PRAKOVNÍK

Muž, který vrhá střely z praku. Prak byl poměrně krátký, v polovině přehnutý řemen, který se roztáčel rychlým krouživým pohybem. V něm umístěná střela, například kámen, z něj byla prudce vystřelena tím, že střelec pustil z ruky jeden konec řemenu.

Prakovníci, kteří metali kameny, byli v dávných dobách důležitou složkou vojska. Kmen Benjamín měl 700 vybraných mužů, z nichž každý „střílel kameny z praku navlas přesně a nemíjel se“. (Sd 20:15, 16) Targumy říkají, že mezi Davidovými bojovníky byli Keretejci a Peletité zručnými prakovníky. Prakovníci byli důležitou složkou ve vojsku krále Uzzijáše. (2Pa 26:13, 14) Dochované památky svědčí o tom, že Senacherib měl v asyrské armádě oddíl prakovníků. Podobné oddíly byly i ve vojsku egyptském, syrském, perském, sicilském a v jiných. V římském vojsku patřili prakovníci k pomocným sborům nazývaným auxilia. Ještě v prvním století n. l. Josephus vypráví, že židovští prakovníci uplatnili svou zručnost v boji proti římskému vojsku. (Židovské starožitnosti, XVII, 259 [x, 2]; Válka židovská, II, 422, 423; IV, 14, 15)

Ve starověkém vojsku tvořili prakovníci obvykle pouze jeden oddíl pěchoty. Zbývající část pěchoty tvořili lučištníci, kteří prakovníky doplňovali, a menší počet kopiníků. Když byli prakovníci povoláni, aby zahájili bitvu nebo aby zastavili postup nepřátel, prošli ze zadních řad dopředu uličkami mezi vojáky. Jindy stříleli zezadu, přes hlavy kopiníků. Prakovníci bývali mimořádně úspěšnými bojovníky především při útocích na obezděná města. Jejich střely vrhané ze země mohly srazit nepřítele z hradeb nebo mohly zasáhnout cíle uvnitř města. (2Kr 3:25) Když byly vyvinuty obléhací stroje a obléhací věže, prakovníci využívali vyvýšené postavení na jejich plošinách.

Prakovník měl před obrněným bojovníkem, jehož zbraní byl meč, nebo před kopiníkem tu výhodu, že účinně bojoval na dálku. Tvrdí se, že kameny mohl střílet až na vzdálenost 122 m a olověné střely ještě dále.

Jak David použil svůj prak. Mnoho času a cvičení bylo třeba k tomu, aby se někdo stal zručným a zkušeným prakovníkem. Mladí pastýři, kteří pečovali o svá stáda a chránili je před dravými zvířaty, si takovou zručnost vypěstovali. Mladý pastýř David měl pocit, že je se svým prakem daleko lépe vyzbrojen, než kdyby měl těžkou výzbroj krále Saula. Ovšem bez víry v Jehovu a bez síly od něho by před Goliatem nemohl obstát. Výsledek boje nezávisel na tom, kdo měl lepší zbraně nebo kdo byl zručnější, ale na Jehovovi, který Davida podporoval. David na Goliata zavolal: „Přicházím k tobě se jménem Jehovy vojsk, . . . kterého jsi popichoval. . . . A celý tento sbor pozná, že Jehova nezachraňuje ani mečem, ani kopím, protože bitva patří Jehovovi.“ Kámen z Davidova praku, bezpochyby vedený Jehovou a obdařený neobvyklou silou od něho, pronikl Goliatovi do čela a srazil ho, takže David mohl Goliata ‚nadobro usmrtit‘ jeho vlastním mečem. (1Sa 17:38–51)