Nikdy to se mnou nevzdali

NARODIL jsem se v roce 1943 v Rubottomu v Oklahomě. Odmalička jsem se rád rval. Když jsem byl v posledním ročníku střední školy, začal jsem hodně pít. Protože můj otec byl rváč a alkoholik, vytvořilo se mezi námi takové zvláštní přátelství. Chodili jsme na taneční zábavy a jiné společenské akce, jen abychom se napili a s někým se poprali.

V roce 1966 jsem se oženil se Shirley a časem se nám narodily dvě děti, Angela a Shawn. S pitím jsem ale nepřestal. Abych měl víc peněz, začal jsem pěstovat a prodávat marihuanu. Taky jsem pracoval jako vyhazovač v místních barech a díky tomu jsem mohl uspokojovat svou touhu po alkoholu a násilí. Tehdy jsem se ničeho a nikoho nebál. A bylo mi jedno, jak se cítí druzí.

„Nikoho k nám netahej, nechci o tom s nikým mluvit!“

Shirleyn bratranec se přestěhoval do Kalifornie, kde začal studovat Bibli a stal se svědkem Jehovovým. Po návratu do Oklahomy mluvil o tom, co se z Bible dozvěděl, se Shirley. Byla z toho nadšená. Po důkladném studiu Bible se taky rozhodla, že se stane svědkem, a v roce 1976 se dala pokřtít. Já jsem ale s jejím náboženstvím nechtěl mít nic společného. „Nikoho k nám netahej, nechci o tom s nikým mluvit!“ řekl jsem jí. „Na mě to nezabere.“

Shirley nikdy neporušila biblické zásady a stále mi dávala najevo, že mě má ráda. Pokaždé, když šla s dětmi na shromáždění do místního sálu Království, se mě laskavě zeptala, jestli nechci jít taky. I Angela mi říkala: „Tatínku, chceme, abys šel s námi.“

Protože jsem byl zapletený do nelegální činnosti, často jsem u sebe nosil pistoli. Stávalo se, že jsem několik dní nepřišel domů, což v našem manželství vytvářelo napětí. Vždycky když jsem se vrátil, snažil jsem se udobřit Shirley tím, že jsem šel párkrát na shromáždění. Svědkové se ke mně pokaždé chovali hezky a to, co vyučovali, dávalo smysl.

Jeden sborový starší mi nabídl, že se mnou bude studovat Bibli, a já souhlasil. To, co jsem se dozvídal, na mě ale nemělo skoro žádný vliv, protože jsem se pořád stýkal se svými bývalými kamarády. Ten starší to věděl, a tak se mnou rozebral několik biblických zásad, které se týkají špatné společnosti. (1. Korinťanům 15:33) I když jeho rady byly založené na Bibli, urazil jsem se, přestal studovat a ještě víc se věnoval svým dřívějším aktivitám. Svým pošetilým a pyšným chováním jsem hodně ubližoval Shirley a našim dětem.

„Pořád tě máme rádi“

V roce 1983 jsem se dozvěděl hroznou zprávu. Zemřel můj synovec, kterého jsem měl moc rád. Hluboce mě to zasáhlo a podnítilo k tomu, abych o svém životě začal víc přemýšlet. Došlo mi, že ubližuju manželce a rodině — lidem, kteří pro mě tolik znamenají. Byl to zlomový okamžik. Na pohřbu synovce za mnou přišel jeden starší svědek, který se jmenoval John, vzal mě kolem ramen a řekl mi: „Jenom chci, abys věděl, že tě pořád máme rádi.“ To jsem potřeboval slyšet. Hned další den jsem mu zavolal, že chci zase studovat Bibli. Doufal jsem, že tentokrát konečně udělám změny, které jsem měl udělat už dávno.

Na prvním studiu jsme mluvili o modlitbě a já Johnovi řekl, že to vyzkouším. Další den jsem začal hledat nějakou slušnou práci, ale marně. Řídil jsem svoji dodávku a přitom se nahlas modlil: „Jehovo, jestli chceš, abych v tomhle místě zůstal, koukej mi najít práci.“ Pak jsem se zamyslel: To je pěkná pitomost, jet po silnici a mluvit si pro sebe. Tehdy byla moje víra v to, že Bůh modlitbám naslouchá, ještě dost slabá, stejně jako kvalita mých modliteb. (Žalm 65:2) Přesto je úžasné, že jsem hned další den práci sehnal.

Od té doby jsem se modlil častěji a upřímně a mnohokrát jsem viděl, že mi Jehova žehná. Vždycky jsem věřil v Boha, ale tyto zážitky mi pomohly uvědomit si, že slova v 1. Jana 5:14 jsou pravdivá. Je tam napsáno, že Bůh „nás slyší, ať prosíme o cokoli podle jeho vůle“. Když jsem pochopil, jakou sílu má modlitba, začal jsem Jehovu milovat ještě víc a taky se víc spoléhat na jeho vedení. (Přísloví 3:5, 6)

Zase jsem začal chodit na shromáždění a svědkové mi dávali najevo, že mě rádi vidí. Kromě toho na mě hluboce zapůsobilo, že skutečně „[milují] jeden druhého vřele ze srdce“. (1. Petra 1:22) Taky jsem si uvědomil, že je pravda to, co je napsané v Příslovích 13:20: „Kdo chodí s moudrými, zmoudří, ale ten, kdo jedná s hlupáky, pochodí špatně.“

Léta jsem svojí rodině působil těžkosti a bolest, ale teď jsem se snažil být mírným člověkem a lepším manželem i otcem. Taky jsem se snažil s rodinou víc komunikovat. Začal jsem uplatňovat biblické rady, že „by měli manželé milovat své manželky jako svá vlastní těla“ a že by otcové neměli „[popouzet] své děti, aby nepodléhaly sklíčenosti“. (Efezanům 5:28; Kolosanům 3:21)

Změny, které jsem udělal, měly na mou rodinu úžasný vliv. Jasně se ukázalo, že platí Ježíšova slova zapsaná u Matouše 5:3: „Šťastní jsou ti, kdo si uvědomují svou duchovní potřebu.“ Konečně jsem byl opravdu šťastný!

V červnu 1984 vedl jeden bratr interview s mojí dcerou Angelou na krajském sjezdu svědků Jehovových. Mluvila o tom, jaký jsem kdysi byl a jaké změny jsem udělal. Na závěr řekla, že je velmi šťastná, že sedím v první řadě mezi těmi, kdo ten den budou pokřtěni.

Jsem vděčný Jehovovi, že má trpělivost s lidmi, jako jsem já. A jsem vděčný taky Shirley a svým dětem, že to se mnou nevzdaly. Shirley se projevila jako pravá křesťanka, když se věrně řídila vybídkou z 1. Petra 3:1: „Manželky, podřizujte [se] svým vlastním manželům, aby někteří, jestliže nejsou poslušni slova, byli získáni beze slova chováním svých manželek.“ Díky její věrnosti, trpělivosti a vynikajícímu chování během mých bouřlivých let jsem měl otevřené dveře k poznání pravdy tak dlouho, dokud jsem nakonec nepřišel k rozumu.

Od křtu jsem často použil její příklad k povzbuzení těch, kdo mají nevěřícího manželského partnera, aby to s ním nevzdávali. Říkám jim: „Ve správný čas může Jehova použít moc svého Slova, Bible, a taky tvoje znamenité chování, aby pomohl tvému partnerovi se změnit, i když to zpočátku vypadá nepravděpodobně.“