CÍN

Kov bílé barvy se slabě namodralým nádechem; je velmi tvárný. Ze šesti kovů, které byly ve starověku získávány v kovářských pecích, má cín nejnižší bod tavení — pouze 232 °C. (Ez 22:18, 20) Původní hebrejské slovo bedhilʹ znamená „to, co je odloučeno či odděleno“, tedy tavením odloučeno či odděleno od vzácných kovů. Překládá se také jako „odpady“. (Iz 1:25)

Doly na cín v Palestině nebyly. O cínu se Písmo poprvé zmiňuje ve výčtu cenných válečných kořistí, které krátce po exodu vzali Izraelité Midianitům. (4Mo 31:2, 22) Tyřané získávali cín z Taršiše. (Ez 27:12) Velmi tmavý oxid ciničitý zvaný kasiterit pocházel ve velké míře z říčních písků ve Španělsku a z Anglie. Cín byl patrně používán k výrobě olovnic, protože u Zecharjáše 4:10 (kde se mluví o „olovnici“) je v masoretském textu uvedeno „kámen [nebo závaží], cín“. Hebrejské slovo, které je u Amose 7:7, 8 přeloženo jako ‚olovnice‘, může znamenat cín nebo olovo. Nejlepší využití cínu je však ve formě tvrdicího činidla. Ve starověkých bronzových předmětech byla zjištěna měď legovaná 2 až 18 procenty cínu.