Neobracej se k věštectví!

KAŽDÝ by rád věděl, co se stane v budoucnosti. Někdy snad jde pouze o počasí. „Mohu zítra sít?“ „Budu moci příští týden žít?“ „Jaké bude počasí příští měsíc během naší slavnosti?“

Zvědavost dovědět se něco o budoucnosti není však omezena pouze na předpovědi počasí. Lidé si všude dělají starosti ohledně budoucích událostí v národních a mezinárodních záležitostech, v obchodě a živnosti a zvlášť ohledně věcí, které se osobně dotýkají jich a jejich příslušníků. Toto silné přirozené přání vede tolik lidí, aby se obraceli k věštectví a dostali tak odpovědi na své otázky o budoucnosti.

Anglické slovo pro věštectví, „divination“, pochází z latinského divus („božský“), a to, co se někdo dozví věštectvím, pochází prý od bohů. Věštectví je vlastně celý obor, jak získat pomocí spiritistických, temných mocí tajemné vědění, zvlášť o budoucnosti. Odlišuje se od kouzelnictví, které používá magie, a to tím, že věštectví se všeobecně zabývá jen pokusy dozvědět se budoucí události, ale nesnaží se je měnit a kontrolovat, jak je tomu u magie.

Věštci tvrdí, že nadlidští bohové jsou s to odhalit budoucnost těm, kteří jsou vzděláni ve výkladu určitých znamení a předzvěstí, které podle nich jsou předávány různým způsobem: nebeskými jevy (postavením a pohybem hvězd a planet, zatměními, meteority); přírodními silami na zemi (větrem, bouřemi, ohněm); chováním živočichů (vytím psů, letem ptáků, pohybem hadů); vzorem čajových lístků v šálcích nebo z oleje na vodě nebo podle směru padlých šípů; vzhledem jater, plic a vnitřností obětních zvířat; podle čar na rukách a posléze prostřednictvím „duchů“ mrtvých.

Obor věštectví je tak obsáhlý, že byl rozdělen, a jednotlivé obory věštectví obdržely zvláštní označení. Na příklad mezi Římany bylo rozšířeno pozorování letu ptáků; při čtení z ruky je budoucnost předpovídána podle čar na dlaní dotyčné osoby; při zírání do jater jsou zkoumána játra; haruspicium je věštění z vnitřností; při axinomantii je předpovídáno pomocí seker; u belomantie je používáno šípů; rabdomantie používá kouzelných proutků, oneiromantie je výklad snů; při nekromantii jsou prý dotazováni mrtví. Zírání do krystalové koule a věštění pomocí orakulí jsou ještě další formy, a nejběžnější forma je dnes astrologie.

DĚJINY VĚŠTECTVÍ UKAZUJÍ, ŽE NENÍ DOBRÉ

Věštění se zrodilo v Babylóně, v zemi Kaldejců, a odtud se rozšířily tyto okultní zvyky při stěhování lidí po celé zemi. (1. Mojž. 11:8, 9) Říká se, že jedna čtvrtina odkryté části knihovny asyrského krále Assurbanipala obsahovala destičky se znameními, na kterých byly vyloženy všechny zvláštnosti pozorované na nebi a na zemi a také všechny náhody a neštěstí denního života. Král Nabuchodonozor učinil své rozhodnutí o napadení Jeruzaléma teprve tehdy, když se uchýlil k věštění, o čemž je psáno: „Potřásá šípy, dotazuje se terafim, dívá se do jater. Do jeho pravice padá věštba ‚Jeruzalém‘.“ — Ez. 21:26, 27, Elb. b.; 21:21, 22, Kral. b.

Pozorování jater při hledání znamení se opíralo o víru, že veškerá životní síla, myšlenková hnutí a city mají své středisko v tomto orgánu. Játra obsahují šestinu krve člověka. Odchylky jejich laloků, průchodů, přívěsků, tepen, záhybů a jiných rysů byly vykládány jako znamení nebo předzvěsti od bohů. Našlo se mnoho hliněných napodobenin jater; nejstarší z nich pochází z Babylóna a obsahuje znamení a texty v klínovém písmu, které bylo používáno věštci. Staří asyrští kněží byli nazýváni baru, což znamená „ohledavatel“ neboli „ten, který vidí“, protože zkoumání jater mělo velký význam v jejich věšteckém náboženství.

Různé formy věštění, bez ohledu na své dílčí rysy, jsou v ostrém rozporu s Písmem svatým. Jehova varoval Izraele prostřednictvím Mojžíše přísně před přejímáním těchto věšteckých zvyků, které pěstovali ostatní národy. Řekl:

„Nebude nalezen v tobě, kdož by vedl syna svého aneb dceru svou skrz oheň, ani věštec, ani planétník, ani čarodějník, ani kouzelník. Ani losník, ani zaklinač, ani hadač, ani černokněžník. Nebo ohavnost jest Jehovovi, kdožkoli činí to, a pro takové ohavnosti Jehova Bůh tvůj vymítá je od tváři tvé.“ — 5. Mojž. 18:10–12; 3. Mojž. 19:26, 31.

Osoby, které provádějí věštění na základě snů, nebyly vyňaty z tohoto odsouzení, ani když se jejich prorocká znamení a předpovědi splnily. (5. Mojž. 13:1–5; Jer. 23:32; Zach. 10:2) Velké nepřátelství Bible proti věštcům je patrné z nařízení, podle něhož museli být všichni věštci bezpodmínečně usmrceni. — 3. Mojž. 20:27.

Avšak přes tyto opakované příkazy povstávali odpadlíci, kteří se posmívali Jehovovi, a to nejen obyčejní lidé jako žena z Endor, nýbrž i mocní králové jako Saul a Manasses a královna Jezábel. (1. Sam. 28:7, 8; 2. Král. 9:22; 21:1–6; 2. Par. 33:1–6) Ačkoli dobrý král Joziáš odstranil ve svých dnech věštce, nestačilo to k záchraně Judy před tímtéž zničením, které utrpělo Judovo sesterské království Izrael. (2. Král. 17:12–18; 23:24–27) Avšak Jehova poslal ve své milující dobrotivosti nejprve své proroky, aby varovali tyto národy před jejich odpornostmi, stejně jako jeho proroci varovali matku všeho věštectví, Babylón. — Iz. 3:1–3; 3:19, 20; 47:9–15; Jer. 27:9; 29:8; Ez. 13:6–9; Micheáš 3:6–11.

Věštectví bylo široce rozšířené i v době pozemské služby Ježíše a apoštolů. Na ostrově Cypr se apoštol Pavel sešel s kouzelníkem jménem Bar-Jesus, jehož apoštol ranil slepotou. A v Macedonii vyhnal Pavel věštícího démona z dívky, která jej obtěžovala. Páni této dívky z toho byli velmi zděšeni, protože měli velký zisk z její okultní moci věštit. (Skutky 13:6–11; 16:16–19) Avšak jiní, jako Šimon Samarejský, se dobrovolně vzdali svého provozování magických umění a v Efezu jich bylo tolik, že když spálili své věštecké knihy, byla jejich cena, jak se praví, odhadnuta na padesát tisíc stříbrných kousků (asi 112 000 Kčs). — Skutky 8:9–13; 19:19.

VĚŠTĚNÍ PROTI BOŽSKÉMU ZJEVENÍ

Je zřetelný rozdíl mezi pravdou zjevenou Bohem a poučením, jehož někdo získá věštěním. Osoby, které se zabývají věštěním, jsou často uváděny neviditelnými démonskými silami do prudkých křečí. Někdy se uvádějí do zběsilosti divokou hudbou a určitými opojnými prostředky. Řecké slovo pro „věštění“ pochází od slovesa mainesthai, což znamená „zuřit“, a tohoto slovesa je používáno k popisu někoho, kdo má pěnu kolem úst a jehož vlasy jsou divoce rozcuchány.

Origenes (třetí století n. l.) odpověděl na útok pohanského filosofa Celsa, že křesťané nepovažují věštbu pythické kněžky za nic, těmito slovy:

„O pythické kněžce, jejíž věštby, jak se zdá, převyšují jiné věštby svým leskem a vážností, se tedy říká, že tato prorokyně Apollova, jež sedí nad otvorem kastalské jeskyně, přijímá do sebe ducha svým klínem . . . ale ani to není dílo božského ducha, aby osoba, která má přece věštit, se dostala do vytržení a do zuřivého stavu, takže již vůbec neví, co dělá . . . jestliže však Pythia, jakmile věští, je ve stavu vytržení a není při sobě, jaký je to asi duch, který vylévá temnotu na rozum a myšlení, ne-li duch démonského původu . . .?“ — Origenových osm knih proti Celsovi, kniha VII, kapitoly 3 a 4, něm.

Praví služebníci Jehovovi neprožívají žádné takové vybočení v tělesném nebo duchovním ohledu, jestliže je svatý duch vede, aby mluvili. (Skutky 6:15; 2. Petra 1:21) Boží proroci považovali za svou povinnost mluvit volně a zdarma. Pohanští věštci však prováděli svou živnost k svému osobnímu sobeckému zisku.

Nikde v Bibli se nepřikládá jakémukoli druhu věštění dobrý druhořadý význam. Často se mluví v týchž odsuzujících textech o spiritistických zvycích věštění a současně o cizoložství a smilstvu. (2. Král. 9:22; Nah. 3:4; Mal. 3:5; Gal. 5:19, 20; Zjev. 9:21; 21:8; 22:15) V Božích očích je věštění stejným hříchem jako vzpoura. (1. Sam. 15:23) Proto je nebiblické mluvit o Jehovových sděleních svým služebníkům jako o projevu „dobrého“ věštění.

O věštecké sny usiloval vždy věštec. Jinak tomu bylo u snů, které měly svůj původ u Jehovy. Ty byly buď tak jasné a zřetelné, že nebylo žádných pochyb, že pocházejí od Jehovy (1. Mojž. 20:3–7; Soud. 7:13–15; 1. Král. 3:5; Mat. 1:20; 2:12, 13, 19, 22), nebo, pokud byly záhadné a tajemné, nemohl jim rozumět žádný věštec a mohli je vyložit pouze Jehovovi oddaní služebníci. — 1. Mojž. 40:5–19; 41:1–32, 39; Dan. 2:1–47; 4:1–28.

Vrhat losy bylo dovoleno, jestliže měla být zjištěna Jehovova vůle v určité věci. „Do klínu umítán bývá los, ale od Jehovy všecko řízení jeho.“ (Přísl. 16:33; 18:18; 3. Mojž. 16:7–10; 4. Mojž. 26:55, 56; Jozue 14:2; Skutky 1:26) Odhalení zločince Achana a volba Saulova za krále byly snad naznačeny losem. (Jozue 7:13 až 19; 1. Sam. 10:20, 21) Urim a thumim, které nosil velekněz a jež byly používány v soudních případech (2. Mojž. 28:30; 4. Mojž. 27:21), přítomnost efodu (1. Sam. 23:9; 30:7) a Gedeonova zkouška vodou s ovčím rounem (Soud. 6:36–40) jsou dalšími příklady toho, jak Jehova zjevoval člověku svůj záměr bez použití démonských věštců.

JEHOVA ZAVRHUJE VĚŠTCE

Jehovova neomezená moc ve srovnání s velmi omezenou mocí kněží provádějících magii je velmi dramaticky znázorněna v případě Mojžíše a Áróna, kteří stáli před faraónem. Když se Árónova hůl proměnila v hada, napodobili egyptští mágové tento čin svými tajemnými uměními. Jak však byly zaraženi, když Árónova hůl pohltila hole kouzelníků! Egyptští kněží proměnili zdánlivě vodu v krev a přivedli na zemi žáby. Ale když Jehova způsobil, že prach se proměnil v komáry, museli kouzelníci přiznat, že se to stalo ‚Božím prstem‘. — 2. Mojž. 7:8–12, 19–22; 8:5–11, 16–19; 9:11.

Aby stanovil nejpříznivější dobu pro vyhlazení Jehovova lidu, „rozkázal uvrci pur, totiž los [což dělal zřejmě astrolog], před sebou [zlým Amanem] ode dne ke dni, a od měsíce až do měsíce“. (Ester 3:7–9) O tomto způsobu věštění čteme:

„Když Aman použil této metody ke stanovení nejpříznivějšího dne pro provedení svého strašného plánu, jednal tak, jak jednali vždy perští králové a šlechtici, kteří se neúčastnili žádného podniku, aniž by se dotazovali astrologů a měli jistotu ohledně šťastné hodiny.“ — Comentary od Jamiesona, sv. II, strana 639.

Aman uposlechl svých démonických rádců a začal neprodleně provádět svůj zlý plán. Ale opět se ukázala Jehovova moc osvobodit svůj lid a Aman, který důvěřoval ve věštění, byl pověšen na kmeni, který dal postavit pro Mardochea. — Ester 9:24, 25.

Dalším příkladem Jehovovy vznešené moci nad okultními silami je případ, kdy přišli Moabité „s odměnou za věštění v ruce“, aby najmuli Baláma, věštce z Mezopotamie, aby proklel Izraele. (4. Mojž. 22:7, Elb. b.) Ačkoli Balám chtěl věštit, Jehova jej nechal vyslovit pouze požehnání. V jednom ze svých výroků Balám přiznal pod neodolatelnou Jehovovou silou: „Nebo není kouzlů proti Jákobovi, ani zaklínání proti Izraelovi.“ — 4. Mojž., kapitoly 23, 24.

Jak by tedy bylo pošetilé vzhledem k špatné minulosti věštění obracet se k němu v tomto „čase konce“, abychom dostali radu pro budoucnost. Je přirozeným přáním člověka znát budoucnost, a toto přání může splnit nejlépe tím, že uctívá svého velkého Stvořitele a slouží mu. Nakonec je Jehova jediným zdrojem spolehlivého poučení o budoucnosti. Jen on zná od začátku konec. (Iz. 46:9, 10) Kromě toho předem zjevuje ve své lásce prostřednictvím svého sdělovacího kanálu a svého Slova, Bible, co je pro člověka dobré vědět. — Amos 3:7.

Jestliže se však lidé odvrátí od Jehovy a odcizí se tomu jedinému, který zná budoucnost, padnou lehce za oběť spiritistickému, démonskému vlivu. Saul je takovým nápadným příkladem; nejprve vzhlížel k Jehovovi, aby se dozvěděl něco o budoucích událostech, ale když mu již pro jeho nevěrnost nepřicházela žádná sdělení, obrátil se k démonům jako k náhražce za božské vedení. (1. Sam. 28:6, 7; 1. Par. 10:13, 14) Nedopusť se v žádném případě téže chyby!