Co to znamená znát pravého Boha?

1, 2. Jaké pozvání dnes zaznívá podle Izajáše 2:3 a pro koho?

IZAJÁŠOVO vzrušující poselství o posledních dnech obsahuje pozvání, které by mělo zajímat lidi z každého národa. Je to pozvání osobně poznat pravého Boha: „A mnoho lidí půjde a řekne: ‚Pojďte, vystupme na Horu PÁNA, k Domu Jákobova Boha; ať nás může poučovat o Svých cestách a my můžeme chodit po Jeho stezkách.‘ “a — Izajáš 2:3.

² Toto proroctví ukazuje, že v posledních dnech budou lidé z mnoha národů na celém světě vedeni ke společnému zdroji poučení, který jim pomůže poznat pravého Boha. O jakých pravdách, jež je sjednotí pouty pravého míru, se poučí?

3. Jaký důležitý výrazný rys Bible se v důsledku tradice téměř vytratil?

³ Vynikajícím rysem Bible, který se v důsledku tradice téměř vytratil, je založení vztahu s Bohem, naším nebeským Otcem a Stvořitelem, na co nejdůvěrnějším základě tím, že ho oslovujeme jeho jménem. Kdo z nás má drahého a milovaného přítele, jehož jméno by odmítal používat, nebo se o něm dokonce jen zmínit, když se ho na ně někdo ptá? Jen v případě opovrhovaného nepřítele se obvykle někdo rozhodne, že mu neprojeví čest ani tím, že by použil jeho jméno. Zvláštní vztah, který existoval mezi starověkým Izraelem a jeho Bohem, ukazuje, že Izraelité znali jeho jméno. Krásně to vyjadřuje starověký žalmista: „Protože je Mně oddán, vysvobodím jej; ochráním jej, neboť zná Mé jméno.“ — Žalm 91:14.

Měli bychom používat Boží jméno?

4, 5. Jaký význam má Boží jméno?

⁴ Z pohledu Bible nikdy nevznikla pochybnost ohledně jména pravého Boha. Když Bůh mluvil k Mojžíšovi a vysvětloval, že ho použije k vyvedení izraelského národa z egyptského otroctví, položil Mojžíš logickou otázku: „Když přijdu k Izraelitům a řeknu jim: ‚Bůh vašich otců mě poslal k vám‘ a zeptají se mne: ‚Jak se jmenuje?‘, co jim řeknu?“ Bůh odpověděl: „Tak řekneš Izraelitům: PÁN [hebrejsky יהוה = JHVH = Jahve neboli, od 13. století n. l., Jehova], Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův mne k vám poslal: To bude Moje jméno navždy, toto Moje pojmenování [památka, JP] po celou věčnost.“ — 2. Mojžíšova 3:13, 15, kurzíva od nás.

⁵ Toto jméno má hluboký význam pro toho, kdo mluví hebrejsky. Pochází ze základního hebrejského kořene הוה, hvh, což znamená „stát se“. Jméno je však podle hebrejské mluvnice v kauzativním tvaru, hifʽil. Jeho základní význam se tedy nevztahuje na Boží věčnou existenci, ale spíše na to, že Bůh působí, aby se určité věci splnily nebo aby nastaly. To je jedinečným způsobem zvláště patrné v souvislosti s jeho předsevzetími. Když se Bůh rozhodl osvobodit svůj vyvolený národ z egyptského otroctví, způsobil, aby se to stalo. Žádná síla nemohla stát v cestě vůli, kterou vyjádřil. Jehova je Bůh, který působí, že se jeho předsevzetí plní. Tak se on sám stává Tím, kdo plní své sliby. Tak to bylo i s jeho předsevzetím osvobodit svůj národ z babylónského zajetí. A stejné je to i s jeho předsevzetím nastolit rajské podmínky na celé zemi. Samotné Boží jméno dává smysl těmto slibům a je jejich zárukou. — Izajáš 41:21–24; 43:10–13; 46:9, 10.

6–9. a) Jak víme, že Bůh nezakázal používat své jméno? b) Jak a kdy se zákaz používat Boží jméno stal součástí judaismu?

⁶ Ale nezakazuje snad Deset přikázání vyslovovat Boží jméno? Rozhodně ne! Ačkoli mnozí takovým způsobem vykládají třetí přikázání, povšimněte si, co uvádí Encyclopaedia Judaica: „Nevyslovování jména JHVH. . . je způsobeno nepochopením Třetího přikázání (2. Mojž. 20:7; 5. Mojž. 5:11), jako by znamenalo: ‚Nebudeš brát jméno JHVH, svého Boha, nadarmo‘, zatímco ve skutečnosti znamená: ‚Nebudeš falešně přísahat při jménu JHVH, svého Boha‘.“⁵ Povšimněte si, že text nezakazuje ‚brát‘ neboli vyslovovat Boží jméno. I kdyby to však znamenalo ‚brát nadarmo‘ Boží jméno, věnujte pozornost tomu, co uvádí hebrejský lexikon od Koehlera a Baumgartnera ohledně hebrejského výrazu překládaného „nadarmo“ (hebrejsky laššavʼ): „vyslovovat nějaké jméno bezdůvodně. . . zneužívat nějaké jméno“.⁶ Toto přikázání tedy nezakazuje používání Božího jména, ale jeho zneužívání.

⁷ Ale co argument, že Boží jméno je „příliš svaté, než aby mohlo být vyslovováno“? Nezdá se rozumné, že pokud by Bůh považoval své jméno za příliš svaté na to, aby je lidé vyslovovali, že by je vůbec nezjevil? Samotná skutečnost, že se v původním textu Hebrejských písem Boží osobní jméno vyskytuje více než 6 800krát, ukazuje, že Bůh chce, aby ho lidé znali a aby jeho jméno používali. Bůh nepředcházel neúctě vůči svému jménu tím, že by je zakazoval používat, ale místo toho opakovaně svůj lid vybízel — a dokonce mu to přikazoval —, aby jeho jméno používali a činili je známým. To, že to dělali, dokládalo jejich úzký vztah a lásku k němu. (Žalm 91:14) Prorok Izajáš jasně ukázal Boží vůli v této záležitosti, když prohlásil: „Chvalte PÁNA [hebrejsky יהוה = JHVH = Jehovu], ohlašujte Jeho jméno. Dávejte Jeho skutky na vědomí mezi národy, oznamujte, že Jeho jméno je vyvýšené.“ — Izajáš 12:4. Viz také Micheáše 4:5; Malachiáše 3:16; Žalm 79:6; 105:1; Přísloví 18:10.

⁸ Kdyby si Jehova nepřál, aby lidé vyslovovali jeho jméno, mohl to výslovně zakázat. Bible však nikde nezakazuje správné používání nebo vyslovování Božího jména. Věrní muži biblických dob jeho jméno volně užívali. (1. Mojžíšova 12:8; Rut 2:4; 4:11, 14) Bůh znovu a znovu odsuzoval ty, kteří působili, aby jeho lid zapomněl na jeho svaté jméno. — Jeremjáš 23:26, 27; Žalm 44:21, 22 (44:20, 21, NS).

⁹ Ale jak se uvedený zákaz stal součástí židovského myšlení, když tak zřetelně nebyl součástí Bible? Výroky dr. A. Cohena, rabína a autora knihy Everyman’s Talmud (Talmud pro každého), ukazují, že se tato tradice upevňovala postupně během mnoha staletí. Dr. Cohen píše: „V biblické době zřejmě neexistovaly žádné výhrady proti používání [Jména] v každodenním hovoru. Přidávání Jah nebo Jahu k osobním jménům, což mezi Židy přetrvávalo ještě po babylónském vyhnanství, naznačuje, že neexistoval zákaz používat Jméno, jež se skládalo ze čtyř písmen. V raném rabínském období se vyslovování Jména omezovalo na službu v Chrámu.“ Vzhledem k dalšímu vývoji během zmíněného období poznamenává: „Místo JHVH se Jméno vyslovovalo Adonaj (můj Pán) při službě v synagóze; podle tradice mudrci předávali svým učedníkům původní výslovnost pravidelně jednou nebo dvakrát za sedm let (Kidušin 71a). I to však časem přestalo, a již nevíme s jistotou, jakým způsobem se Jméno vyslovovalo.“⁷ Takový byl tedy důsledek ‚lidského přikázání‘. — Izajáš 29:13; 5. Mojžíšova 4:2; viz stranu 9, odstavce 15, 16.

Požadavky pro ty, kteří nosí Jméno

10–14. a) Co Bůh vyžaduje od těch, kteří nosí jeho jméno? b) Jaký druh čistoty se vyžaduje od těch, kteří se chtějí líbit Bohu? c) Jaký cizí pohanský vliv hluboce ovlivnil judaismus?

¹⁰ Tomu, kdo se chce líbit Bohu, pouhá znalost, a dokonce ani používání Božího jména, nestačí. Jak prohlásil prorok Jeremjáš, být nositelem Božího jména jako jeden z jeho pravých ctitelů je jedinečná přednost: „Tvé slovo mi přinášelo potěšení a radost z poznání, že Tvé jméno je se mnou svázáno.“ (Jeremjáš 15:16) Tato velká přednost však s sebou nese i vážnou odpovědnost. Jehova důrazně oznámil králům pohanských národů: „Trest přivádím nejprve na město, které nese Moje jméno.“ (Jeremjáš 25:29) Již předtím, než Jehova osvobodil izraelský národ po 70 letech zajetí v Babylóně, varoval svůj lid prostřednictvím proroka Izajáše: „Odvraťte se, odvraťte se, nedotýkejte se ničeho nečistého, když odtamtud odcházíte; uchovejte se čistí, když odtamtud vycházíte vy, kdo nesete nádoby PÁNA [יהוה]!“ (Izajáš 52:11) Co to dnes od nás vyžaduje, máme-li se uchovávat čistí jako praví ctitelé, jako nositelé jména nejsvětějšího Boha, Jehovy?

¹¹ Ten, kdo si přeje líbit se Bohu tím, jak ho uctívá, by jistě měl zůstat čistý ve svém chování, a to zejména s ohledem na morální měřítka, která Bůh sám stanovil. Na rozdíl od uvolněných měřítek dnešní společnosti Písma nepřipouštějí žádnou pochybnost ani prostor pro volný výklad, když vyjadřují Boží odsouzení lži, krádeže, smilstva, cizoložství, homosexuality, vraždy a každého druhu podvodu. (2. Mojžíšova 20:12, 13 [20:12–16, NS]; 23:1, 2; 3. Mojžíšova 5:1; 19:35, 36; 20:13) Písma odsuzují nejen samotné nesprávné jednání, ale i nesprávné uvažování, které k nesprávnému chování vede. — 2. Mojžíšova 20:14 (20:17, NS); 3. Mojžíšova 19:17; Žalm 14:1–5; Job 31:1, 9.

¹² Od těch, kteří nosí Jehovovo jméno, se kromě morální čistoty rozhodně vyžaduje také čistota náboženská. Jehova častokrát varoval starověký izraelský národ, aby se nedal ovlivnit náboženským myšlením, praktikami a zvyky sousedních národů, které uctívaly jiné bohy. Jen za této podmínky — že nebudou napodobovat falešné uctívání národů — mohli zůstat v Zaslíbené zemi. (3. Mojžíšova 18:24–30; 5. Mojžíšova 12:29–31) Bylo zakázáno nejen modlářství, ale také všechny druhy pověrečných praktik, jako je astrologie, spiritismus, věštění, magie a modlitby k mrtvým nebo dotazování se mrtvých. — 2. Mojžíšova 20:3–5; 22:17 (22:18, NS); 3. Mojžíšova 20:27; 5. Mojžíšova 18:9–13; Izajáš 8:19, 20; 47:13; Jeremjáš 10:2.

¹³ S náboženskou čistotou je úzce spjata i nauková čistota. Varování nenapodobovat morálku a uctívání okolních národů se netýkalo jen doby, kdy izraelský národ obsadil zemi Kananejců. Jehova zjevil svému lidu náboženskou pravdu. Jedině oni uctívali pravého Boha, Jehovu. (2. Mojžíšova 19:5, 6; 5. Mojžíšova 4:32–37; Žalm 147:19, 20) Jedině oni znali Boha osobně a protože byli jeho svědky, byli v postavení, kdy o něm mohli poučovat druhé. (Izajáš 43:9–12; Žalm 105:1) Naproti tomu náboženské zvyky a praktiky jiných národů zrcadlily zásadní nedostatek poznání o Bohu. — Izajáš 60:2.

¹⁴ Navzdory dobrému začátku byl však izraelský národ neustále sváděn cizími náboženskými představami. (Soudci 2:11–13; 1. Královská 18:21; Jeremjáš 2:11–13; Ezekiel 8:14–18) I když kananejská a babylónská kultura zanechaly svou trvalou stopu, daleko největším problémem, jemuž musel judaismus čelit, bylo období helenizace Řeckou říší.b Židovský autor Max Dimont shrnul toto dlouhotrvající období vlivu řecké kultury, které probíhalo od 4. století př. n. l. až do prvních století našeho letopočtu, slovy: „Obohaceni platónským myšlením, aristotelskou logikou a euklidovskou vědou, přistupovali židovští učenci k Tóře s novou výzbrojí. . . Připojili řecký rozum k židovskému zjevení.“

Má člověk nesmrtelnou duši?

15–17. a) Co Bible učí o smrti a duši? (Viz rámeček na straně 22.) b) Jakou naději poskytuje Bible těm, kteří zemřeli?

¹⁵ Byly během tohoto období ovlivněny nauky a náboženská víra judaismu? Encyclopaedia Judaica otevřeně přiznává: „Učení o nesmrtelnosti duše vstoupilo do judaismu pravděpodobně pod řeckým vlivem.“⁸ Hebrejská písma prostě a jasně učí, že Bůh původně zamýšlel, aby lidé žili navždy na zemi v dokonalém zdraví. (Viz strany 11–12, odstavce 2 až 4.) V 1. Mojžíšově 2:7 čteme: „PÁN Bůh stvořil člověka z prachu zemské půdy a vdechl mu do chřípí dech života; a člověk se stal živou duší.“ (JP) Povšimněte si, že tento text neříká, že člověk dostal duši, ale že se stal duší. První člověk, Adam, se neposlušně vzbouřil proti Bohu, a byl proto odsouzen k smrti. Takže Adam, jako lidská duše, zemřel. Žádná jeho část nežila dále v nějaké jiné říši. Nauka o nesmrtelné duši tedy není biblickým učením.c Bible otevřeně prohlašuje: „Duše, která hřeší, ta zemře.“ — Ezekiel 18:4, JP.

¹⁶ To, co Písma zjevují o stavu mrtvých, je v souladu s biblickým učením, že duše umírá. V Kazateli, 9. kapitole, verších 5 a 10, čteme: „Živí vědí, že zemřou. Ale mrtví nevědí vůbec nic. . . Není totiž žádné jednání, žádné uvažování, žádná učenost, žádná moudrost v Šeolu [společném hrobě lidstva], kam jdeš.“ (Srovnej Žalm 146:3, 4.) Smrt přišla jako trest od Boha. (1. Mojžíšova 2:17) Je to opak života, ne jiná forma života. To je pravda, a proto bychom neměli být překvapeni, když zjistíme, že Písma nikde nemluví o trestu pekelným ohněm (gé hinnom). I to je myšlenka převzatá z řecké filozofie a pohanského učení. O židovské mystické víře v převtělování The New Standard Jewish Encyclopedia říká: „Zdá se, že myšlenka pochází z Indie. . . V kabale [mystických knihách judaismu] se poprvé objevuje v knize Bahir a potom, od Zoharu dále, ji všeobecně přijali mystikové a hrála důležitou úlohu v chasidské víře a literatuře.“⁹

¹⁷ Když je smrt opakem života a duše nežije dál v jiné říši, jaká je naděje pro ty, kteří zemřeli? Boží slovo jasně učí, že po obnovení rajských podmínek na zemi prostřednictvím zásahu mesiášského Krále ustanoveného Bohem bude většina mrtvých přivedena zpět k životu. Toto biblické učení se často označuje jako ‚vzkříšení z mrtvých‘. Mezi vzkříšenými nebudou pouze ti, kteří věrně sloužili Bohu, ale také milióny, dokonce miliardy těch, kteří nikdy neměli plnou příležitost poučit se o něm a sloužit mu v pravdě. — Daniel 12:2, 12 (12:2, 13, NS, JP); Izajáš 26:19; Job 14:14, 15.

18, 19. Proč by měl člověk poznat pravého Boha a jak to může učinit?

¹⁸ Není tato biblická naděje na vzkříšení k dokonalému životu na zemi mocným podnětem pro lidi ze všech národů, aby hledali a poznali pravého Boha? Ale kde je pravý zdroj poučování od Jehovy pro tyto poslední dny, jak se o něm zmiňuje Izajáš 2:2, 3? Kdo může poučovat lidi o Jehovových cestách, aby ‚mohli chodit po Jeho stezkách‘? Může judaismus nebo křesťanstvo poskytnout takové poučení ve světle biblických informací, o kterých jsme až dosud uvažovali?

¹⁹ V souladu s proroctvím by měla existovat skupina lidí, která v čistotě nese Jehovovo jméno. Skupina, která skutečně slouží jako jeho svědkové a současně jako zdroj duchovního světla pro národy. — Izajáš 60:2, 3.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 20 a 21]

BOŽÍ JMÉNO V BIBLI — CO ŘEKL BŮH

„A Bůh nadto řekl Mojžíšovi: ‚Takto řekneš dítkům Izraele: PÁN [hebrejsky יהוה = JHVH = Jehova], Bůh vašich otců,. . . poslal mě k vám; to je Moje jméno navždy, a to je Moje památka po všechny generace.‘ “ — 2. Mojžíšova 3:15, JP, kurzíva od nás.

„Zanedlouho Boaz přišel z Betléma. Pozdravil žence: ‚PÁN [יהוה] buď s vámi!‘ A oni odpověděli: ‚Požehnej ti PÁN [יהוה]!‘ “ — Rut 2:4.

„Chvalte PÁNA [יהוה], ohlašujte Jeho jméno. Jeho skutky dávejte na vědomí mezi národy; oznamujte, že Jeho jméno je vyvýšené.“d — Izajáš 12:4, kurzíva od nás; Žalm 105:1.

„Pak totiž očistím řeč národů, takže všichni budou vzývat PÁNA [יהוה] jménem a Jemu sloužit jednomyslně.“ — Sefanjáš 3:9, kurzíva od nás.

„Vylij Své rozlícení na národy, které Tě neznají, na království, která nevzývají Tvé jméno.“ — Žalm 79:6, kurzíva od nás.

BOŽÍ JMÉNO V TALMUDU — CO ŘEKLI LIDÉ

„Bylo stanoveno, že by muž měl zdravit své přátele zmínkou o Jménu.“ — Berakot 9:5.

„Tak řekl [Velekněz v Den smíření]: ‚Ó JHVH, Tvůj lid, Dům Izraele, se dopustil nepravosti, dopustil se přestoupení, zhřešil před Tebou. Snažně Tě prosím Tvým Jménem JHVH. . .‘ A když kněží a lid, stojící na nádvoří, slyšeli slavné a ctěné Jméno, jak otevřeně vychází z úst Velekněze, ve svatosti a čistotě, padli na kolena a vrhali se k zemi a padali na ni tváří a volali: ‚Požehnáno buď Jeho slavné a svrchované Jméno po celou věčnost.‘ “ — Joma 6:2.

„Ve Svatyni se Jméno vyslovovalo tak, jak se psalo; ale mimo její území se používalo náhradní Jméno.“ — Sotá 7:6.

„Velekněz nejprve pronášel Jméno nahlas; ale když přibývalo prostopášných lidí, pronášel je potichu.“ — Jeruzalémský talmud, Joma 40d.

„[Mezi těmi, kteří jsou vyloučeni z přicházejícího světa, je] ten, kdo vyslovuje Jméno podle jeho písmen.“ — Sanhedrin 10:1.

„Kdokoli zřetelně vyslovuje Jméno, je vinen smrtelným hříchem.“ — Pesikta 148a.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 22]

SMRT A DUŠE — CO ZNAMENAJÍ?

CO ŘÍKAJÍ PÍSMA:

„PÁN Bůh stvořil člověka z prachu zemské půdy a vdechl mu do chřípí dech života; a člověk se stal živou duší [nefeš].“ (1. Mojžíšova 2:7, JP, kurzíva od nás.) Povšimněte si, že člověk nedostal duši, ale stal se jí.

„Ale ze stromu poznání dobrého a špatného, z toho jíst nebudeš; neboť jakmile z něho pojíš, zemřeš.“ (1. Mojžíšova 2:17) Povšimněte si, že o smrti se s prvním člověkem, Adamem, mluvilo pouze jako o trestu za neposlušnost.

„V potu svého čela budeš získávat chléb k jídlu, dokud se nevrátíš do zemské půdy — neboť z ní jsi byl vzat. Jsi totiž prach a do prachu se vrátíš.“ — 1. Mojžíšova 3:19.

„Ve městech bývalých národů. . . neponecháš duši [nešamá] naživu.“ — 5. Mojžíšova 20:16.

„A obsadili ho a udeřili ho ostřím meče,. . . všechny duše [nefeš], které v něm byly; žádnou neponechal,. . . ale zcela ho zničil, a všechny duše [nefeš], které byly v něm.“ — Jozue 10:37, JP.

„A každého v něm pronásledovali a oddali meči. Ani duše [nešamá] nepřežila.“ — Jozue 11:11.

„Pohleďte, všechny duše jsou Moje; jak duše otcova, tak duše synova jsou Moje; duše [nefeš], která hřeší, ta zemře.“ — Ezekiel 18:4, JP, kurzíva od nás.

„Živí vědí, že zemřou. Ale mrtví nevědí vůbec nic. . . Není totiž žádné jednání, žádné uvažování, žádná učenost, žádná moudrost v Šeolu [společném hrobě lidstva], kam jdeš.“ — Kazatel 9:5, 10.

CO ŘEKLI RABÍNI:

„V sedmém nebi, Arabot, jsou uchováni duchové a duše, kteří ještě musí být stvořeni.“ — Hagigá 12b, Talmud.

„Další duše je člověku dána o sabatním večeru a je z něho vzata při ukončení Sabatu.“ — Tanit 27b, Talmud.

„Plných 12 měsíců [po smrti] tělo totiž existuje dál a duše vystupuje a sestupuje.“ — Šabat 152b, Talmud.

„Červi působí mrtvému takovou bolest, jako jehla v těle živého.“ — Šabat 13b, Talmud.

„Jestliže je na tomto světě nějaký výrok vysloven ve jménu nějaké osoby po její smrti, její rty se pohybují v hrobě.“ — Sanhedrin 90b, Talmud.

„Judaismus je ‚náboženství, které zaručuje nesmrtelnost duše po odchodu těla‘.“ — Kuzari 1:103, Jehuda Halevi, rabín z 12. století.

[Obrázek na straně 23]

Podlaha této starověké synagógy v Tiberiadě, v Izraeli, je jen jedním z příkladů, jak dalece řecké myšlení a kultura ovlivnily judaismus. Povšimněte si znamení zvěrokruhu popsaných jmény v hebrejštině. Postava ve středu je sluneční bůh Helios