Co říká Bible

Jak se chová řádný občan?

PO DRUHÉ světové válce byli mnozí lidé v Evropě a v Japonsku postaveni před soud a odsouzeni za válečné zločiny, přestože se považovali za řádné občany, kteří dodržují zákony. Mezi takové lidi patřili vysoce postavení vojenští důstojníci, vědci a další odborníci. Někteří z nich se snažili své jednání ospravedlnit vysvětlením, že pouze poslouchali rozkazy, jak se to ostatně očekává od každého občana. To, že se považovali za řádné občany, je však dovedlo ke spáchání strašlivých zločinů proti lidskosti.

Naproti tomu jsou lidé, kteří autoritu státu nerespektují. Někteří z nich vládní autoritu otevřeně odmítají. Jiní jsou zase připraveni porušit zákon, nehrozí-li velké nebezpečí, že budou chyceni. Samozřejmě málokdo popírá, že je nezbytné poslouchat autoritu, protože bez ní by vládla anarchie a zmatek. Vzniká však otázka: Kam až by se v plnění občanských povinností a v dodržování zákona mělo jít? Uvažujme o některých základních zásadách, které křesťanům z prvního století pomohly, aby měli vyrovnaný názor na své povinnosti ke státu.

Křesťané se podřizují autoritám

Křesťané v prvním století se ochotně podřizovali zákonům a předpisům těch, kdo byli „nadřazenými autoritami“ — to znamená vládnoucí mocí té doby. (Římanům 13:1) Křesťané věřili, že je správné ‚podřizovat se a poslouchat vlády a autority jako panovníky‘. (Titovi 3:1) I když křesťané uznávali Krista za svého nebeského panovníka, přesto také dodržovali zákony stanovené lidskými panovníky a nijak neohrožovali bezpečnost státu. Křesťané byli v podstatě vyzýváni, aby v každé době ‚měli úctu ke králi‘. (1. Petra 2:17) Apoštol Pavel křesťanům řekl: „Především tedy vybízím, aby se konaly úpěnlivé prosby, modlitby, přímluvy, předkládání díků za lidi všeho druhu, za krále a za všechny, kdo jsou ve vysokém postavení; abychom mohli dále vést klidný a tichý život s plnou zbožnou oddaností s vážností.“ (1. Timoteovi 2:1, 2)

Křesťané v prvním století svědomitě platili jakékoli požadované daně, i když to mnohdy pro ně bylo těžkým břemenem. Řídili se inspirovaným pokynem, který jim k tomu dal apoštol Pavel: „Dávejte všem, co jim patří: daň tomu, kdo vyžaduje daň.“ (Římanům 13:7) Z pohledu Ježíšových učedníků římská vláda a vládní úředníci panovali proto, že jim to Bůh dovolil, a v jistém smyslu byli „Božími veřejnými sluhy“, kteří do určité míry udržovali pokoj a stabilitu ve společnosti. (Římanům 13:6)

„Přichystáni ke každému dobrému dílu“

Křesťané v prvním století byli povzbuzováni, aby přijímali občanské povinnosti uložené státem. Sám Ježíš Kristus doporučoval svým učedníkům, aby byli ochotni udělat ještě více než minimum vyžadované státními úřady. Ježíš řekl: „Jestliže někdo s autoritou tě nutí ke službě na jednu míli, jdi s ním dvě míle.“ (Matouš 5:41) Na základě této rady křesťané dali najevo, že nechtějí pouze těžit z výhod, které přinášel život v civilizované společnosti, a nic za to nedávat. Vždy „byli přichystáni ke každému dobrému dílu“. (Titovi 3:1; 1. Petra 2:13–16)

Křesťané měli opravdovou lásku ke svým bližním a hledali způsoby, jak jim pomáhat. (Matouš 22:39) Díky této lásce a tomu, že lpěli na vysokých morálních měřítkách, křesťané v prvním století byli silou, která působila k dobru lidí v jejich okolí. Jejich bližní měli dostatečný důvod k radosti z toho, že žijí v sousedství křesťanů. (Římanům 13:8–10) Křesťané svou lásku projevovali nejen tím, že nedělali žádné špatnosti. Byli vybízeni, aby byli vstřícní, aby se aktivně zajímali o druhé a aby ‚konali dobro [ne pouze spoluvěřícím, ale] všem‘ právě tak, jako to dělal Ježíš Kristus. (Galaťanům 6:10)

„Poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi“

Poslušnost vůči světským autoritám však měla své meze. Křesťané by nikdy nejednali proti svému svědomí nebo tak, že by poškodili svůj vztah k Bohu. Když například náboženští představitelé v Jeruzalémě přikazovali apoštolům, aby přestali kázat o Ježíšovi, apoštolové odmítli uposlechnout. Prohlásili: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ (Skutky 5:27–29) Křesťané rozhodně odmítali účastnit se modlářského uctívání císaře. (1. Korinťanům 10:14; 1. Jana 5:21; Zjevení 19:10) K čemu to vedlo? „Následovalo odsouzení,“ říká historik J. M. Roberts, „a to ne proto, že byli křesťany, ale proto, že odmítali dělat to, co přikazoval zákon.“ (Shorter History of the World, Stručné dějiny světa)

Proč v tomto případě křesťané ‚odmítali dělat něco, co přikazoval Zákon‘? Uznávali, že ‚nadřazené autority‘ vykonávají moc s Božím souhlasem, a že tedy slouží jako ‚Boží služebnice‘ pro udržování práva a pořádku. (Římanům 13:1, 4) Křesťané však považovali Boží zákon za nadřazený. Nezapomněli, že Ježíš Kristus stanovil pro ty, kdo chtějí být jeho následovníky, tuto vyrovnanou zásadu: „Splácejte tedy césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ (Matouš 22:21) Závazky, které křesťané měli k Bohu, musely dostat přednost před césarovými požadavky.

Tento způsob jednání byl správný, což je vidět z toho, k čemu to vedlo, když se mnozí z takzvaných křesťanů přestali těmito dobrými zásadami řídit. Podle vojenského historika Johna Keegana se například vůdci odpadlého křesťanstva stali „tvárnými muži [užívanými] jako nástroje občanské správy zejména při získávání a udržování vojenských sil“. Jejich stoupenci dospěli k tomu, že podporovali válčící strany a prolili krev milionů nevinných obětí. Pan Keegan říká: „Když vzplanuly jejich vášně, ti muži naprosto přehlíželi Boží zákon.“

Křesťané z prvního století však jsou vynikajícím příkladem v tom, že si zachovali správnou vyrovnanost. Byli řádnými občany. Dobře plnili své občanské povinnosti. Drželi se však pevně jasných biblických zásad a ve všech oblastech života se řídili svým biblicky školeným svědomím. (Izajáš 2:4; Matouš 26:52; Římanům 13:5; 1. Petra 3:16)

[Obrázek na straně 26]

„Splácejte tedy césarovy věci césarovi“