SVÁTEK CHÝŠÍ

Známý také jako Svátek stánků nebo Svátek sklizně; ve 3. Mojžíšově 23:39 je označen jako „Jehovův svátek“. Pokyny pro oslavu tohoto svátku jsou zapsány ve 3. Mojžíšově 23:34–43, 4. Mojžíšově 29:12–38 a 5. Mojžíšově 16:13–15. Svátek probíhal ve dnech 15.–21. etanimu, a 22. etanimu se konalo slavnostní shromáždění. Etanim (tišri; září/říjen) byl původně prvním měsícem židovského kalendáře, ale potom, co Izraelité vyšli z Egypta, se stal sedmým měsícem náboženského roku; z abibu (nisanu; březen/duben), který byl od počátku sedmým měsícem, se totiž stal měsíc první. (2Mo 12:2) Svátek chýší byl oslavou sklizně plodů zemské půdy, ‚výnosu země‘, k němuž patřilo obilí, olej a víno. (3Mo 23:39) V Písmu se o něm mluví jako o ‚svátku sklizně na přelomu roku‘. Svaté shromáždění osmého dne představovalo slavnostní závěr každoročního cyklu svátků. (2Mo 34:22; 3Mo 23:34–38)

Svátek chýší znamenal pro Izraelity vlastně konec hlavní části zemědělského roku. Byl tedy obdobím radování a díkůvzdání za to, že Jehova požehnal úrodě všech jejich plodin. A vzhledem k tomu, že se před pouhými pěti dny slavil Den smíření, měl lid také pocit pokoje s Jehovou. Povinnost účastnit se svátku měli pouze muži, ale přicházely celé rodiny. Všech sedm dní svátku museli bydlet v chýších (heb. suk·kóthʹ). Každá rodina obývala obvykle jednu chýši. (2Mo 34:23; 3Mo 23:42) Chýše si stavěli ve dvorech domů, na střechách obydlí, na nádvořích chrámu, na veřejných prostranstvích a na silnicích, a to nejvýše sabatní den cesty od města. Izraelité měli používat „ovoce nádherných stromů“, vějířové listy palem, větve košatých stromů a topolů. (3Mo 23:40) Olivové listy a listy olejných stromů, myrtové listy (silně aromatické) a palmové listy byly k výstavbě těchto provizorních stavení použity za dnů Ezry. Tím, že v chýších měli bydlet všichni lidé — bohatí i chudí —, že v nich během těch sedmi dnů dokonce měli jíst a že všechny chýše byly postaveny ze stejného materiálu, který si lidé přinesli z kopců a údolí v zemi, mělo být zdůrazněno, že všichni jsou si v souvislosti s tímto svátkem rovni. (Ne 8:14–16)

Většina účastníků, možná dokonce všichni, přijela do Jeruzaléma den před tímto svátkem, totiž 14. etanimu. Tento den byl dnem přípravy, a to v případě, že nepřipadal na týdenní Sabat; jestliže to ale tak bylo, pak se přípravy mohly udělat dříve. Všichni byli velmi zaměstnáni — stavěli chýše, očišťovali se a starali se o obětní dary, které si přinesli; také se těšili z radostného společenství. Město Jeruzalém a jeho okolí vypadaly neobvykle živě a malebně — všude ve městě, na silnicích a v zahradách kolem Jeruzaléma stály chýše. Sváteční atmosféra byla umocněna krásným barevným ovocem, barevnými listy a také vůní myrty. Každý s napětím očekával, až v tento večer na začátku podzimu zazní z vyvýšeného místa, kde stál chrám, troubení na trubku, které oznámí začátek svátku.

Během něj bylo přinášeno více obětí než při kterémkoli jiném svátku v průběhu roku. Celonárodní oběť, při které se první den předkládalo 13 býků, a každý další den se jejich počet o jednoho snižoval, tvořilo nakonec 70 býků, dále 119 beránků, beranů a koz, a kromě toho to byly ještě obětní dary v podobě obilí a vína. Během tohoto týdne přinesli účastníci svátku ještě tisíce individuálních obětních darů. (4Mo 29:12–34, 39) Osmého dne, kdy se nesměla konat žádná namáhavá práce, se jako zápalná oběť předkládal býk, beran a sedm ročních beránků, dále obilná a tekutá oběť, a také jeden kozel jako oběť za hřích. (4Mo 29:35–38)

V Sabatních letech byl během tohoto svátku čten lidu Zákon. (5Mo 31:10–13) Je pravděpodobné, že první ze 24 kněžských oddílů, které ustanovil David, začal sloužit v chrámu po Svátku chýší, protože chrám, který postavil Šalomoun, byl zasvěcen v době tohoto svátku roku 1026 př. n. l. (1Kr 6:37, 38; 1Pa 24:1–18; 2Pa 5:3; 7:7–10)

Charakteristickým rysem Svátku chýší, jeho základním rysem, bylo radostné vzdávání díků. Jehova si přál, aby se před ním jeho lid radoval. „Budete [se] radovat před Jehovou, svým Bohem.“ (3Mo 23:40) Byl to svátek vzdávání díků za sklizeň — nejen za obilí, ale i za olej a víno, které velmi přispívaly k radosti ze života. Během tohoto svátku Izraelité mohli ve svém srdci rozjímat o tom, že za svůj blahobyt a hojnost dobrých věcí nevděčí své vlastní síle. Ne, tento blahobyt zažívali díky tomu, že se o ně staral Jehova, jejich Bůh. Měli o tom do hloubky uvažovat, aby se, jak řekl Mojžíš, ‚jejich srdce vskutku nepozvedlo a vskutku nezapomněli na Jehovu, svého Boha, který je vyvedl z egyptské země, z domu otroků‘. Mojžíš také prohlásil: „A budeš pamatovat na Jehovu, svého Boha, protože on ti dává sílu, abys nadělal jmění; abys plnil jeho smlouvu, kterou přísahal tvým praotcům, jako v tento den.“ (5Mo 8:14, 18)

Izraelité dostali příkaz, aby jeden týden bydleli v chýších, „aby vaše generace věděly, že jsem přiměl izraelské syny, aby bydleli v chýších, když jsem je vyváděl z egyptské země. Já jsem Jehova, váš Bůh.“ (3Mo 23:42, 43) Mohli s radostí a s vděčností vzpomínat na to, jak se o ně Bůh v pustině staral, když je chránil a když ‚způsobil, že chodili velikou a bázeň vzbuzující pustinou s jedovatými hady a štíry a se žíznivou zemskou půdou, která nemá vodu; když jim vyvedl vodu z pazourkové skály; když je v pustině krmil mannou, kterou jejich otcové neznali‘. (5Mo 8:15, 16) Mohli se tedy radovat z toho, že o ně Bůh neustále, rostoucí měrou štědře pečuje.

Zvyky, které byly přidány později. Pozdějším zvykem, o kterém se možná nepřímo zmiňují Křesťanská řecká písma (Jan 7:37, 38), ale ne Hebrejská písma, bylo to, že se z rybníka Siloe nabrala voda a ta se společně s vínem vylila v době ranní oběti na oltář. Většina učenců uvádí, že se to dělalo sedm dní svátku, ne však osmý den. Kněz měl jít k rybníku Siloe se zlatým džbánem (s výjimkou prvního dne svátku, což byl sabat; tehdy se voda nabrala ze zlaté nádoby v chrámu, kam se z rybníka Siloe přinesla předchozí den). Měl si to načasovat tak, aby se od Siloe vrátil s vodou právě ve chvíli, kdy byli kněží v chrámu připraveni položit kusy oběti na oltář. Když chrámovou Vodní branou vstoupil na Nádvoří kněží, kněží jeho příchod oznámili trojím zatroubením na trubky. Voda pak byla vylita do nádoby, která ústila do základů oltáře, a současně s tím bylo do této nádoby vylito víno. Chrámová hudba potom doprovázela zpěv Hallelu (Žalm 113–118) a během zpěvu přítomní Boží služebníci mávali svými palmovými ratolestmi směrem k oltáři. Tento obřad jeho šťastným účastníkům možná připomínal Izajášova prorocká slova: „S jásotem budete jistě čerpat vodu ze zřídel záchrany.“ (Iz 12:3)

Jiným, trochu podobným zvykem bylo to, že každý ze sedmi dnů svátku kněží obcházeli v průvodu oltář a zpívali: „Ach Jehovo, zachraň přece, prosím! Ach Jehovo, uděl přece úspěch, prosím!“ (Ža 118:25) Sedmého dne však oltář obešli sedmkrát.

Z rabínských pramenů vyplývá, že v době, kdy byl Ježíš na zemi, měl tento svátek kromě přinášení vody z rybníka Siloe ještě další význačný rys. Tento obřad začal na sklonku 15. tišri, což byl první den svátku (vlastně na začátku 16. tišri, druhý den svátku), a byl prováděn po pět následujících nocí. Přípravy se konaly na Nádvoří žen. Na nádvoří stály čtyři velké zlaté svícny a každý z nich měl čtyři zlaté misky. Čtyři mladíci z kněžského rodu měli s velkými džbány na olej vylézt po žebříku a měli naplnit těch 16 misek. Jako knoty lamp byly použity obnošené oděvy kněží. Židovští spisovatelé uvádějí, že tyto lampy svítily jasným světlem, které bylo vidět na značnou vzdálenost, a osvětlovaly dvory domů v Jeruzalémě. Jistí muži, mezi nimi i někteří starší, tančili s hořícími pochodněmi v rukou, a za doprovodu hudebních nástrojů zpívali písně chvály.

Zajímavé je také to, že Jeroboam, který se odtrhl od Šalomounova syna Rechoboama a stal se králem nad deseti severními kmeny, zavedl (ne v sedmém, ale v osmém měsíci) něco podobného jako Svátek chýší; udělal to zřejmě proto, aby udržel své kmeny odděleny od Jeruzaléma. Oběti však byly přirozeně přinášeny zlatým telatům, která postavil v rozporu s Jehovovým přikázáním. (1Kr 12:31–33)

O duchovním významu Svátku chýší a snad i o obřadu s vodou ze Siloe se pravděpodobně nepřímo zmínil Ježíš, když „poslední den, velký den svátku, . . . stál, zvolal a řekl: ‚Jestliže je někdo žíznivý, ať přijde ke mně a pije. Kdo ve mne uvěří, „z jeho nitra“, právě jak řeklo Písmo, „potečou proudy živé vody“.‘“ (Jan 7:37, 38) Ježíš možná také poukázal na to, jak byl v době svátku Jeruzalém osvícen lampami a pochodněmi v areálu chrámu; o něco později totiž Židům řekl: „Jsem světlo světa. Kdo mě následuje, rozhodně nebude chodit ve tmě, ale bude vlastnit světlo života.“ (Jan 8:12) Krátce po tomto rozhovoru se Židy Ježíš možná uvedl Siloe do souvislosti se svátkem a jeho světly, když se setkal s mužem, který byl od narození slepý. Nejdříve svým učedníkům řekl, že ‚je světlo světa‘, a potom plivl na zem a udělal slinou bláto, dal ho muži na oči a řekl mu: „Jdi se umýt do rybníka Siloe.“ (Jan 9:1–7)

To, že lid při tomto svátku mával větvemi palem, nám také připomíná zástupy, které mávaly větvemi palem, když Ježíš krátce před svou smrtí přijížděl do Jeruzaléma; nebylo to však v době Svátku chýší, ale před Pasachem. (Jan 12:12, 13) A apoštol Jan, který ve vidění spatřil 144 000 Božích otroků zapečetěných na svých čelech, říká: „Potom jsem viděl, a pohleďme, velký zástup, který žádný člověk nemohl sečíst, ze všech národů a kmenů a lidí a jazyků, jak stojí před trůnem a před Beránkem, oblečený v bílá roucha; a v jejich rukou byly palmové ratolesti. A neustále volají silným hlasem a říkají: ‚Za záchranu vděčíme svému Bohu, který sedí na trůnu, a Beránkovi.‘“ (Zj 7:1–10)

Je jisté, že Svátek chýší byl vhodným závěrem hlavní části zemědělského roku a každoročního cyklu svátků. Ze všeho, co s tímto svátkem souviselo, vyzařuje radost, bohaté požehnání z Jehovovy ruky, osvěžení a život.