Mladí lidé se ptají
Proč mě rodiče nechápou?
PŘEDSTAV SI NÁSLEDUJÍCÍ SITUACI:
Je pátek, šest hodin večer, a 17letý Jakub se řítí ke dveřím. „Tak zatím!“ zavolá na rodiče a doufá, že se zapomenou zeptat.
To se ale spletl.
„Kdy se, Kubo, vrátíš?“ ptá se mamka.
Jakub se zastaví. „Ehm . . . no . . .“ souká ze sebe, „nemusíte na mě čekat.“ Prudce otevře dveře a už je skoro pryč, když tu zaslechne tátu: „Jakube, počkej!“
Jakub zůstane stát a táta přísným hlasem pokračuje: „Víš, jaké máme pravidlo! V deset hodin nejpozději.“
„Ale tati,“ zaúpí Jakub a otočí se na tátu, „víš jak mi je trapně, když musím kamarádům říct, že mám být doma tak brzo?“
Táta se ale nenechá obměkčit a pouze zopakuje: „V deset hodin nejpozději a bez debat.“
ASI už jsi něco takového zažil i ty. Ať už se jednalo o to, kdy máš být doma, jakou hudbu můžeš poslouchat nebo s kým se budeš kamarádit a co budeš nosit, rodiče zřejmě stanovili nějaká pravidla a nebyli ochotní z nich ustoupit. Tady je několik příkladů:
„Když se mamka znovu vdala, nevlastní táta mi zakázal poslouchat moje oblíbené hudební styly. Výsledkem bylo, že jsem musel vyhodit všechny cédéčka.“ (Brandon)a
„Mamka mi vyčítá, že nemám žádné přátele. Když se pak ale zeptám, jestli můžu za někým jít, řekne, že ne, protože toho člověka nezná. Je to na nervy.“ (Carol)
„Taťka s nevlastní mamkou by snad byli nejradši, kdybych nosila všechny trička o číslo větší. A taťka tvrdí, že kraťasy nad kolena jsou příliš krátké.“ (Serena)
Co můžeš dělat, když se se svými rodiči nedokážeš na něčem shodnout? Mohl by sis o tom s nimi popovídat? „Rodiče mě většinou ani nevyslechnou,“ stěžuje si 17letá Joanne. Patnáctiletá Amy zase říká: „Když mám pocit, že mě naši nechápou, tak jsem radši zticha.“
Nevzdávej to ale tak rychle. Rodiče jsou možná víc ochotní ti naslouchat, než bys řekl.
Zamysli se: I Bůh naslouchá, když k němu lidé mluví. Například si vyslechl Mojžíše, když se přimlouval za vzpurné Izraelity. (2. Mojžíšova 32:7–14; 5. Mojžíšova 9:14, 19)
Možná máš pocit, že tví rodiče nereagují tak rozumně jako Bůh. A pravda také je, že mezi Mojžíšovým rozhovorem o osudu celého národa a tvou žádostí o to, abys mohl venku zůstat déle, je velký rozdíl. Princip je ale stejný:
Pokud někomu s autoritou — v tomhle případě rodičům — předložíš logický argument, bude ti pravděpodobně věnovat pozornost.
Tajemství úspěchu spočívá v tom, jak svůj „případ“ předložíš. Následující podněty ti pomohou udělat to co nejefektivněji.
Identifikuj problém. Napiš si, na čem se s rodiči zatím nemůžeš shodnout.
Pojmenuj své pocity. Napiš výraz, který nejlépe vystihuje, jaký pocit v tobě vyvolává postoj rodičů. Cítíš se zraněný? Smutný? Zahanbený? Nebo máš pocit, že ti nevěří? (Jakub z příkladu popsaného v úvodu článku se kvůli tomu, že rodiče chtěli, aby byl doma brzo, cítil před svými kamarády trapně.)
Vžij se do role svých rodičů. Představ si, že máš dospívající dítě, které řeší stejný problém, jaký jsi napsal v prvním bodě. Kdybys byl jeho rodičem, co by ti dělalo největší starost a proč? (V příkladu na začátku článku se rodiče o Jakuba pravděpodobně báli.)
Znovu se nad svým problémem zamysli. Zkus si odpovědět na tyto otázky:
V čem je pro mě postoj rodičů užitečný?
Co bych mohl udělat, abych jejich obavy zmírnil?
S rodiči si o tom popovídej a pokuste se společně najít řešení. Když uplatníš uvedené podněty a vezmeš v úvahu doporučení z rámečku „Jak správně komunikovat“, možná se s rodiči dokážeš rozumně domluvit. Kellie se to daří. Říká: „Hádat se k ničemu nevede. Situace se tím jenom zhorší. S rodiči se snažím o problému v klidu popovídat a nakonec se vždycky dohodneme na nějakém kompromisu.“
a Některá jména v tomto článku byla změněna.