Víra pomáhala rodině v těžkostech

INDIA, roztomilá devítiletá holčička z Wisconsinu v USA, velmi dobře ví, jaké to je být nemocná. Prodělala již tři velké operace a nesčíslně menších zákroků. „Šest let se její život točil jen kolem jednotky intenzivní péče, pobytů v nemocnici a návštěv u lékaře,“ říká její matka Lori.

Všechno to začalo, když Indii bylo 18 měsíců. Objevily se u ní neobvyklé příznaky, jako například chronické průjmy, vysoké horečky, nafouklý žaludek a velký úbytek váhy. Trpěla také bolestmi bříška. Celé dva roky se každou noc budila s pláčem, sténáním a někdy dokonce bolestí křičela.

Lékaři se snažili zjistit, co je příčinou těchto potíží. India zoufale trpěla. „Naše dítě nám v podstatě umíralo hladem,“ říká Lori. „Více než rok jsme bezmocně pozorovali, jak se nám naše holčička ztrácí před očima,“ dodává Mark, otec Indie, „a nevěděli jsme, jak jí pomoci. Pamatuji se na jeden večer, kdy jsme byli natolik sklíčeni, že jsme s Lori mluvili o Indiině pohřbu, protože jsme se domnívali, že to jinak skončit nemůže.“

Časem se zjistilo, že India má ulcerózní kolitidu, tedy onemocnění sliznice tlustého střeva. Měla také primární sklerotizující cholangitidu, jež postihuje žlučovody v játrech. Tyto choroby lze léčit. Bylo nutné, aby India podstoupila operaci a aby na ulcerózní kolitidu začala brát léky. Obojí vyžadovalo průběžné sledování a péči.

Uplynulo již více než sedm let od doby, kdy India onemocněla. Díky péči svědomitých lékařů se nyní uzdravuje. Mark a Lori jsou svědkové Jehovovi. Domnívají se, že jim a také Indii pomohla víra v Boží slovo — zvláště to, co Bible říká o nemocích a smrti a o naději na vzkříšení. „India vždy otevřeně mluví o biblické naději na vzkříšení,“ říká Lori. „Tato naděje je pro ni naprosto skutečná.“

V dětském koutku v nemocnici jednou India potkala holčičku, jejíž sestra měla leukémii. Lori vypráví: „Holčička jí řekla, že se bojí, že její sestra umře. India jí povídala o tom, co Bible říká o smrti a prohlásila, že ona sama se smrti nebojí. Následující den za mnou přišla maminka té holčičky a měla spoustu otázek. Velmi ji překvapilo, že India dokázala mluvit o těchto věcech tak otevřeně a nebojácně.“

Mark a Lori zjistili, že jim nesmírně pomáhaly modlitby spoluvěřících. „Kdykoli jsem předtím někomu slíbil, že se za něj budu modlit, nebo když jsme se spolu modlili,“ říká Mark, „vždy jsem si přál, abych pro tohoto člověka mohl udělat něco víc. Nyní vidím, jak důležité tyto modlitby jsou. V tom náročném období to bylo to nejlepší, co pro nás druzí mohli udělat. Jsme součástí opravdu láskyplného společenství bratrů.“

Mark se také domnívá, že Indiina nemoc jim pomohla prověřit pořadí hodnot. Říká: „Náš postoj k hmotným věcem se tím jednoznačně změnil. Když máte nemocné dítě, hmotné věci pro vás nic neznamenají. To, co mělo a má v životě hodnotu, je náš vztah k Jehovovi Bohu a ke spolukřesťanům.“

Mark, Lori a také India i její sourozenci se těší na dobu, kterou předpověděl prorok Izajáš, kdy „žádný usedlík neřekne: ‚Jsem nemocný.‘“ (Izajáš 33:24; Zjevení 21:4)

[Obrázek na straně 22]

India Ericksonová

[Obrázek na straně 23]

V Dětské nemocnici v San Diegu

[Obrázek na straně 23]

India a její rodina