„Děti jsou útlé“

‚Děti jsou útlé; půjdu pomalu, podle kroku dětí.‘ (Jákob, otec mnoha dětí, 18. století př. n. l.)

TO, ŽE lidé zacházejí s dětmi špatně, není nic nového. Starověké civilizace — například Aztékové, Kananejci, Inkové a Féničané — byly nechvalně známé zvykem obětovat děti. Vykopávky ve fénickém městě Kartágo (nyní na okraji Tunisu v severní Africe) odhalily, že mezi pátým a třetím stoletím př. n. l. bylo bohu Baalovi a bohyni Tanit obětováno až dvacet tisíc dětí. Toto číslo je tím víc šokující, když si člověk uvědomí, že v době svého rozkvětu mělo Kartágo údajně jen dvě stě padesát tisíc obyvatel.

Existovala však jedna starověká společnost, jež byla odlišná. Izraelité sice měli sousedy, kteří byli k dětem krutí, ale sami jednali s dětmi úplně jinak. Příkladem jim byl jejich předek, patriarcha Jákob. Podle 1. knihy Mojžíšovy Jákob při svém návratu do místa, odkud pocházel, upravil tempo chůze celé výpravy tak, aby to pro děti nebylo příliš namáhavé. „Děti jsou útlé,“ řekl Jákob. V tu dobu byly jeho děti ve věku od pěti do čtrnácti let. (1. Mojžíšova 33:13, 14) Stejný ohled na potřeby dětí a jejich důstojnost projevovali Izraelité, kteří byli Jákobovým potomstvem.

V biblických dobách měly děti hodně práce. Chlapci dostávali od svého otce průběžně praktické školení v zemědělství nebo v řemesle, jako například v tesařství. (1. Mojžíšova 37:2; 1. Samuelova 16:11) Matky zaučovaly své dcery do domácích prací, aby v dospělosti zvládly své povinnosti. Jákobova manželka Ráchel byla v mládí pastýřkou. (1. Mojžíšova 29:6–9) Mladé ženy pracovaly při žních na poli a na vinicích. (Rut 2:5–9; Píseň Šalomounova 1:6)a Tato práce byla obvykle vykonávána pod laskavým dohledem rodičů a její součástí bylo poučování.

Malé děti v Izraeli však zároveň znaly radost z uvolnění a ze zábavy. Prorok Zecharjáš mluvil o ‚veřejných prostranstvích města plných chlapců a děvčat, kteří si hrají‘. (Zecharjáš 8:5) A Ježíš Kristus se zmiňoval o malých dětech sedících na tržištích, které hrály na flétnu a tancovaly. (Matouš 11:16, 17) Proč Izraelité jednali s dětmi tak důstojně?

Vznešené zásady

Pokud Izraelité dodržovali Boží zákony, své děti netýrali ani je nevykořisťovali. (Srovnej 5. Mojžíšovu 18:10 s Jeremjášem 7:31.) Své syny a dcery pokládali za „dědictví od Jehovy“, za ‚odměnu‘. (Žalm 127:3–5) Rodič pohlížel na své děti jako na ‚odnože olivovníků všude kolem jeho stolu‘ — a olivovníky byly v této zemědělské společnosti vysoce ceněny. (Žalm 128:3–6) Historik Alfred Edersheim uvádí, že starověká hebrejština měla kromě označení pro syna a dceru devět výrazů pro děti, a to v závislosti na jejich věku. Alfred Edersheim dochází k závěru: „Je jisté, že ti, kdo život dítěte tak pozorně sledovali a každé etapě jeho vývoje dali označení, které vyvolávalo určitý obraz, cítili ke svým dětem lásku.“

V křesťanské době byli rodiče nabádáni, aby s dětmi jednali důstojně a s úctou. Ježíš dal vynikající příklad v tom, jak zacházet s dětmi jiných lidí. Jednou ke konci Ježíšovy pozemské služby k němu lidé začali přinášet své malé děti. Učedníci se zjevně domnívali, že Ježíš je příliš zaneprázdněn a že by ho to obtěžovalo, a proto se snažili zabránit jim v tom. Ježíš však své učedníky pokáral: „Ať ke mně malé děti přicházejí; nepokoušejte se je zastavit.“ Ježíš dokonce „bral děti do náruče“. Není pochyb o tom, že z jeho pohledu byly děti drahocenné a zasluhovaly si laskavé zacházení. (Marek 10:14, 16; Lukáš 18:15–17)

Apoštol Pavel později otcům řekl: „Otcové, nepopouzejte své děti, aby nepodléhaly sklíčenosti.“ (Kolosanům 3:21) V souladu s tímto příkazem by křesťanští rodiče v minulosti i dnes nepřipustili, aby jejich děti pracovaly v nezákonných, škodlivých podmínkách. Uvědomují si, že k tomu, aby děti prospívaly po stránce tělesné, citové i duchovní, potřebují prostředí, kde je láska, péče a bezpečí. Mělo by být jasně patrné, že rodiče k nim mají skutečnou lásku. To znamená, že zabrání tomu, aby jejich děti pracovaly ve vyčerpávajících podmínkách.

Současná realita

Žijeme ovšem v ‚kritických časech, s nimiž je těžké se vyrovnat‘. (2. Timoteovi 3:1–5) Vzhledem ke špatné hospodářské situaci v mnoha zemích jsou i křesťanské rodiny nuceny zapojit do pracovního procesu děti. Jak již bylo uvedeno, na práci, která je pro děti prospěšná a výchovná, není nic špatného. Taková práce může podporovat nebo urychlovat tělesný, duševní, duchovní, mravní i společenský rozvoj dítěte, aniž by narušovala nezbytnou školní výuku, vyváženou zábavu a potřebný odpočinek.

Křesťanští rodiče určitě dají přednost tomu, aby děti pracovaly pod jejich vlastním dohledem, a ne doslova jako otroci necitlivých či bezohledných zaměstnavatelů. Takoví rodiče budou chtít zajistit, aby po stránce psychické, sexuální či citové neohrožovala jejich děti žádná z prací, kterou děti konají. Budou také chtít, aby jim děti byly nablízku. Tímto způsobem mohou plnit svou úlohu a vést dítě v duchovním směru, tak jak jim to ukládá Bible: „Budeš je [Boží slova] vštěpovat svému synovi a mluvit o nich, když budeš sedět ve svém domě a když půjdeš po cestě a když budeš uléhat a když budeš vstávat.“ (5. Mojžíšova 6:6, 7)

Křesťanovi je navíc řečeno, aby projevoval soucítění, náklonnost a byl něžně soucitný. (1. Petra 3:8) Je vybízen, aby „konal dobro všem“. (Galaťanům 6:10) Jestliže se takové zbožné vlastnosti mají projevovat vůči lidem obecně, oč více vůči dětem. Křesťan, který dodržuje zlaté pravidlo — „všechno . . ., co chcete, aby vám lidé činili, budete také podobně činit jim“ —, si rozhodně nedovolí vykořisťovat děti jiných lidí, ať jsou křesťané či nikoli. (Matouš 7:12) Jako občané dodržující zákony si křesťané navíc dávají pozor, aby neporušovali státní zákony týkající se věkové hranice lidí, kteří pro ně pracují. (Římanům 13:1)

Skutečná odpověď

A co budoucnost? Na děti i dospělé čeká lepší doba. Praví křesťané jsou přesvědčeni, že trvalé vyřešení problému dětské práce přinese nadcházející světová vláda, kterou Bible nazývá „nebeské království“. (Matouš 3:2) Bohabojní lidé se o to po staletí modlí, když říkají: „Náš Otče v nebesích, ať je posvěceno tvé jméno. Ať přijde tvé království. Ať se stane tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi.“ (Matouš 6:9, 10)

Toto Království odstraní kromě jiných věcí také okolnosti, jež k dětské práci vedou. Odstraní chudobu. „Sama země jistě vydá svůj výnos; Bůh, náš Bůh, nám bude žehnat.“ (Žalm 67:6) Boží Království zajistí všem lidem řádné vzdělání založené na zbožných vlastnostech. „Až budou od [Boha] soudy pro zemi, obyvatelé úrodné země se jistě budou učit spravedlnosti.“ (Izajáš 26:9)

Boží vláda zruší hospodářské systémy, které podporují nerovnost mezi lidmi. Nebude již docházet k diskriminaci kvůli rase, postavení ve společnosti, věku nebo pohlaví, protože základním zákonem této vlády bude zákon lásky včetně příkazu: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ (Matouš 22:39) Pod takovou spravedlivou světovou vládou bude problém dětské práce úplně odstraněn.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 12]

Madam nechává dívky odejít

CECILIAb patnáct let vlastnila a spravovala nevěstince na jednom z Karibských ostrovů. Pokaždé koupila najednou dvanáct až patnáct dívek, kterým zpravidla ještě nebylo osmnáct let. Tyto dívky zde byly většinou nedobrovolně kvůli dluhům, které měla jejich rodina. Cecilia dluhy zaplatila a dívky za to pro ni pracovaly. Z toho, co dívky vydělaly, jim platila stravu, oděv a přístřeší, ale také si vždy ponechala část z původní ceny, kterou za ně zaplatila. Trvalo to roky, než znovu získaly svobodu. Dívky nesměly bez doprovodu opustit dům.

Na jeden případ se Cecilia pamatuje velmi dobře. Matka jedné prostitutky si každý týden chodila pro krabice jídla — jídla, které si svou „prací“ vydělala její dcera. Tato dívka měla syna. Nedokázala vůbec splácet své dluhy a neměla žádnou naději na svobodný život. Jednoho dne spáchala sebevraždu a zanechala dopis, v němž svěřila svého syna do péče madam. Cecilia tohoto chlapce vychovávala spolu s čtyřmi vlastními dětmi.

Jedna Ceciliina dcera začala studovat Bibli s misionáři svědků Jehovových. Cecilie dostala pozvání, aby se ke studiu také připojila, ale zprvu to odmítla, protože se nikdy neučila číst a psát. Naslouchala však biblickým rozhovorům a postupně tak poznávala Boží lásku a trpělivost, a začala si cenit Boží ochoty odpouštět. (Izajáš 43:25) Protože si přála studovat Bibli, brzy se začala učit číst a psát. S rostoucím poznáním Bible viděla, že je potřeba přizpůsobit se Božím vysokým mravním měřítkům.

Jednoho dne překvapeným dívkám řekla, že mohou odejít. Vysvětlila jim, že dělají něco, co se Jehovovi velmi nelíbí. Žádná z dívek jí nemusela zaplatit zbytek svého dluhu. Avšak dvě z nich se k ní nastěhovaly. Další dívka se nakonec stala svědkem Jehovovým. Cecilia nyní již jedenáct let celodobě vyučuje Bibli a pomáhá lidem, aby se osvobodili od zvyků, jež zneuctívají Boha.

[Poznámka pod čarou]