Stvořitelské dny z Božího hlediska

BOŽÍ hledisko! Oč je vznešenější než hledisko člověka. Bůh je nekonečný; nejsou mu dány žádné hranice. My naproti tomu jsme pomíjející a jsou nám uloženy velmi úzké hranice. Právem řekl Jehova Bůh: Ale jakož vyšší jsou nebesa než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše, a myšlení má myšlení vaše.“ — Iz. 55:9.

Není divu, že žalmista David se ptal: „Když spatřuji nebesa tvá dílo prstů tvých, měsíc a hvězdy, kteréž jsi tak upevnil, říkám: Co jest člověk, že jsi naň pamětliv, a syn člověka, že jej navštěvuješ?“ Jak vhodné je také zvolání proroka Izaiáše: „Aj, národové jako krůpěj od okova, a jako prášek na vážkách se počítají, ostrovy jako nejmenší věc zachvacuje.“ — Žalm 8:4, 5; Iz. 40:15.

Jako je nezbadatelná velikost Jehovova, stejně nezbadatelná je i jeho existence. On byl vždy. Jako „Král věčnosti“ je Bůh „od věků až na věky“. Prorok Daniel má dobrý důvod k tomu, aby popsal Jehovu Boha jako ‚Starého na dny‘. — 1. Tim. 1:17; Žalm 90:2; Dan. 7:9, NS.

SLOVO „DEN“ V BIBLI

Jehova Bůh, věčně žijící Stvořitel, se pochopitelně dívá jinak na čas, než my, smrtelní lidé s vymezenými sedmdesáti nebo osmdesáti lety života. Což nevidí malé dítě čas jinak než člověk v pokročilém stáří? Pro dítě je snad dvanáct měsíců velmi dlouhá doba; staršímu člověku naproti tomu se zdá, že léta jen běží. Jak zcela jinak se proto musí dívat na čas „Starý na dny“ než my smrtelníci! Nesmíme tedy vyvozovat, že Jehova, když ve svém Slově mluví o „dni“ nebo „dnech“, myslí vždy dny o dvaceti čtyřech hodinách. Někdy má na mysli tyto dny; ale někdy ne.

Proto zjišťujeme, že hebrejské slovo vom, které se překládá jako „den“, je v Bibli používáno různým způsobem. Právě ve zprávě o stvoření se vztahuje slovo „den“ na tři různá časová období. Když například čteme: „A nazval Bůh světlo dnem, a tmu nazval nocí“, pak se vztahuje „den“ na dobu denního světla. Když čteme: „I byl večer a bylo jitro, den první“, pak se vztahuje na obojí: na den a noc. Avšak výraz „den“ se vztahuje ještě na celé časové období, ve kterém byla stvořena nebesa i země: „Tiť jsou rodové nebes a země, když stvořena jsou v den, v němž učinil Jehova Bůh zemi i nebe.“ — 1. Mojž. 1:5; 2:4.

V mnohých případech používá také Jehova Bůh jednoho dne, aby znázornil jeden rok. To dělá například ve spojení s Izraelity na poušti a ve spojení se svým prorokem Ezechielem. V jeho Slově čteme: „Jeden každý den za rok počítaje, ponesete nepravosti své čtyřicet let.“ „Den za rok dávám tobě.“ (4. Mojž. 14:34; Ezech. 4:6) Totéž se vztahuje také na Danielovo proroctví, které předpovídalo příchod Mesiáše na konci šedesáti devíti „týdnů“. Mesiáš nepřišel na konci doslovných 69 týdnů neboli 483 dnů, ale na konci 483 roků.

Někdy mluví Boží Slovo nejenom o jednom roku, ale dokonce o tisíci letech jako o jednom dni. Prorok Mojžíš došel ve svých úvahách k závěru: „Nebo by tisíc let přetrval, jest to před očima tvýma jako den včerejší, a bdění noční.“ Apoštol Petr to vyjadřuje ještě jednoznačněji slovy: „Ale tato jedna věc nebuď před vámi skryta, nejmilejší, že jeden den u Pána jest jako tisíc let, a tisíc let jako jeden den.“ — Žalm 90:4; 2. Petra 3:8.

I v Křesťanských řeckých písmech je používán výraz „den“ také pro jiná časová období než jen pro čtyřiadvacet hodin. Ježíš na příklad jednou řekl: „Abraham, otec váš, veselil se, aby viděl den můj, i viděl, a radoval se.“ Ve spisech jeho následovníků čteme na příklad o „dnu Kristově“, o „Jehovově dnu“ a o „velkém dnu Boha, Všemohoucího“. Zcela jistě není žádný z těchto dnů omezen pouze na čtyřiadvacet hodin. (Jan 8:56; Fil. 2:16; 1. Tess. 5:2; Zjev. 16:14) To vše ukazuje, že z Božího hlediska jeden „den“ není bezpodmínečně omezen na čtyřiadvacet hodin.

ČTYŘIADVACET HODIN DLOUHÝ?

Mnozí domnělí křesťané, zvláště tak zvaní fundamentalisté, tvrdí přesto, že stvořitelské dny uvedené v 1. kapitole Genesis, byly časová období o pouhých čtyřiadvaceti hodinách. Protože Jehova Bůh, Stvořitel, je všemoudrý a všemocný, mohl beze všeho učinit všechno, co je popsáno ve zprávě o stvoření, v šesti dnech o čtyřiadvaceti hodinách. Ale důkazy, které našel člověk ve zkamenělinách země, a objevy, které učinili astronomové se svými teleskopy, se zdají nasvědčovat, že to neučinil.

V díle A Religious Encyclopaedia od Schaffa je psáno o stvořitelských dnech: „Stvořitelské dny byly dny tvoření, žádné dny o čtyřiadvaceti hodinách; byla to vývojová období.“ Delitzsch píše ve svém díle New Commentary on Genesis: „Tím jsou míněny Boží dny; u něj je tisíc let jako den včerejší, Žalm 90:4 . . . Dny stvoření, jak říká samo Svaté písmo, nejsou dny o čtyřiadvaceti hodinách, nýbrž věky. Neboť toto pozemské a lidské měřítko se nedá použít na první tři dny.“

Někteří se vůbec vážně nenamáhají vysvětlit délku stvořitelských dnů. Typickým příkladem toho jsou vydavatelé Harper’s Bible Dictionary, v němž je řečeno: „Je nesmyslné a bezúčelné chtít spojovat zprávu o stvoření z Genesis s dnešní vědou.“ A v díle Interpreter’s Dictionary of the Bible (1962) je označena zpráva o stvoření jako legenda.

Ježíš Kristus ji však považoval za zprávu o skutečnosti, neboť se odvolával na záznam v První Mojžíšově a citoval z něj. Řekl: „Což jste nečetli, že ten, kterýž stvořil s počátku, muže a ženu učinil je? A řekl: Protož opustí člověk otce a matku, a připojí se k manželce své, i budou dva jedno tělo?“ Apoštol Pavel sdílel tento názor, neboť řekl: „A [Bůh] učinil z jedné krve všechno lidské pokolení a „Adam zajisté prvé jest stvořen, potom Eva.“ Je pro nás pozoruhodné a v žádném případě není nesmyslné zajímat se o to, jak dlouhé byly stvořitelské dny. — Mat. 19:4, 5; Sk. 17:26; 1. Tim. 2:13.

Ale než budeme uvažovat o délce stvořitelských dnů, zdá se být vhodné vysvětlit všeobecný názor, že země byla stvořena teprve během šesti stvořitelských „dnů“. Z biblické zprávy vysvítá, že vesmír, hvězdné nebe a planeta Země, byly stvořeny před začátkem prvního stvořitelského dne.

V 1. Mojžíšově 1:1 je proto řeč o stvoření hvězdného nebe a planety Země, když tam čteme: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Kdy byl tento ‚počátek‘, Bible neříká. Teprve potom tam čteme, co Bůh stvořil v prvním „dni“. Šest stvořitelských „dnů“ se tudíž vztahují na Boží stvořitelské působení ve spojení s přípravou již existující země jako bydliště člověka a ne na stvoření země samé. Zpráva v První Mojžíšově neobsahuje tedy nic, co by odporovalo závěrům dnešních vědců, podle nichž má být hmotný vesmír starý několik miliard let.

Jak ale pak máme rozumět čtvrtému přikázání, v němž je řečeno, že Bůh učinil nebe a zemi v šesti dnech? (2. Mojž. 20:11) Můžeme tomu porozumět, když víme, že výrazy „nebe“ a „země“, jak jich používají bibličtí pisatelé, mají právě tak více významů jako slovo „den“. A tak je někdy označen vzduch, v němž létají ptáci, jako „nebe“. (Jer. 4:25) Tento vzdušný obal, nazývaný „nebe“, byl stvořen druhého „dne“ stvořitelského týdne. Teprve ve třetím „dni“ se objevila suchá země. Proto je možno říci, že země, suchá země, byla také stvořena během stvořitelského týdne, ale neznamená to, že teprve pak byla stvořena země, zeměkoule nebo planeta sama. — 1. Mojž. 1:6–10, 11.

DÉLKA STVOŘITELSKÝCH DNŮ

Jak dlouhé tedy byly tyto „dny“ stvoření? Bible nám pomáhá vypočítat délku sedmého dne. Protože všechny tyto „dny“ patří k jedinému „týdnu“, zdá se, že všechny tyto „dny“ byly stejně dlouhé.

Pokud jde o délku sedmého dne, je zajímavé zjištění, že Bible u sedmého dne neříká nic o „večeru“ a „jitru“ jako u ostatních šesti dnů. To má nemalý význam. Zpráva zní jednoduše: „I požehnal Bůh dni sedmému a posvětil ho, nebo v něm odpočinul Bůh ode všeho díla svého.“ — 1. Mojž. 2:3.

Jediný logický důsledek je ten, že sedmý den tenkrát trval dále. Podporuje Bible tento názor? Ano, neboť mluví o tom, že Jehova Bůh celá tisíciletí po stvoření stále ještě odpočíval. Tak čteme v žalmu 95:8–11, že Jehova řekl Izraelitům na poušti, že pro tvrdost svého srdce nevstoupí do jeho odpočinutí. To ukazuje, že Bůh od stvoření Evy až do oné doby, tedy více než 2 500 let, odpočíval od díla popsaného v První Mojžíšově, v 1. a 2. kapitole.a

Asi o 400 let později mluvil žalmista David (Žalm 95:8–11) o vstupu do Božího odpočinku ve svých dnech. A více než tisíc let po dnech Davidových mluvil pisatel dopisu Židům o tom, že Jehova Bůh stále ještě odpočívá. Napomínal křesťany, aby nejednali jako Izraelité na poušti, kteří nevstoupili do Božího odpočinku, nýbrž aby se co nejvíce snažili „vjíti do toho [Jehovova] odpočinutí“. Říká v této souvislosti, že „zůstává svátek lidu Božímu“. Protože tato slova apoštola Pavla lze použít na dnešní křesťany, vyplývá z toho, že Jehova nyní již skoro 6 000 let drží sabbat neboli odpočívá od svých viditelných stvořitelských děl. — Žid. 4:9, 11.

Tímto způsobem přicházíme až k 6 000 rokům. Je to tedy délka sedmého dne? Ne, neboť čteme: „I požehnal Bůh dni sedmému a posvětil ho.“ Tento den musí „velmi dobře“ končit a tomu tak není ve dnešních světových poměrech. Proto ten „den“ nemůže ještě být u konce. Těchto šest tisíc let bylo jakýmsi pracovním týdnem pro člověka, ve kterém v potu tváře pracoval. Avšak bude moci odpočívat pod tisíciletým panstvím Krista, které podle biblické chronologie a splňování biblických proroctví již velmi brzy započne. — 1. Mojž. 2:3.

Sedmé tisíciletí sedmého „dne“ bude proto sabbatem. Satan a jeho démoni budou během tohoto dne spoutáni. Kristus a jeho pomazaní následovníci budou vládnout jako králové a kněží. S jakým výsledkem? Všichni nepřátelé Boží budou položeni pod Kristovy nohy. Tímto sabbatem bude sedmý den skutečně posvěcen, neboť nechá vypučet spravedlnosti. — 1. Kor. 15:24–28; Zjev. 20:1–6; Žalm 72.

Podle toho je sedmý „den“ stvořitelského týdne sedm tisíc let dlouhý. Na základě délky sedmého „dne“ je proto rozumné se domnívat, že každý z ostatních šesti „dnů“ trval právě tak sedm tisíc let. To ponechává dosti času ke stvoření všech věcí, které byly učiněny podle biblické zprávy v každém z těchto šesti stvořitelských dnů.

„TÝDEN“ BOHATÝ NA UDÁLOSTI

Tak se prvního „dne“ pozvolna objevilo světlo nad „vodní propastí“, která zahalovala zemi. V druhém „dni“, trvajícím 7 000 let, byla mezi dvěma vodními vrstvami utvořena atmosféra. Ve třetím „dni“ se pomalu objevovala suchá země a Jehova Bůh stvořil všechny druhy rostlin: trávy, keře, stromy.

Ve čtvrtém „dni“ byla ze zemského povrchu poprvé viditelná nebeská tělesa, slunce, měsíc a hvězdy, čímž byla země připravena pro objevení se mořských živočichů a ptáků během pátého „dne“. V šestém „dni“ stvořil Bůh zemská zvířata a ke konci tohoto dne člověka.

Jak jsem viděli, máme dobrý důvod uznat, že každý ze stvořitelských dnů byl dlouhý sedm tisíc let. Skutečnost, že nyní žijeme na konci šestého tisíciletí sedmého „dne“, je pro nás obzvlášť významná a důležitá. Když byl Ježíš Kristus na zemi, učinil mnohé ze svých zázraků v sabbatu. Ke svých odpůrcům, kteří protestovali, řekl, že on je „pánem i soboty“. Tím poukázal na tisíciletý sabbat, ve kterém obnoví lidské pokolení k tělesné a duševní dokonalosti. Bude pak dělat pro celé lidstvo to, co tenkrát dělal pro svůj národ Izraele. K tomu také patří vzkříšení z mrtvých, neboť „všichni, kteří v hrobích jsou, uslyší hlas jeho a vyjdou“. — Mat. 12:8; Jan 5:28, 29.

Dívat se na stvořitelské dny z Božího hlediska je proto, jak jsme viděli, nejen moudré a v souladu s tím, co dokázali vědci, ale posiluje to také naši naději, že brzy přijde Pánův sabbat náležející k Božímu dni odpočinku, den, ve kterém bude pro lidstvo obnoveno zdraví, život a štěstí. Skutečně, Boží cesty a myšlenky jsou nekonečně vyšší než myšlenky a cesty člověka. — Zjev. 21:3, 4.

[Poznámka pod čarou]