Proč na nás hudba tak působí

HUDBA a jazyk jsou záležitosti výlučně lidské. Bez nich si lze svět jen těžko představit. „Jak jazyk, tak hudba jsou charakteristické znaky člověka, které jsou patrně univerzální,“ říká kniha The Musical Mind (Hudební paměť). Jsou výrazem naší potřeby komunikovat. Dalo by se tedy říci — stejně jako je to u řeči —, že když hudba „mluví“, naše city „naslouchají“.

Proč a jak hudba mluví k našim emocím? Abychom to mohli zodpovědět, musíme vzít v úvahu: (1) hudební prvky a způsob, jakým je náš mozek zpracovává; (2) naše citové založení a to, z jakého kulturního prostředí pocházíme, protože to se promítá do naší reakce na hudbu, a (3) jazyk, který může naši reakci také ovlivnit.

Hudební prvky

O charakteristických vlastnostech hudby se často mluví jako o „hudebních prvcích“. K těmto prvkům patří barva tónu nástroje. Například lesní roh je popisován jako „pompézní“ neboli hluboký a jeho zvuk se značně liší od „vznosně“ znějící trubky. Oba nástroje sice patří do stejné skupiny dechových nástrojů, ale u každého z nich jsou různě silné alikvotní neboli svrchní harmonické tóny. To dává každému nástroji jeho jedinečnou „barvu“. Skladatelé využívají tyto vlastnosti k tomu, aby vytvořili určité zvukové efekty, jež působí na city posluchače.

Pravděpodobně jedním z prvních hudebních prvků, se kterým jsme se v životě seznámili — možná již v děloze, když jsme poslouchali tlukot srdce naší matky —, je rytmus. Říká se, že reakce na hudební rytmus může být podvědomě ovlivněna tepem našeho srdce, nebo dokonce dýcháním. Není tedy asi žádnou náhodou, že většina lidí má nejraději hudební rytmus v rozmezí od sedmdesáti do sta úderů za minutu — což je rozpětí průměrného tepu srdce zdravých dospělých lidí. Alespoň tak to uvádí časopis Perceptual and Motor Skills.

Díky těmto prvkům je hudba velmi rozmanitá, což je patrné ze srovnání řady nástrojů, zvuků a melodií, jež tyto nástroje vytvářejí. Dojímavý zvuk fagotu ve druhé větě Mozartova koncertu pro fagot může vyvolávat hluboké emoce a pohnutí. Tklivý zvuk japonské flétny šakuhači může svou líbezností potěšit srdce. Díky chraptivému zvuku tenorového saxofonu utkví bluesová melodie mnoha lidem déle v mysli. Rytmické „mmm-ta-mmm-ta“ tuby při dechovce obvykle vyvolává rozvernost. Živá melodie houslí ve Straussově valčíku podněcuje posluchače k tomu, aby si šli zatancovat. Podle Cliva E. Robbinse z Nordoff-Robbinsova centra pro terapii hudbou v New Yorku k tomu dochází proto, že „hudba promlouvá k celé lidské bytosti“.

Harmonie, disonance a melodie

Harmonie vytváří příjemné zvuky, kdežto disonance neboli disharmonie vytváří zvuky nepříjemné. Věděli jste však o tom, že v určitých druzích hudby se tyto dva prvky vzájemně doplňují? V harmonicky znějícím hudebním kuse je možná daleko více disonance, než si myslíte. Trvalá vzájemná součinnost harmonie a disonance působí, že v nás vzniká určité kolísání vnitřního napětí, jež je většinou nepostřehnutelné a přenáší se do našich emocí. Tyto jemné emocionální výkyvy jsou uklidňující, kdežto samotná disonantní hudba může drásat naše nervy a vyvolávat nepříjemné pocity — jako když škrábeme nehtem po břidlicové tabulce nebo po tabuli. Na druhé straně, pokud je hudba založena jen na harmonii, může být nudná.

Melodie je libozvučný sled jednotlivých tónů. Podle některých znalců je toto slovo odvozeno od řeckého slova meʹlos, které znamená „píseň“. Melodie je podle některých slovníků příjemná hudba, nějaký příjemný zvuk.

Příjemnou melodii však nevytváří jakýkoli sled tónů. Například, když se ve sledu tónů často objevují dlouhé pomlky, může melodie působit dramaticky, ale ne líbezně. Naproti tomu, když je mezi jednotlivými tóny dlouhých pomlk jen několik, vzniká příjemná melodie. Podle kombinace tónů a pomlk má melodie buď smutný, nebo veselý ráz. Stejně jako harmonie, i melodie vytváří určité napětí a uvolnění. Na naše emoce totiž působí kolísáním výšky — to znamená tím, jak vysoko nebo nízko určitý tón zní.

Kombinací všech těchto prvků vzniká mocná síla, která může naše emoce dráždit nebo uklidňovat. Je to způsobeno tím, že mozek vnímá a zpracovává hudbu různými způsoby.

Hudba a mozek

Někteří odborníci se domnívají, že jazyk a logické myšlení jsou převážně funkcí levé strany mozku, kdežto hudbu zpracovává jeho pravá strana, která se převážně zabývá pocity a emocemi. Ať je to jakkoli, je zřejmé, že hudba vyvolává u posluchačů spontánní reakce. Časopis Perceptual and Motor Skills to vyjadřuje takto: „Hudba má moc rychlým a účinným způsobem vyvolat pocity a emoce. To, co by se v knize muselo opsat mnoha větami  . . . , může hudba často zprostředkovat již jen základním motivem nebo akordem.“

Kniha Music and the Mind (Hudba a mysl) uvádí zajímavý postřeh o vzájemném působení viděného a slyšeného a o naší reakci na tyto vjemy: „Mezi slyšením a citovým vzrušením je užší vztah než mezi viděním a citovým vzrušením. . . . Pohled na zraněné zvíře nebo tiše trpícího člověka v nás možná vyvolá jen nepatrnou citovou odezvu. Jakmile však začnou skučet nebo křičet, obvykle to na přihlížejícího silně zapůsobí.“

Hudba, texty písní a vy

Jeden myšlenkový směr tvrdí, že určitá hudební skladba působí na všechny posluchače podobně. Jiný směr však říká, že reakce na melodii nebo píseň je odrazem momentálního stavu mysli člověka nebo jeho předchozích zážitků. Ten, komu někdo zemřel, například uslyší při bohoslužbě určitou píseň. Může to u něj vyvolat vzpomínky a zármutek, nebo mu dokonce mohou vstoupit slzy do očí. Lidé, kteří nic takového neprožili, mohou tutéž píseň zpívat radostně.

Podívejme se také na popis lesního rohu a trubky, který jsme uvedli dříve. Možná nebudete souhlasit s tím, že lesní roh zní pompézně. Vám snad bude znít bouřlivě nebo hravě, kdežto trubka se vám může zdát více prodchnuta citem. V každém z nás může hudba vzbuzovat specifickou škálu pocitů, každý tedy reagujeme svým vlastním způsobem.

Hudba pomáhá propojovat slova nebo myšlenky s emocemi. Proto jen málo televizních nebo rozhlasových reklam není doprovázeno hudbou. Slova často nedávají příliš smysl. Je-li však v pozadí vhodná hudba, působí to na city posluchačů. Skutečně, cílem většiny reklam je to, aby se nakupování stalo záležitostí citu, a ne rozumu.

Reklama sice může mít nežádoucí vliv na finanční prostředky lidí, ale moc hudby a textů má daleko závažnější dopad. Časopis Journal of Youth and Adolescence tvrdí, že textaři prostřednictvím stále se opakujících textů písní učí dospívající, aby pohrdali názory ostatních lidí a aby „si šli za svým“. Podle jiného zdroje je poselství, které předávají „kontroverzní texty rapových písní  . . . , působivější než u jejich heavymetalového protějšku“ — mohou se stát součástí citového založení posluchače a vést k antisociálnímu chování.

Dalo by se snad těmto negativním reakcím předejít, pokud by člověk pouze poslouchal hudbu a nevšímal si textu? Je pravda, že slova heavymetalové a rapové hudby skoro nejsou slyšet. Často jsou téměř nesrozumitelná, protože hudba je mimořádně hlasitá. Nicméně, ať se slovy či beze slov, poselství této hudby je zde stále přítomné v pulsujícím rytmu a opakující se melodii.

Jak to? Nuže, určitý dojem někdy vyvolávají již jen názvy písní. Dále, často je poselstvím i samotný druh hudby. Jaké poselství předává? Jeden časopis pro mladé říká: „Je to metaforické vyjádření moci, schopnosti a sexuálního vítězství.“ Jiný časopis říká: „Základními tématy . . . jsou extrémní vzpoura, násilí, zneužívání návykových látek, sexuální promiskuita, perverze a satanismus.“

Někteří mladí lidé prohlašují, že i když je to možná pravda, na ně to negativně nepůsobí. Budou tvrdit, že taková hudba je prospěšná, protože jim pomáhá ‚najít svou vlastní identitu‘. Je to ale opravdu tak? Časopis Journal of Youth and Adolescence uvádí: „Pro některé chlapce je symbolem heavy metalu hněv, vzpoura a moc, jež mohou být zvláště vítané na konci dne, kdy neúspěšní mladíci celý den ve škole slyšeli, že jsou nedostateční.“ Časopis potom dodává: „Paradoxní nebo matoucí je to, že k hledání jistějšího a opravdovějšího já dospívající používají prostředky, které sdílejí s ostatními. Místo aby se dospívající snažili získat osobité zážitky v soukromí, využívají již připravené koncepce nabízené komerčním hudebním průmyslem.“ Jinými slovy, někdo jiný těmto mladým lidem říká, co si mají myslet a co mají cítit.

Zamysleme se nad rockovými koncerty. Jaký vliv mají na přítomné davy? Kniha Music and the Mind odpovídá: „Eskalací emocí davu a zajištěním toho, že tyto emoce dosáhnou vrcholu u všech současně, a ne u každého jednotlivě, může hudba bezpochyby mocně přispět ke ztrátě střízlivého úsudku, ke slepé podřízenosti momentálním pocitům, což je tak nebezpečně typické pro davovou psychózu.“ Pravdivost tohoto tvrzení dokládají některé scény divoké nevázanosti, k nimž na rockových koncertech dochází.

Chceme-li zabránit znečištění mysli i srdce, musíme být při volbě hudby velmi vybíraví. Jak to můžeme dělat? Na tuto otázku nám odpoví závěrečný článek.

[Obrázek na straně 7]

Hudba často podněcuje posluchače k tanci