Pantanal — Nádherná přírodní rezervace
OD NAŠEHO DOPISOVATELE V BRAZÍLII
TURISTA se rozhněval, když Jerônimo trval na tom, že nesmí vyhodit plechovku od piva do řeky. „Je snad ta řeka vaše?“ zeptal se. „Ne,“ odpověděl Jerônimo, „je naše. Ale pokud do ní budete nadále házet odpadky, nikdo z nás zde nebude moci chytat ryby.“
Toto je jeden ze způsobů, kterými je dnes ohrožován Pantanal — ohromné území zasahující částečně do Brazílie, Bolívie a Paraguaye. Portugalské slovo pântano znamená „bažina nebo močál“. Ale Pantanal není rovina, a tak ani její vody nejsou stojaté. Tyto vody pomalu a klidně plynou, a přitom míjejí úrodné pláně pokryté rozmanitými travinami. Chtěli byste se o této rozsáhlé oblasti dozvědět více? Připojte se tedy ke mně, neboť spolu se skupinou turistů právě cestuji do jednoho z nejnádhernějších ekologických útočišť na světě.
Aligátoři a anakondy!
Opouštíme São Paulo v autobuse, který směřuje na západ do města Corumbá vzdáleného asi 1 200 kilometrů. Když vjíždíme do oblasti Pantanal, poletují nám nad hlavami hejna ptáků, jako by nás chtěly přivítat. Je zde jabiru, nazývaný tuiuiú, jenž má rozpětí křídel 2,6 metru. K tomu, aby se vznesl, potřebuje skoro rozjezdovou dráhu. „Prudkým pohybem křídel prodírajících se vzduchem vzniká svištivý zvuk,“ píše Haroldo Palo ml., který v Pantanalu strávil dva roky. „Při rituálech v době namlouvání a páření,“ dodává, „se dva nebo tři samci [jabiru] společně vznášejí. . ., a když pak letí střemhlav dolů, poskytují podívanou, kterou je možné pozorovat již zdaleka.“
Nastalo období sucha, a tak je hladina vody nízká. Proto jsou ryby snadnou kořistí pro ptáky. Vida! Jabiru s volavkou loví ryby mezi aligátory! Aligátoři se živí nebezpečnými piraňami. Jak možná víte, pirani mají neobyčejně ostré zuby a přitahuje je krvácející kořist. Zatímco my bychom v blízkosti nějaké pirani určitě být nechtěli, zdá se, že pro aligátory rozhodně nejsou — a to ani v nejmenším — žádným nebezpečím.
Potom, co nás prám převezl na druhý břeh řeky, vyjíždíme na ranč. Náhle náš řidič zastavuje a ukazuje nám obrovského hada plazícího se přes prašnou cestu. „To je anakonda,“ říká. „Raději si ji rychle vyfotografujte. Takhle zblízka anakondy zas tak často neuvidíte!“ Pouhý pohled mě naplňuje hrůzou, protože anakonda, která dosahuje délky až devět metrů, je jeden z nejdelších hadů. Když zmizí v křoví, uvědomím si, že je také rychlá. Toho, že zmizela, rozhodně nelituji. Jsem si jist, že i kdyby se anakonda neodplazila, moje třesoucí se ruce by stejně fotografii rozmazaly!
Život Pantaneira
Pantanal je domovem pro ohromná stáda dobytka. Pečovat o ně je úkolem pantaneira. Tento muž je vlastně napůl kovboj a napůl farmář, potomek amerických Indiánů a afrických a španělských obyvatel. Pantaneiro chová koně a dobytek a stáda se pasou po celém ranči. Vidíme několik stád dobytka, v každém z nich je přibližně 1 000 kusů. Každé stádo hlídá šest mužů. V čele této šestice jde vůdce a hned za ním pasák s trubkou vyrobenou z býčího rohu. Za nimi pak jdou další kovbojové, z nichž jeden je majitel stáda. Ti zbývající shánějí dohromady loudající se a zbloudilá dobytčata.
Jerônimo, o kterém jsme se zmínili na začátku, je pantaneiro. Přestože je to únavnější, Jerônimo raději po řece Abobral vesluje, než aby použil motorový člun, protože zvuk motoru by mohl vyplašit ptáky. Z uctivého tónu jeho hlasu je vidět, že svůj domov, Pantanal, má rád a má o něj zájem. „Podívejte se! Tamhle na břeh řeky. Sluní se tam aligátor,“ říká Jerônimo. Dále po proudu nám ukazuje doupě vydřího páru. „To je jejich domov,“ říká. „Vždycky je tam vidím.“ Čas od času Jerônimo naplní svůj hrníček říční vodou, aby uhasil žízeň. „Není ta voda znečištěná?“ ptáme se. „Ještě ne,“ odpovídá. „Také se můžete napít, chcete-li.“ Nenechali jsme se však přesvědčit.
Pantaneiro má optimistický náhled na život. Zřídkakdy má nějaké přání, a jeho práce je pro něj zároveň rekreací. Z domova odchází za svítání a vrací se za tmy. Měsíčně vydělává minimálně sto amerických dolarů, plus má zajištěn nocleh a jídlo — může se najíst masa, co hrdlo ráčí. Jeden farmář říká: „Na mé farmě jí pantaneiro cokoliv a v libovolném množství. Není to otrok. Pokud není spokojen, může říci: ‚Šéfe, zaplať. Odcházím.‘“
Zoologická zahrada bez klecí
Farmářský hotel, kde jsme byli ubytováni, je také domovem mnoha ptáků a zvířat, například různých druhů papoušků, čápů jabiru, jaguárů, kapybar a jelenů. Potomek indiánského kmene Guaná, jehož rodina žila v Pantanalu před sto lety, nám řekl: „Zde jsme krmili ptáky. Mnoho z nich zabavila lesní policie lidem podezřelým z pytláctví.“ Jeho žena poukázala na to, že nejprve měli pouze osmnáct andulek, zato nyní jich mají asi 100. „Naším cílem je vrátit tyto andulky do přirozeného prostředí,“ říká.
V této ZOO bez klecí jsme si vyfotografovali papoušky ara, zrovna když se pokojně živili vedle prasat a kuřat. Turisté z celého světa jsou nadšeni rozmanitostí ptačí a zvířecí říše a také krajinou v Pantanalu. A jak nádherné jsou západy slunce! Jednoho dne byla mladá japonská turistka při západu slunce okouzlena hejny ptáků vracejících se do svých hnízdišť. „Slečno, buďte opatrná. Jsou zde jaguáři!“ varoval ji pracovník na farmě, a ona se ihned rozběhla do svého pokoje. Avšak druhý den překonala strach a krmila sušenkami papoušky. Dokonce jsme ji vyfotografovali, jak drží sušenku v ústech, aby si ji papoušek mohl vzít svým zobákem. Její strach byl ten tam.
Jednou ráno jsme ještě před východem slunce vyšli ven, abychom se podívali na hvězdy. Zdálo se nám, že by stačilo jen se natáhnout a mohli bychom se jich dotknout. Nepopsatelná podívaná! Zde v Pantanalu jsme téměř mohli „uslyšet“ ticho. To, co jsme viděli a slyšeli, nás pohnulo k tomu, že jsme za tuto rajskou scénu děkovali Stvořiteli. Jedna reklamní brožura napsala: „Pokud se vás někdo zeptá, zda existuje ráj, můžete odpovědět: ‚Pantanal je bezpochyby jeho součástí.‘“
Ekologická rezervace znečišťována
Během uplynulých dvaceti let bylo v tisku věnováno mnoho stránek diskusím o hrozbě, která se nad Pantanalem vznáší. Ve své knize Pantanal popisuje Haroldo Palo ml. různé způsoby znečišťování ekosystému v Pantanalu. Stručně vyjádřeno, patří mezi ně například:
◼ Zanášení řek. „V minulých letech byla řeka Taquari tak zanesena, že je nemožné plout při jejím ústí. . . Kvůli tomu jsou lidé žijící na březích odříznuti od okolního světa. Ostatní řeky, které tečou do kotliny Pantanal, jsou na tom stejně.“
◼ Období sucha. „Bojím se, že . . . pokud by období sucha trvalo 15–20 let jako kdysi, mohlo by to mít pro faunu a flóru v této oblasti katastrofální následky.“
◼ Herbicidy a rtuť. „Zavedení mechanizace v zemědělství vedlo k tomu, že se mimo území Pantanalu používají herbicidy, které se dostávají do spodních vod a následně znečišťují řeky tekoucí poblíž Pantanalu. Nebo jsou herbicidy spolu s půdou přenášeny povrchovou vodou, a to má za následek zanášení řek. Ve městě Poconé, které se nachází na území Pantanalu, je další velkou hrozbou těžba zlata, která znečišťuje vodu rtutí.“
◼ Lov. „Ačkoli lov je zákonem zakázán, probíhá načerno na většině území Pantanalu. S výjimkou několika osvícených farmářů, kteří chrání své přírodní bohatství, a dalších, kteří přírodní bohatství chrání z ekonomických zájmů kvůli propagaci turistiky, jsou příroda a živočišná říše vydány napospas lidem s prospěchářskými zájmy.“
Návrat do betonové džungle
Jak markantního rozdílu si všímáme po návratu do São Paula. Místo žlutých a purpurových květů na stromech druhu ipês a červených květů šalvěje se ocitáme ve změti paneláků. Místo čistých, průzračných řek, kde se to hemží rybami, vidíme řeky proměněné ve stoky. Místo libozvučných ptačích písní slyšíme ohlušující hukot tisíců nákladních a osobních aut a zvuky jejich zapnutých klaksonů. Místo jasně modré oblohy vidíme zjevné znaky špatného stavu vzduchu. Místo pokojných vztahů mezi člověkem a zvířaty pociťujeme strach z dravců v lidském rouše.
V Pantanalu jsme strávili dva týdny, příliš málo času na to, abychom poznali různé exoticky pojmenované oblasti, jako například Poconé, Nhecolândia, Abobral, Nabileque a Paiaguás — z nichž každá má své charakteristické znaky. Ale přesto to byl nezapomenutelný zážitek. Flóra a fauna jsou balzámem pro oči, symfonií pro uši a uklidňujícím prostředkem pro srdce.
[Mapy na straně 15]
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
Brazílie
Bolívie
Paraguay
PANTANAL
[Podpisek]
Mountain High Maps® Copyright © 1997 Digital Wisdom, Inc.
[Obrázek na straně 16]
Žlutě zbarvený otakárek
[Obrázek na straně 16 a 17]
Jaguár
[Obrázek na straně 17]
Volavky bílé
[Podpisek]
Georges El Sayegh
[Obrázek na straně 17]
Anakonda a kajman šíronosý
[Podpisek]
Georges El Sayegh
[Obrázek na straně 18]
Ara zelenokřídlý
[Podpisek]
Georges El Sayegh
[Obrázek na straně 18]
Tyto patnácticentimetrové pirani mají velice ostré zuby
[Podpisek]
© Kjell B. Sandved/Visuals Unlimited
[Podpisek obrázku na straně 15]
Georges El Sayegh