‚Nejhlubší změny‘
„Ve dvacátém století došlo k hlubším a rozsáhlejším změnám než v kterémkoli jiném století lidských dějin.“ — The Times Atlas of the 20th Century
PŘI zpětném pohledu na 20. století bude mnoho lidí nepochybně souhlasit se šéfredaktorem časopisu Time Walterem Isaacsonem, který řekl: „Ve srovnání s jinými staletími je toto století úžasné — je inspirující, někdy děsivé, ale stále fascinující.“
Bývalá ministerská předsedkyně Norska Gro Harlem Brundtlandová navíc říká, že toto století je nazýváno „stoletím extrémů, . . . v němž lidské nectnosti dosáhly nezměrné hloubky“. Uvádí, že to bylo „století velkého pokroku [a na některých místech] nevídaného hospodářského růstu“. Zároveň však chudým městským čtvrtím hrozí chmurná budoucnost, kdy dojde k „přelidnění a k chorobám souvisejícím s chudobou a nezdravým životním prostředím“.
Politické převraty
Na začátku 20. století ovládaly převážnou většinu světa mandžuský rod v Číně, otomanská říše a některé evropské velmoci. Jen samo britské impérium pokrývalo čtvrtinu zeměkoule a vládlo nad každým čtvrtým člověkem na zemi. Dlouho před koncem tohoto století existovaly všechny tyto velmoci již jen v historických knihách. „Věk imperialismu byl v roce 1945 mrtvý,“ říká kniha The Times Atlas of the 20th Century.
Zánik kolonialismu způsobil, že vlna nacionalismu, která mezi 17. až 19. stoletím zaplavila Evropu, se přelila do jiných částí světa. The New Encyclopædia Britannica říká: „Po druhé světové válce nacionalistické nadšení v mnoha evropských zemích pohaslo. . . . V Asii a v Africe se však nacionalismus rychle rozmáhal, především jako reakce proti kolonialismu.“ Podle díla The Collins Atlas of World History se nakonec „na historické scéně objevil třetí svět, a éra, která před pěti staletími začala evropskou expanzí, tím nyní skončila“.
Rozpadem velmocí vznikaly nezávislé země — a mnohé z nich měly demokratický typ vlády. Demokratické vlády často narážely na tuhý odpor, který kladly například mocné totalitní vlády v Evropě a v Asii za druhé světové války. Totalitní režimy omezovaly osobní svobodu a naprosto ovládly hospodářství, sdělovací prostředky a ozbrojené síly. Pokusy těchto režimů o dosažení světové nadvlády se nakonec podařilo zastavit, ale jen za cenu ohromných finančních výdajů a nesmírných ztrát na lidských životech.
Století válek
To, v čem se 20. století nejvíc liší od všech předchozích, jsou právě války. Německý historik Guido Knopp o první světové válce píše: „Prvního srpna 1914: Nikdo netušil, že ten den skončilo 19. století, které pro Evropany znamenalo dlouhé období míru; nikdo si nevšiml, že vlastně až tehdy začalo 20. století. Začalo dobou války, která trvala tři desetiletí a která ukázala, co člověk člověku dokáže udělat.“
Profesor historie Hugh Brogan nám připomíná, že „dopad této války na Spojené státy byl obrovský, úděsný a ještě dnes [v roce 1998] jej pociťujeme“. Akira Iriye, profesor historie na Harvardově univerzitě, napsal: „První světová válka byla v mnoha směrech mezníkem v dějinách východní Asie a Spojených států.“
Je tedy pochopitelné, že The New Encyclopædia Britannica označuje první a druhou světovou válku za „předěly v geopolitických dějinách dvacátého století“. Toto dílo uvádí, že „první světová válka vedla k pádu čtyř velkých imperiálních dynastií. . . , měla za následek bolševickou revoluci v Rusku a . . . položila základ pro druhou světovou válku“. Encyklopedie také uvádí, že tyto světové války byly prakticky „bezprecedentní co do vraždění, masakrování a ničení“. Podobně se vyjadřuje Guido Knopp: „Krutost a lidská brutalita překonala i to nejhorší očekávání. V zákopech . . . vznikl zárodek éry, která lidi pokládá za materiál, a ne za osoby.“
A tak, aby se dalším takovým tragickým válkám předešlo, byla v roce 1919 založena Společnost národů. Celosvětového míru se jí však dosáhnout nepodařilo, a proto ji vystřídala Organizace spojených národů. Tato organizace sice zabránila třetí světové válce, ale nedokázala zabránit studené válce, jež po desetiletí hrozila tím, že přeroste v nukleární holocaust. Organizace spojených národů rovněž nedokázala zabránit ani menším konfliktům na světě, jako je konflikt na Balkáně.
Čím větší je počet států na světě, tím těžší je zachovat mezi nimi mír. Při srovnání mapy před první světovou válkou s dnešní mapou, je patrné, že na začátku tohoto století neexistovalo přinejmenším padesát jedna samostatných afrických zemí a čtyřicet čtyři zemí asijských. Z dnešních sto osmdesáti pěti členských států OSN jich při založení této organizace v roce 1945 sto šestnáct neexistovalo jako samostatný stát.
‚Jedna z nejdramatičtějších scén‘
Koncem 19. století bylo největší suchozemskou mocností na světě Rusko. Svou moc však rychle ztrácelo. Podle spisovatele Geoffreye Pontona se mnoho lidí domnívalo, že „nezbytná je revoluce, nikoli reforma“. Ponton dodává: „Tomu, aby skutečně k revoluci došlo, musela předcházet velká válka, první světová válka, a chaos, který tím vznikl.“
V Rusku se tehdy chopili moci bolševici, čímž vznikl základ pro novou velmoc — komunistický svět pod záštitou Sovětského svazu. Ačkoli se sovětské impérium zrodilo uprostřed světové války, nezaniklo pod palbou kulek. Michael Dobbs ve své knize Down With Big Brother (Pryč s velkým bratrem) tvrdí, že koncem sedmdesátých let byl Sovětský svaz „obrovskou mnohonárodnostní velmocí, která již směřovala k neodvratnému rozpadu“.
Přesto byl pád Sovětského svazu náhlý. Norman Davies v knize Europe — A History (Dějiny Evropy) o tom říká: „Rychlost, s jakou se rozpadl, předčila všechny ostatní velké zvraty v dějinách Evropy,“ a „došlo k tomu přirozeným způsobem“. Opravdu, „vzestup, rozvoj a rozpad Sovětského svazu byl jednou z nejdramatičtějších scén dvacátého století,“ říká Ponton.
Rozpad Sovětského svazu byl v podstatě jen jednou ze série hlubokých změn ve 20. století, které měly dalekosáhlé důsledky. Politické změny samozřejmě nejsou ničím novým. Docházelo k nim po tisíce let.
Ve 20. století však došlo k jedné změně týkající se vlád, která byla zvláště významná. O tom, jaká změna to je a jak vás osobně ovlivňuje, budeme mluvit později.
Nejdříve se však podívejme, čeho bylo ve 20. století dosaženo na poli vědy. Profesor Michael Howard o tom říká: „Zdá se, že lidé v západní Evropě i v Severní Americe měli oprávněné důvody vítat dvacáté století jako úsvit nové a šťastnější éry v dějinách lidstva.“ Vedl však tento pokrok k tomu, čemu se říká spokojený život?
[Tabulka a obrázky na straně 2 až 7]
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
1901
Královna Viktorie po šedesáti čtyřech letech vládnutí umírá
Světová populace dosahuje 1,6 miliardy
1914
Je zavražděn arcivévoda Ferdinand a začíná první světová válka
Poslední car Mikuláš II. s rodinou
1917
Lenin vede Rusko do revoluce
1919
Vzniká Společnost národů
1929
Krach na americké burze vede k velké hospodářské krizi
Gándhí pokračuje v boji za nezávislost Indie
1939
Adolf Hitler napadá Polsko, a tím začíná druhá světová válka
V roce 1940 se Winston Churchill stává premiérem Velké Británie
Holocaust
1941
Japonci bombardují Pearl Harbor
1945
Spojené státy shazují atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Končí druhá světová válka
1946
Valné shromáždění Organizace spojených národů má své první zasedání
1949
Mao Ce-tung vyhlašuje Čínskou lidovou republiku
1960
Vzniká sedmnáct nových afrických zemí
1975
Končí válka ve Vietnamu
1989
S pádem berlínské zdi ztrácí komunismus svůj vliv
1991
Rozpadá se Sovětský svaz