Otázky čtenářů

Jak můžeme „zarmucovat“ svatého ducha, když přece není osobou?

Apoštol Pavel dal ve svém inspirovaném dopise křesťanům v Efezu radu o jejich chování: „Nezarmucujte také Božího svatého ducha, jímž jste byli označeni pro den vysvobození skrze výkupné.“ — Ef. 4:30, NS.

Mnozí komentátoři v křesťanstvu nevysvětlují správně tento text, protože věří v nauku o trojjediném Bohu neboli trojici. Přinesli jsme ve svých spisech již často biblické i dějinné důkazy o tom, že nauka o trojici není biblická, ale pochází z pohanství. (Viz například 12. kapitolu knihy „Věci, ve kterých Bůh nemůže lhát“.) V Efezským 4:30 se tedy nemluví o tom, že bychom mohli zarmoutit svatého ducha jako osobu, jako boha nebo část trojice.

Bible neučí, že svatý duch je osoba, že to je bůh rovný Jehovovi, nýbrž že to není nic jiného než Boží neviditelná účinná síla. Ježíš měl křtít „svatým duchem a ohněm“, jako Jan Křtitel křtil vodou. (Luk. 3:16) Můžeme někoho pokřtít vodou nebo ohněm, když jej ponoříme nebo potopíme ve vodě nebo v plamenech. Mohl by však někdo pokřtít někoho jinou osobou? Voda a oheň nejsou osoby; stejně není osobou ani svatý duch. O letnicích roku 33 n. l. bylo 120 učedníků ‚naplněno svatým duchem‘. Nebyli samozřejmě naplněni osobou. (Sk. 1:5, 8; 2:4) Ježíš obdržel v nebi svatého ducha od Jehovy a vylil jej na své následovníky. Svatý duch nebyl osoba, s kterou by bylo takto zacházeno, ale byla to účinná Boží síla. — Sk. 2:33.

Křesťané prvního století, kterým Pavel psal, aby ‚nezarmucovali Božího svatého ducha‘, byli pomazaní křesťané; obdrželi svatého ducha a byli povoláni k nebeskému životu. Členům této nebeské třídy psal Pavel: „Obdrželi jste ducha přijetí za syny.“ Tento duch sloužil jako pečeť neboli „zástava“. (Řím. 8:15, NS; 2. Kor. 1:22) Co pro ně působil, když ještě byli na zemi? Řídil nebo vedl je na cestě věrnosti až k jejich smrti a nebeskému vzkříšení. (Řím. 8:14, 17) Pomáhal jim varovat se ‚skutků těla‘, které by mohly vést k tomu, že by si přivodili Boží nelibost a ztratili by svatého ducha. Pomáhal jim dále přinášet „ovoce ducha“, aby mohli řádně chodit duchem a byli přijatelní Bohu. — Gal. 5:19–25.

Křesťan, který nedbá znamenité rady Bible, jež byla napsána pod vedením svatého ducha, by mohl rozvíjet názory nebo sklony, které by mohly vést k vědomému hříchu a k ztrátě Boží přízně. Snad by ještě ihned nehřešil, ale mohl by odbočit od pravé cesty a dostat se na cestu, na které by časem mohl jít přímo proti vedení duchem. Takto by „zarmoutil“ svatého ducha, jak to vyjádřil symbolickými slovy apoštol Pavel. Ačkoli svatý duch není osoba, je jako Bible projevem Boží osobnosti. Hraje–li někdo špatně nádherné Boží dílo, mohli bychom označit jeho hru za urážku hudby; byla by to však též urážka pro skladatele. Stejné by to bylo, kdyby se někdo nelíbil duchu, který je pod Božím vedením, nebo jej „zarmucoval“. Odporoval by tím Jehovovi nebo by jej zarmucoval.

Boží služebníci, kteří mají naději na věčný život na zemi, nejsou pomazáni duchem a nebyli povoláni k nebeskému životu, ale mohou mít stejně z Božího ducha jako členové nebeské třídy. Proto by mohli i oni „zarmoutit“ Božího ducha.

Čím však bychom mohli vědomě nebo nevědomě „zarmoutit“ ducha? Rovněž ve čtvrté kapitole dopisu Efezským mluví Pavel o tom, že se máme varovat sklonu k nepoctivosti, hněvu, bezcitnosti a nevhodným řečem. Kdyby někdo, kdo již oblékl novou, křesťanskou osobnost, opět dovolil vyvstat těmto sklonům, jednal by proti inspirované radě Bible, odporoval by dobrému vlivu zralých křesťanů a nedbal by jejich dobrého příkladu, ano, „zarmucoval“ by svatého ducha.

V 5. kapitole dopisu Efezským čteme Pavlovu radu, abychom se nezajímali o hovory o smilstvu nebo o ostudném chování ani o nemravné žerty. Křesťané, kteří nechtějí „zarmoutit“ ducha, by měli dbát této rady, když uvažují o způsobu zábavy nebo uvolnění. Proč se zajímat o tyto věci a mluvit o nich, číst o nich v knihách a časopisech nebo se na ně dívat ve filmech a divadelních hrách?

Uvažujme o několika jiných možnostech. Svatý duch podporuje jednotu ve sboru a jsou jím jmenováni křesťané do služebních úřadů. Kdybychom rozšiřovali tlachy, přeli se o maličkosti nebo tvořili kliky, pracovali bychom proti duchu, který působí k pokoji a jednotě, jinými slovy „zarmucovali“ bychom svatého ducha. Křesťané v Korintu, kteří působili rozštěpení ve sboru, odporovali tedy působení ducha. (1. Kor. 1:10; 3:1–4, 16, 17) Je zajímavé, že Pavel zdůraznil důležitost jednoty i Efezským. (Ef. 4:1–6, 16) Lidé, kteří podkopávají strhující kritikou úctu k duchem dosazeným služebníkům, rovněž zarmucují ducha. — Sk. 20:28; 1. Tess. 5:12, 13.

Každý křesťan může tedy zkoumat své chování a svůj postoj ve světle toho, co poznává jako vycházející od ducha a co je vyjádřeno v Bibli a v dnešní křesťanské organizaci. To mu pomůže, aby působil v souladu s duchem a aby se vyvaroval nastoupit odbočující cestu, na které by „zarmoutil“ ducha a která by nakonec mohla vést k tomu, že by jej Bůh neschválil a plně by mu odňal ducha.