Je normální, že to na člověka tak působí?

JEDEN pozůstalý píše: „V dětství mě v Anglii učili, abych své pocity nedával veřejně najevo. Vzpomínám si, že kdykoli mi něco způsobilo bolest, můj otec, bývalý důstojník, procedil mezi zuby: ‚Nebreč!‘ Nemohu si vzpomenout, zda vůbec někdy matka políbila nebo vzala do náruče někoho z nás dětí (byly jsme čtyři). Bylo mi padesát šest let, když jsem viděl svého otce umírat. Pocítil jsem ohromnou ztrátu. Přesto jsem zpočátku nemohl plakat.“

V některých kulturách projevují lidé své city otevřeně. Ať mají radost, nebo jsou smutní, druzí jejich pocity znají. Ale v jiných částech světa, zejména v severní Evropě a v Británii, byli lidé — hlavně muži — vedeni k tomu, aby své city skrývali, aby své pocity potlačovali, aby na sobě nedávali nic znát a neodhalovali své nitro. Je však něco nesprávného na tom, když projevíte svůj zármutek nad ztrátou někoho milovaného? Co o tom říká Bible?

Ti, kdo v Bibli plakali

Bibli napsali Hebrejci z východní oblasti Středozemí a tito lidé byli citově založení. Je v ní obsaženo mnoho příkladů lidí, kteří svůj zármutek otevřeně projevili. Král David truchlil nad ztrátou svého zavražděného syna Amnona. Doslova ‚plakal velmi velkým pláčem‘. (2. Samuelova 13:28–39) Truchlil i nad ztrátou svého zrádného syna Absaloma, který se pokoušel uchvátit království. Biblická zpráva nám říká: „Tehdy se král [David] rozrušil a vyšel do nástřešní místnosti nad průchodem brány a dal se do pláče; a tak říkal, jak kráčel: ‚Můj synu Absalome, můj synu, můj synu Absalome! Ó, kdybych tak byl zemřel já místo tebe, Absalome, můj synu, můj synu!‘“ (2. Samuelova 18:33) David truchlil jako každý obyčejný otec. A kolikrát si rodiče přáli, aby zemřeli místo svých dětí! Zdá se to velice nepřirozené, když dítě zemře dříve než někdo z rodičů.

Jak reagoval Ježíš, když zemřel jeho přítel Lazar? Cestou k jeho hrobu Ježíš plakal. (Jan 11:30–38) Později plakala Marie Magdaléna, když přicházela k Ježíšově hrobce. (Jan 20:11–16) Křesťan, který rozumí biblické naději na vzkříšení, ovšem nepociťuje neutěšitelný zármutek jako ti lidé, kteří nemají jasný biblický podklad pro svůj náboženský názor na stav mrtvých. Ale i když má pravý křesťan naději na vzkříšení, je to také člověk s normálními city, a ztráta kteréhokoli milovaného člověka mu působí zármutek, a on truchlí. (1. Tesaloničanům 4:13, 14)

Plakat, nebo neplakat

Jak reagujeme my dnes? Zjišťujeme, že je obtížné nebo trapné dávat najevo své city? Co doporučují poradci? V jejich novodobých názorech se často pouze ozývá starověká inspirovaná biblická moudrost. Říkají, že bychom měli svůj zármutek projevovat, a ne ho potlačovat. To nám připomíná věrné muže z dávných dob — například Joba, Davida a Jeremjáše —, jejichž projevy zármutku jsou popsány v Bibli. Ti své city rozhodně nepotlačovali. Proto není moudré, když se vyhýbáte lidem. (Přísloví 18:1) Zármutek se samozřejmě v různých kulturách projevuje odlišně a také závisí na tom, čemu kde věří většina lidí.a

A co když je vám do pláče? Pláč je přirozenou součástí lidského života. Znovu si připomeňme, že po smrti Lazara Ježíš „zasténal v duchu a . . . proléval slzy“. (Jan 11:33, 35) Tak ukázal, že pláč je normální reakcí na smrt někoho milovaného.

Tento výrok potvrzuje případ jedné matky, Anne, jejíž dcerka Rachel zemřela na SIDS (syndrom náhlého úmrtí kojence). Annin manžel řekl: „Překvapující bylo to, že ani já, ani Anne jsme na pohřbu neplakali. Všichni ostatní plakali.“ Anne k tomu dodala: „Je to pravda, ale já jsem toho potom naplakala dost za nás oba. Myslím, že to na mě dopadlo teprve několik týdnů po té tragédii, když jsem jednoho dne byla v domě konečně sama. Celý den jsem plakala. Ale věřím, že mi to pomohlo. Pak jsem se cítila lépe. Musela jsem ztrátu svého děťátka oplakat. Doopravdy si myslím, že byste měli nechat zarmoucené lidi vyplakat. To, že druzí lidé říkají ‚Neplač‘‚ je sice přirozená reakce, ovšem ve skutečnosti to nepomáhá.“

Jak někteří lidé reagují

Jak reagovali někteří lidé, kteří byli sklíčeni ztrátou někoho milovaného? Vezměme si například Juanitu. Ví, jak na člověka působí smrt dítěte. Pětkrát potratila. Pak byla opět těhotná. Když tedy po automobilové nehodě musela zůstat v nemocnici, pochopitelně si dělala starosti. Za dva týdny jí předčasně začaly porodní bolesti. Zanedlouho se narodila maličká Vanessa — vážila pouze 0,9 kilogramu. „Byla jsem úžasně rozrušená,“ vypráví Juanita. „Konečně jsem se stala matkou!“

Její štěstí však dlouho netrvalo. Za čtyři dny Vanessa zemřela. Juanita vypráví: „Měla jsem pocit naprosté prázdnoty. Byla jsem připravena o své mateřství. Cítila jsem, jako by tu chyběla část mě samotné. Bylo tak bolestné přijít domů do pokoje, který jsme připravili pro Vanessu, a dívat se na malé košilky, které jsem pro ni koupila. Několik příštích měsíců jsem stále znovu prožívala den jejího narození. Nechtěla jsem nikoho vidět.“

Byla to přehnaná reakce? Druzí lidé ji možná těžko pochopí, ale ti, kdo prožili to, co Juanita, vyprávějí, že pro své děťátko truchlili stejně, jako by truchlili pro někoho, kdo žil již nějakou dobu. Říkají, že rodiče milují své dítě hodně dlouho před tím, než se jim narodí. Mezi dítětem a matkou se vytvoří zvláštní pouto. Když děťátko zemře, matka má pocit, že odešla skutečná osoba. A právě to musí druzí lidé pochopit.

Jak se vás může zmocnit hněv nebo pocit viny

Jiná matka popisovala, jaké měla pocity, když se dozvěděla, že její šestiletý synek náhle zemřel na vrozenou srdeční vadu. „Prošla jsem řadou reakcí — otupělostí, nedůvěrou, pocitem viny a pocitem hněvu vůči svému manželovi a vůči lékaři, protože si neuvědomovali, jak je chlapcův stav vážný.“

Hněv může být dalším ze symptomů zármutku. Možná se hněváte na lékaře a ošetřovatelky, protože se zdá, že mohli zesnulému věnovat větší péči. Nebo se třeba hněváte na přátele a příbuzné, kteří — jak se zdá — něco říkají nebo dělají nesprávně. Někteří lidé se zlobí na zesnulého, že nevěnoval pozornost svému zdraví. Stella vypráví: „Vzpomínám si, že jsem se zlobila na svého manžela, protože jsem věděla, že to mohlo dopadnout jinak. Byl hodně nemocný, ale nedbal na varování lékařů.“ A někdy se pozůstalý hněvá na zesnulého kvůli břemenům, která z jeho smrti vyplynula.

Někteří lidé mají kvůli svému hněvu pocit viny, totiž možná sami sebe odsuzují za to, že se zlobí. Jiní svádějí vinu za smrt svého milovaného na sebe. „Nezemřel by,“ tvrdí sami sobě, „jen kdybychom ho dříve přinutili, aby šel k lékaři“ nebo „aby navštívil jiného lékaře“ či „aby se lépe staral o své zdraví.“

Jiní lidé mají ještě hlubší pocit viny, zejména když jejich drahý zemřel náhle, nečekaně. Začínají vzpomínat na dobu, kdy se na zesnulého zlobili nebo se s ním hádali. Nebo možná mají pocit, že pro zesnulého vlastně nebyli vším tím, čím měli být.

Dlouhý proces zármutku u mnoha matek potvrzuje to, co říkají mnozí odborníci: že smrt dítěte znamená pro rodiče, zejména pro matku, ránu, která se nikdy nezacelí.

Když ztratíte manželského druha

Jiným vnitřním otřesem je ztráta manželského partnera, a to zejména tehdy, když manželé jako dvojice vedli velmi aktivní život. Pro pozůstalého to může znamenat skončení celého způsobu života, kdy spolu cestovali, pracovali, bavili se a kdy byli závislí jeden na druhém.

Eunice vypráví, co se stalo, když její manžel náhle zemřel na srdeční infarkt. „První týden jsem byla ve stavu citové otupělosti, jako kdyby se ve mně zastavily všechny životní funkce. Dokonce jsem nevnímala chuti a neměla čich. Přesto můj smysl pro logiku existoval dál, nějak mimo mne. Byla jsem u svého manžela v době, kdy se lékaři pomocí kardiopulmonální resuscitace a léků pokoušeli stabilizovat jeho stav, a proto jsem nezažila obvyklé symptomy popírání. Přesto jsem měla strašný pocit bezmoci, jako kdybych pozorovala auto, které se řítí ze srázu, a přitom nemohla nijak zasáhnout.“

Plakala? „Samozřejmě, hlavně když jsem četla ty stovky kondolencí, které jsem dostala. Každou jsem oplakala. To mi pomáhalo přečkat zbytek dne. Ale nic nepomáhalo, když se mě stále znovu někdo ptal, jak se cítím. Samozřejmě mi bylo bídně.“

Co Eunice pomohlo, aby svůj zármutek přežila? „Podvědomě, aniž jsem si to uvědomila, jsem se rozhodla žít dál,“ říká. „Ale zraňuje mě, když si vzpomenu, že už tady není můj manžel a nemůže se radovat ze života, který tak miloval.“

„Nenechte si od druhých předepisovat . . .“

Autoři knihy Leavetaking—When and How to Say Goodbye (Loučení — Kdy a jak říci sbohem) radí: „Nenechte si od druhých lidí předepisovat, co máte dělat a jak se přitom máte cítit. Proces zármutku postupuje u každého člověka jinak. Druzí lidé si možná myslí — a dávají vám to najevo —, že truchlíte příliš, nebo že netruchlíte dost. Odpusťte jim to a zapomeňte na to. Snažíte-li se přizpůsobit nějaké formě, kterou pro vás vytvořili jiní lidé nebo celá společnost, zbrzdíte svůj postup k citovému uzdravení.“

Je samozřejmé, že lidé jsou rozdílní, a proto každý prožívá zármutek jiným způsobem. Nesnažíme se tvrdit, že jeden způsob je pro všechny lidi zaručeně lepší než jiný. Nebezpečí však vzniká tehdy, když nastane stagnace a když člověk postižený zármutkem není schopen smířit se s realitou. Tehdy by mu mohli pomoci soucitní přátelé. Bible říká: „Pravý druh miluje celou dobu a je bratrem, který se narodil pro čas tísně.“ Nebojte se tedy požádat o pomoc a o rozhovor. A plačte. (Přísloví 17:17)

Zármutek je normální reakce na ztrátu a není nic špatného na tom, že váš zármutek vidí jiní lidé. Je však nutné odpovědět ještě na další otázky: ‚Jak mohu žít se svým zármutkem? Je normální, že prožívám pocit viny a hněvu? Jak mám takové reakce zvládnout? Co mi pomůže snášet ztrátu a zármutek?‘ Odpovědi na tyto a další otázky jsou v dalším oddílu této brožury.