které se slaví na její počest, víří přímo před bazilikou v tanečních rytmech převzatých od pohanských předků.

Žijí Aztékové dodnes?

Aztécká říše sice již dávno zanikla, ale její vliv je patrný až dodnes. Některé jazyky si z aztéckého jazyka nahuatl vypůjčily například slova „chocolate“ (čokoláda), „tomato“ (rajče) a „chili“ (paprika čili). Kromě toho, většina mexické populace se skládá z potomků španělských dobyvatel a z lidí domorodého původu.

V mnoha částech Mexika nadále převládají domorodé kultury, protože některé etnické skupiny se snaží zachovávat tradice svých předků. V Mexické republice je celkem 62 uznávaných domorodých skupin a 68 evidovaných dialektů. Z průzkumu, který nedávno prováděl Instituto Nacional de Estadística, Geografia e Informática (Státní statistický ústav pro geografii a informatiku), vyplynulo, že více než pět milionů lidí ve věku od pěti let výše mluví některým z domorodých jazyků. Časopis National Geographic napsal: „Bezmocní a chudí lidé, kteří přežili kolonizaci, diktaturu a revoluci, si přes všechna ta období zachovali svůj jazyk, způsob chování i myšlení a neotřesitelnou naději na sebeurčení.“

Většina potomků hrdých Aztéků opravdu žije v chudobě a často živoří na maličkém hospodářství. Mnozí žijí v odlehlých územích, kde je velmi málo možností ke vzdělání. Pro většinu domorodých Mexičanů je tedy ekonomický pokrok těžko dosažitelný. A jejich nepříjemná situace je příznačná pro domorodé obyvatele Mexika i celé Střední Ameriky. Různí lidé pozvedli své hlasy v jejich prospěch. Nositelka Nobelovy ceny, Guatemalka Rigoberta Menchú, pronesla tuto burcující výzvu: „Musíme odstranit současné bariéry — mezi etnickými skupinami, mezi Indiány a mestici, mezi jazykovými skupinami, mezi muži a ženami, mezi vzdělanými a nevzdělanými lidmi.“

Je smutné, že nepříjemná situace Aztéků, jak v minulosti, tak v současnosti, je jen dalším žalostným příkladem toho, jak „člověk panuje nad člověkem k jeho škodě“. (Kazatel 8:9) K tomu, aby se změnil úděl chudých a nerovnoprávných národů, nestačí burcující slova a politické projevy. Několik lidí, kteří mluví jazykem nahuatl, tedy dychtivě přijalo biblickou naději na budoucí světovou vládu neboli „království“. (Daniel 2:44; viz rámeček na této straně.)

Někteří lidé zavrhují myšlenku, aby se domorodí obyvatelé učili znát Bibli. Možná se domnívají, že náboženství lidí mluvících jazykem nahuatl, které je směsicí katolictví a pohanství starých Aztéků, je součástí kultury těchto lidí a že tedy musí být chráněno. Avšak ti, kdo otevřeli své srdce a přijali biblické poselství, prožívají opravdové osvobození od pověr a náboženských lží. (Jan 8:32) Tisícům lidí, kteří jsou potomky Aztéků, Bible poskytuje jedinou opravdovou naději na přežití.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 20]

„RÁDA MLUVÍM O PRAVDĚ JAZYKEM NAHUATL“

NARODILA jsem se v Mexiku ve vesničce Santa María Tecuanulco, pouhých 60 kilometrů od Mexico City. Je to krásné místo plné zeleně, které se rozkládá na svazích, kde se lidé živí pěstováním květin. Když květiny rozkvétají a nastává čas je sklidit, je příjemné, že všude kolem je mnoho barev. Kdysi každý obyvatel Santa Maríi mluvil jazykem nahuatl, jedním ze starobylých mexických jazyků. Vzpomínám, že každý dům měl své jméno — samozřejmě v jazyce nahuatl —, aby ho bylo možné rozeznat. Můj dům měl jméno Achichacpa, což znamenalo „Kde teče voda“. Když jsem chtěla některým lidem dát svou adresu, říkala jsem jim, jak se jmenují domy v okolí. Mnoho domů má ještě dnes své jméno. V roce 1969, když mi bylo 17 let, jsem se naučila španělsky. Myslím, že nahuatl je nádherný jazyk. Je smutné, že jím mluví pouze starší lidé a že dnešní mladí lidé ho skoro neznají.

Ve vesnici jsem byla jediná, kdo studoval se svědky Jehovovými. Náhle si celá vesnice přála, abych se i s dětmi vystěhovala. Naléhali na mě, abych pravidelně dávala příspěvky katolické církvi, což jsem odmítala. Moji příbuzní se mnou vůbec nechtěli mluvit. Navzdory silnému odporu v mé vesnici jsem byla v prosinci 1988 pokřtěna. Děkuji Jehovovi za to, že mé tři dcery jsou celodobými zvěstovatelkami a že můj syn je také pokřtěný. Ráda v Santa Maríi oznamuji dobrou zprávu. Se staršími lidmi mluvím v jazyce nahuatl. Jsem rozhodnuta nadále sloužit našemu milujícímu Bohu, Jehovovi, který má soucit s lidmi všech ras. (Zasláno)

[Graf na straně 17]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

SROVNÁVACÍ CHRONOLOGICKÁ TABULKA NĚKTERÝCH DŮLEŽITÝCH KULTURNÍCH OBDOBÍ A UDÁLOSTÍ V AMERICE A JINDE NA SVĚTĚ

OD ROKU 1200 PŘ. N. L. DO ROKU 1550 N. L.

ŠPANĚLSKÁ INKVIZICE

1500

EVROPSKÁ RENESANCE

AZTÉKOVÉ

„KŘESŤANSKÉ“ KŘÍŽOVÉ VÝPRAVY

TOLTÉKOVÉ

1000

BYZANTSKÁ ŘÍŠE

500

TEOTIHUACÁN

RANÉ KŘESŤANSTVÍ

N.L.

PŘ.N.L.

ŘÍMANÉ

ZAPOTÉKOVÉ

ŘEKOVÉ

EGYPŤANÉ

500

MAYOVÉ

OLMÉKOVÉ

ASYŘANÉ

1000

[Mapa a obrázek na straně 18]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ROZLOHA AZTÉCKÉHO SVĚTA

MEXIKO

Tenochtitlán

GUATEMALA

[Obrázek]

Velkoměsto známé jako Tenochtitlán nyní leží ukryto pod dnešním Mexico City

[Podpisek]

Mountain High Maps® Copyright © 1997 Digital Wisdom, Inc.

[Obrázek na straně 15]

Aztécký kalendář

[Obrázek na straně 19]

Aztékové používali k uctívání pyramidu Slunce v Tenochtitlánu

[Podpisek obrázku na straně 15]

Freska na stranách 15–16: „Mexiko v průběhu staletí“, originál od Diega Rivery. National Palace, Mexico City, Mexiko

[Podpisek obrázku na straně 17]

Orel a freska na straně 18: „Mexiko v průběhu staletí“, originál od Diega Rivery. National Palace, Mexico City, Mexiko