Boží děti napodobují dobro

„Nenapodobuj zlo, ale dobro. Kdo činí dobro, pochází od Boha.“ — 3. Jana 11, NS.

1. O co mají obzvláště zájem mladí i staří a proč?

KTERÉ dítě se neraduje, dostane-li nějaké seménko, zasadí je do květináče a pak může pozorovat, jak vzniká nový život? Každý den se dívá do květináče a bedlivě pozoruje známky růstu. Také dospělí se živě zajímají o to, jak vzniká nový život. Počáteční zárodek nebo jednotlivá buňka má mikroskopické rozměry, a přece obsahuje složitý kód neboli plán, který řídí celý další vývoj. Bible říká, že všechny formy života se rozmnožují „podle svého druhu“. (1. Mojž. 1:11, 12, 21, 24, NS) Ohromné množství energie, které je uloženo v této nepatrné buňce a může se nekonečně obnovovat, je rovněž něčím úžasným. Ačkoli již mnoho objevů podává důkazy o účelnosti a záměru, je život sám stále ještě tajemstvím. Proto není divu, že nám působí radost, pozorujeme-li vznik nového života, ať již člověka nebo zvířete nebo rostliny. Je-li to dobrý rod, bude nový život, který z něj vzniká, přesně odpovídat témuž vzoru, bude napodobovat dobré.

2. Projevovali andělé podobný zájem? Z čeho je to patrné?

² Bible ukazuje, že andělé mají podobný postoj. Můžeme si představit, s jak velkým zájmem pozorovali, co Jehova, stvořitel, působil na naší maličké planetě — která je ve srovnání s celým vesmírem mikroskopicky malá —, když ji připravoval, aby se na ní mohl zachovat život ve své nekonečné mnohotvárnosti a jedinečné kráse. Máme zprávu, že tehdy ‚spolu radostně provolávali . . . a všichni Boží synové začali volat ve chvále‘. A jak museli být nadšeni, když viděli vyvrcholení: stvoření člověka „k obrazu Božímu“! — Job 38:7, NS; 1. Mojž. 1:27, NS.

3. Měl stejný zájem i Boží „dílovedoucí“? Má tento zájem stále?

³ Toto stvořitelské dílo vykonal „dílovedoucí“, Ježíš, ve své předlidské existenci, a také on je považoval za nesmírně zajímavé. Z Božího slova vyplývá, že tehdy řekl: ‚Veselil jsem se z úrodné půdy jeho země a věci, z kterých jsem se radoval, byly u synů lidských.‘ Nikdy neztratil tento zájem o lidskou rodinu. Nikdy jej neztratili ani andělé. Petr říká o Božím předsevzetí ve spojení s Kristem a následovníky jeho šlépějí tato slova: „Právě do těchto věcí touží nahlédnout andělé.“ — Přísl. 8:30, 31, NS; Žid. 13:8; 1. Petra 1:12, NS; dále viz Kol. 1:15, 16.

APOŠTOL JAN

4. a) Jak projevil Jan svůj zájem o „slovo života“? b) Proč bychom se měli cítit přitahováni k Janovi?

⁴ Projevoval apoštol Jan podobný zájem? Povšimněme si úvodních slov jeho prvního dopisu: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme viděli svýma očima, co jsme bedlivě pozorovali a čeho jsme se rukama dotýkali, pokud jde o slovo života . . . co jsme viděli a slyšeli, to vám také oznamujeme, abyste i vy měli spoluúčast s námi. Tato naše spoluúčast je kromě toho také s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem.“ Není to neklamný důkaz jeho zájmu? Jaké je to laskavé poznání! Chce, abychom s ním měli spoluúčast, abys ji měl i ty. Touží po tom, abychom se k němu cítili přitahováni, protože nám může říci něco cenného, něco, co potěšilo jeho srdce a co potěší i naše a co nám pomůže vidět věci ve správném světle. Říká: „Proto vám píšeme tyto věci, abychom měli radost v plné míře.“ To nám jistě pomůže, abychom se na tyto dobré věci dívali z jeho stanoviska, abychom se naučili správně oceňovat to, co je dobré, a abychom to napodobili. — 1. Jana 1:1–4, NS.

5. V jakém ohledu by nám mohl pomoci Janův dopis?

⁵ Pomůže nám Janův dopis, abychom lépe rozuměli svému vztahu k Jehovovi? Pomůže nám uchovat tento vztah i v době, kdy musíme čelit odporu nebo rafinovaným svodům? Z citovaných úvodních slov to můžeme usuzovat. Nejdříve bychom však chtěli představit samotného pisatele. Tak lépe porozumíme tomu, co psal a proč to napsal.

6. a) Jaký člověk byl Jan, soudě podle slohu jeho psaní? b) V jakém vztahu k Ježíši byl Jan, jaká přezdívka mu byla dána a proč?

⁶ Jaký člověk byl Jan? Často je označován jako apoštol lásky, a to právem, protože láska je nejvýznačnějším námětem v jeho spisech. Znamenalo to, že měl, jak se často říká, jemnou a klidnou povahu a že nikdy nepronesl tvrdé slovo? Pokud sis to myslel, budeš překvapen. Jan učil v souladu se svým srdcem i se svou myslí. Měl pevné názory spojené se silnými city a neměl strach se vyjádřit. Jeho slovo bylo přímé, nebyl to žádný tichošlápek. Aby zdůraznil sílu svého dokazování a důkladně vysvětlil svou myšlenku, používal často silných protikladů. Jediná otázka je: Jsi připraven přijmout jeho slova a použít jich na sebe? Své tři dopisy napsal kolem roku 98 n. l., kdy již byl mužem pokročilého věku a mohl psát s autoritou jako zralý křesťan. Mohl se dívat zpět do minulosti, kdy byl v mimořádně důvěrném vztahu k Ježíši během jeho pozemské činnosti. Jan byl v užším vztahu k Ježíši než kdokoli jiný. (Mar. 1:19, 20; 5:37; Jan 13:23; 19:26, 27; 21:20) Jan rozhodně neměl jemnou povahu. Když jednou Samaritáni nechtěli přijmout Ježíše, položili mu Jan a jeho bratr otázku: „Pane, chceš, abychom svolali oheň z nebe, aby je zničil?“ Ježíš nedal těmto dvěma bratrům nadarmo přezdívku „Boanerges, což znamená synové hromu“. Zde není žádný rozpor. Pravá láska je nejen laskavá a trpělivá, ale vyznačuje se také věrnou oddaností. Tuto věrnou oddanost pociťoval Jan obzvláště silně. Své dopisy psal v době, kdy se již mnozí prokázali nevěrnými, jak to bylo předpověděno. — Luk. 9:54, NS; Mar. 3:17, NS; Mat. 13:25; Skut. 20:29, 30; 1. Jana 2:18.

BŮH JE SVĚTLO

7. a) Jaké poselství slyšel Jan a odkud pocházelo? b) Jak Ježíš ukázal, že světlo a temnota souvisejí s podkladem pro soud?

⁷ Po úvodních slovech Jan přechází přímo k jádru věci, když říká: „To je poselství, které jsme slyšeli od něho a které vám oznamujeme, že Bůh je světlo a ve spojení s ním není naprosto žádná temnota.“ (1. Jana 1:5, NS) Jak se stalo, že Jan slyšel toto poselství? Ve svém evangeliu svědčí o Ježíši slovy: „Světlo svítí v temnotě, ale temnota je nepřemohla.“ Dále říká, že Ježíš dal všem, kteří v něj věří, oprávnění stát se Božími dětmi. Nenarodili se po druhé lidským zrozením, ale narodili se z Boha, působením jeho ducha. (Jan 1:5, 12, 13, NS) Potom Jan podává zprávu o tom, jak Ježíš sám potvrdil tuto skutečnost ve svém rozhovoru s Nikodémem, který přišel jednou tajně v noci k Ježíši. Ježíš s ním mluvil o ‚zrození z ducha‘ a o tom, že „nenarodí-li se někdo znovu, nemůže vidět Boží království“. Dále řekl: „Podklad pro soud [je], že světlo přišlo do světa, ale lidé milovali temnotu spíše než světlo, protože jejich skutky byly zlé.“ Potom ukazuje protiklad mezi tím, kdo nenávidí světlo a vyhýbá se mu, a tím, kdo „přichází ke světlu, aby jeho skutky byly zjeveny, neboť byly vykonány v souladu s Bohem“. To Nikodéma znepokojilo, protože měl sice určitou lásku k pravdě, ale strach z lidí převyšoval jeho věrnou oddanost. — Jan 3:1–8, 19–21, NS.

8. Co se dovídáme z Janova evangelia o světlu a temnotě a o našem osvobození?

⁸ Z toho vidíme, že světlo je symbolem pravdy a spravedlnosti, na rozdíl od temnoty, která znázorňuje omyl a lži a též zlé a nečisté věci. Také z toho poznáváme, jak jsme osvobozováni od temnoty a přeneseni do Božího království a přijati do jeho rodiny, což znamená počátek nového života. — Kol. 1:13.

9. a) Jak Jan uplatnil svá slova z 1. Janovy 1:5 na svou dobu? b) V jakém smyslu mluvil Jan o lžích a o lhářích?

⁹ Zásadu vyjádřenou v 1. Janově 1:5 Jan používá přímo výzvu, neboť říká: „Prohlašujeme-li: ‚Máme spoluúčast s ním‘, a přece dále chodíme v temnotě, lžeme a nejednáme podle pravdy.“ Tuto myšlenku objasňuje slovy: „Kdo říká: ‚Poznal jsem jej‘, a přece nezachovává jeho přikázání, je lhář [řecky pseústes], a v takovém není pravda.“ (1. Jana 1:6, NS; 2:4, NS) Z opakovaných výrazů: „Tvrdíme-li“ a „kdo říká“ v 1. Janově 1:6, 8, 10 a 2:4, 6 je patrné, že Jan pozoroval zhoršení poměrů v křesťanském sboru. Nepřítel neztrácel čas a zaséval mezi „pšenici plevel“, lidi, kteří ‚mluvili převrácené věci, aby za sebou odvedli učedníky‘. (Mat. 13:25, NS; Skut. 20:30, NS; dále viz Jak. 4:1–4.) Tito lidé tvrdili, že jsou v pravdě, ale z jejich skutků a jednání bylo patrné, že jejich tvrzení je lživé a tak se prokázali jako lidé, kteří něco předstírají, jako zdánliví křesťané neboli antikristové. Jan používá mnohokrát slov „lež“ a „lhář“, počínaje slovy u Jana 8:44 až po Zjevení 22:15. Lhář není ten, kdo vyjadřuje nepravdu omylem nebo neúmyslně. Lhář je ten, kdo vyslovuje lži úmyslně, a aby jiné klamal nebo sváděl. Lež není možno směšovat s pravdou. Jan silně pociťoval věrnou oddanost pravdě. Věděl, že „žádná lež nepochází z pravdy“. — 1. Jana 2:21, NS.

10. a) Proč již neočekáváme, že by mezi pravými křesťany došlo k všeobecnému odpadnutí? b) Proč je však ještě stále nutná bdělost?

¹⁰ Jak to všechno platí dnes? Není těžké poznat, že křesťanstvo se dnes z velké části skládá z osob, které jsou křesťany jen podle jména. Svědkové Jehovovi se zcela oddělili od křesťanstva a přidržují se výlučně Božího slova a jeho zásad pravdy a spravedlnosti. Můžeme být přesvědčeni, že v přítomné době žní, na kterou poukázal Ježíš, nedojde již k velkému odpadnutí. (Mat. 13:30, 43; 2. Tes. 2:3, 8) Nesmíme se však stát lhostejnými. Starý nepřítel, satan, drak, je stále ještě hotov k boji, a zuří dnes více než kdy dříve. Novodobé dějiny svědků Jehovových ukazují, že někteří lidé, tvořící třídu „zlého otroka“, se pokoušeli strhnout na sebe vedení Jehovova díla a jeho lidu. To bylo možno pozorovat obzvláště během první světové války. Jehova však očistil svou organizaci a postaral se o to, aby byla plně teokratická. Čest patří jemu, žádnému člověku. Jako jednotlivci však musíme být stále bdělí. Ze zpráv vyplývá, že je znovu a znovu nutné některé jednotlivce v našich sborech varovat, jiným ukládat zkušební lhůtu a jiným odnímat společenství. Proč? Protože nejednají podle pravdy, ačkoli tvrdí, že jsou v pravdě. Často to začíná nepozorovaně, ale není-li proti takovému jednání nic podniknuto, odvádí od světla, ven do temnoty. — Zjev. 12:17; Mat. 24:48; 25:30.

11. Jak můžeme zůstat přijatelní v Jehovových očích?

¹¹ Musíme být na stráži. Nikdo z nás není dokonalý. Jan říká: „Tvrdíme-li: ‚Nemáme žádný hřích‘, svádíme sami sebe a není v nás pravda. Vyznáváme-li své hříchy, on je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil naše hříchy a očistil nás od každé nespravedlnosti.“ To je možné, protože „máme pomocníka u Otce, Ježíše Krista . . . [který] je oběť smíření za naše hříchy, ne však pouze za naše [nás, kteří máme nebeskou naději], ale též za hříchy celého světa“. (1. Jana 1:8 až 2:2, NS) Ano, ti, kteří mají naději na život na zemi, „velký zástup“ ze všech národů, „vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově“. (Zjev. 7:14, NS) Později Jan poukazuje na rozdíl mezi bratrem, který se dopustí hříchu, „který nezpůsobí smrt“ a za nějž se můžeme modlit, a mezi tím, který se dopouští úmyslně, dobrovolně hříchu, který „vede ke smrti“ a za který se nemodlíme. To ukazuje, že Jan nebyl extrémista, ale že to byl zralý, vyrovnaný starší muž. — 1. Jana 5:16, 17, NS.

BŮH JE LÁSKA

12. a) Proč máme povinnost vzájemně se milovat? b) Proč je člověk, který nenávidí svého bratra, v nebezpečném postavení? Co by měl dělat?

¹² Ve spojením se svým prohlášením, že „Bůh je světlo“, říká Jan také, že „Bůh je láska“. (1. Jana 4:8, 16, NS) Poprvé se to dověděl z téhož zdroje, o němž jsme již mluvili. Podává zprávu, že Ježíš řekl Nikodémovi: „Tak velice Bůh miloval svět, že dal svého jednozplozeného Syna, aby každý, kdo projevuje víru v něj, nebyl zničen, ale měl věčný život.“ (Jan 3:16, NS) Tato pravda je vyjádřena také v 1. Janově 4:9, 10 (NS). Jako předtím, tak i nyní Jan bezprostředně uplatňuje tuto základní pravdu, když říká: „Milovaní, jestliže nás Bůh tak miloval, i my sami jsme povinni navzájem se milovat.“ Později objasňuje tuto myšlenku působivým srovnáním: „Tvrdí-li někdo: ‚Miluji Boha‘, a přece nenávidí svého bratra, je lhář.“ (1. Jana 4:11, 20, NS) Jinými slovy, máš-li zášť vůči svému bratru, vyhýbáš-li se mu (nebo jí) a úmyslně s ním nemluvíš nebo neuznáváš jej jako člena sboru, dostáváš se do nebezpečné situace. Jednáš ve skutečnosti jako soudce, bez ohledu na sbor. Máš však právo jednat s někým, koho Jehova uznává jako člena své rodiny, tak, jako by mu (nebo jí) byla odňata pospolitost a tváříš se chladně, jakmile se objeví? Chtěl bys, aby Jehova tak jednal s tebou? Snad řekneš, že tvůj bratr začal s hněvem. Je-li tomu tak, je to sice bolestné, ale je nutno říci, že ty musíš být první, kdo se zbaví hněvu. Nenapodobuj zlo. Máš-li vůči dotyčnému silnou nelibost a špatný pocit, hledej příležitosti, kdy mu můžeš snad jen v nějaké maličkosti, ukázat, že bys k němu chtěl být přátelský. Jestliže tě urazil a věc ještě nebyla uvedena do pořádku, jednej podle jednoznačných směrnic u Matouše 18:15–17. Jan říká: „Po tom jsme poznali lásku, že on položil svou duši za nás. I my jsme povinni pokládat své duše za své bratry.“ Měli bychom napodobit tento dobrý příklad. — 1. Jana 3:16, NS.

13. Přehlížel Ježíš některé ze svých následovníků? Jak můžeme úspěšně bojovat proti takovému sklonu?

¹³ To neznamená, že bychom měli jednat se všemi bratry úplně stejně. Ani Ježíš to nečinil. Bylo jasné, že byl obzvláště spojen s Janem. Ale žádného ze svých následovníků neponechával stranou, ani Jidáše Iškariotského, a to až do poslední chvíle. To vyplývá ze skutečnosti, že jeho učedníci nepoznali z jeho chování, kdo jej zradí. Nebuďme ukvapeně příliš spravedliví ve svých vlastních očích a příliš tvrdošíjní ve svém úsudku. „Kdo nenávidí svého bratra, je v temnotě a neví, kam jde, protože temnota zaslepila jeho zrak.“ Bojujme proti tomuto sklonu tím, že uplatníme Janova slova o nesobeckém, upřímném a praktickém jednání a neuzavřeme dveře svého vnitřního slitování, vidíme-li svého bratra v nouzi. „Milujme se, ne slovem ani jazykem, ale v skutku a v pravdě.“ — 1. Jana 2:11, NS; 3:17, 18, NS.

14. Co to znamená zůstávat v lásce a jaké požehnání to s sebou přináší?

¹⁴ Ke svému povzbuzení sledujme nyní Janova podivuhodná slova: „Bůh je láska a kdo zůstává v lásce, zůstává v jednotě s Bohem a Bůh zůstává v jednotě s ním. Tímto způsobem byla zdokonalena naše láska.“ (1. Jana 4:16, 17, NS) Zůstat v lásce znamená rozhodně se při svém jednání dávat vždy vést pravou láskou, která se líbí Bohu. Nedokonalost a nesprávná přání mohou snad někoho vést ke klopýtání, ale „ten zlý se jej nezmocní“, nepřiměje ho, aby opustil tuto cestu. Ať se to nikdy nestane! Kdo zůstává pevný, „zůstává v jednotě s Bohem a Bůh zůstává v jednotě s ním“. Jaké je to povzbuzení! Jistota, že Jehova, pravý Bůh, je s námi spojen, je na naší straně, školí nás, upevňuje nás a posiluje nás, vede nás a řídí až do konce, to vše nám dává odvahu a neotřesitelnou důvěru. — 1. Jana 2:16; 5:18; dále viz Jana 10:27–30; 1. Petra 5:9, 10.

15. a) Které dobré vlastnosti musíme mít, abychom projevovali lásku k Bohu? b) Jaký je rozdíl mezi jemnocitem a přecitlivělostí? c) Kdy a jak dokázal Ježíš a jeho matka, že mají tyto dobré vlastnosti?

¹⁵ „Nyní tedy, děťátka, zůstávejte ve spojení s ním.“ (1. Jana 2:28, NS; dále viz Jana 17:20–26) Toto téma probíhá jako červená nit celým Janovým dopisem. Zůstáváme ve spojení s Bohem, „jestliže milujeme Boha a jednáme podle jeho přikázání“. (1. Jana 5:2, NS) K tomu je třeba pevné vůle. Ježíš měl pevnou vůli. Byl však také jemnocitný. Nic neuniklo jeho pozornosti. Ačkoli byl dokonale jemnocitný, rozhodně nebyl přecitlivělý a nedal se snadno urazit, protože rozhodně nebyl pyšný ani domýšlivý. Neměl soucit sám se sebou. Ježíš a jeho matka Marie dokázali zajímavým způsobem tyto vlastnosti, když se účastnili svatební hostiny v Káni v Galileji. (Jan 2:1–11) K všeobecnému zděšení došlo víno. Ježíšova matka mu řekla: „Nemají žádné víno.“ Nepoklesla hlasem jako při jednoduchém výroku, ale pozvedla hlas jako při otázce. Ježíš ihned poznal, co měla na mysli: „Nemají žádné víno. Nepodnikneš nic?“ Ačkoli šla příliš daleko ve svém pokusu říci mu, co by měl udělat ve spojení se svou službou, necítil se uražen. Rozhodně, ale laskavě odpověděl: „Co mám s tebou společného, ženo? Má hodina ještě nepřišla.“ A jak reagovala ona? Jednala, jako by se byla urazila? Řekla snad: „Nemluvíš ale právě jemně ke své matce před těmito služebníky.“? Ne, ale rozhodně udělala ihned to, co měla na mysli, když řekla služebníkům: „Učiňte, cokoli vám řekne.“ Byl snad Ježíš nyní hluboce dotčen? Obrátil se k ní rozhněvaně a řekl: „Přece jsem ti již řekl, že máš zůstat na svém místě. Nerozuměla jsi tomu?“ Ne, udělal něco pozoruhodného. Ačkoli ještě nepřišla jeho hodina, učinil přesně to, co naznačila jeho matka. Přikázal služebníkům, aby něco udělali. Byl by jistě mohl způsobit zázrak a opatřit potřebné víno, aniž by řekl služebníkům jediné slovo.

16. a) Proč Marie odůvodněně očekávala, že Ježíš způsobí zázrak? b) Jak byla v různém ohledu přijata do důvěrného kruhu?

¹⁶ Ať se díváme na věc z jakéhokoli hlediska, Ježíš i Marie projevili pevnou vůli a jemnocit, ale nebyli přecitlivělí. Pamatujme na to, že Marie měla silnější důvod než kdo jiný, aby očekávala, že Ježíš začne působit zázraky ihned po tom, kdy se ujme služby; vezměme v úvahu, jak podivuhodný zázrak prožila před více než třiceti lety na svém vlastním těle. V jejím případě to byl počátek nového života v ní. Boží anděl Gabriel jí při návštěvě (nikoli ve snu) oznámil, že působením svatého ducha počne ve svém lůně a že „co se narodí, bude nazváno svaté, Syn Boží“. (Luk. 1:26–38, NS) Od toho okamžiku byla naplněná hlubokým vědomím, že byla od Jehovy „vysoce poctěna přízní“. Byla neobyčejným způsobem přijata do kruhu těch, kteří se těšili jeho přízni, a byla pevně rozhodnuta zůstat v něm. Nemohla doprovázet Ježíše při jeho službě, ale když přišel konec a její syn visel na mučednickém kůle, byla tam a stála tak blízko u něho, že s ní mohl mluvit. Ačkoli duševně i tělesně velmi trpěl, postaral se s láskou o to, aby byla přijata do důvěrného kruhu rodiny Janovy, „učedníka, kterého miloval“. Nejen to, ale o několik týdnů později, když byl z oné malé skupiny v Jeruzalémě vytvořen ještě podivuhodnější důvěrný kruh, byla tam a byla do něho přijata. Tuto malou skupinu Bůh vybral, aby se stala jádrem křesťanského sboru, počátkem „nového stvoření“. — Jan 19:25–27; Skut. 1:14; 2. Kor. 5:17.

17. Ve kterém smyslu je dobré být i rozhodný i citlivý?

¹⁷ Je dobré mít pevnou vůli a jemnou vnímavost pro přednosti. Být pojat do kruhu Boží rodiny je jistě velká přednost a my bychom měli pamatovat na to, abychom přijímali duchovní „hutný pokrm“, abychom si stálým cvičením „vnímavosti“ zachovali schopnost vnímat přednosti, abychom je neztratili. (Žid. 5:14) Kdybychom měli výsadu sloužit jako Jehovovi služebníci plným časem v misionářském domově nebo v domově Bétel, měli bychom být rozhodnuti tam pokud možno zůstat. Někdy může být ovšem změna nutná, ne proto, že by se dotyčný stal nevěrným nebo přecitlivělým nebo že by se pro něco urazil, ale například proto, že se rozhodl oženit se.

18, 19. a) Jak ukázal Jan rozdíl mezi „dětmi Božími a dětmi ďáblovými“? b) Jak je srovnán Boží duch a také víra se semenem? Jakou nám to dává důvěru? Co však dnes nutně potřebujeme?

¹⁸ Jan ukazuje ostrý rozdíl mezi těmi, kteří ‚pocházejí z ďábla‘ a těmi, kteří ‚se narodili z Boha‘. Ačkoli jsme kdysi byli částí světa, který „je v moci zlostníka“, můžeme přejít k Boží rodině neboli můžeme být do ní pojati, přijmeme-li pozvání. Jan říká: „Víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme bratry.“ Bylo to umožněno „díky duchu [Božímu], kterého nám dal“. Jestliže je tento duch jako semeno pěstován v dobrém srdci, vznikne tak nový život. Jan píše: „Nikdo, kdo se narodil z Boha, nehřeší stále, neboť v něm zůstává jeho plodné semeno a nemůže hřešit, protože se narodil z Boha.“ (1. Jana 3:8, 9, 14, 24, NS; 5:19, NS) Ruku v ruce s tím musí jít víra, kterou Ježíš srovnal s hořčičným zrnem, ‚nejdrobnějším ze všech semen‘. Víra může být na počátku mikroskopicky malá; jestliže však je správně živena, roste silou, která se stále obnovuje a umožní nám přemáhat nebo překonávat všechny překážky. ‚Nic vám nebude nemožné‘, pokud to odpovídá Boží vůli. Naše víra způsobí, že budeme moci jako Boží děti napodobovat dobro, „protože vše, co se narodilo z Boha, vítězí nad světem. A to je ta vítězná moc, která zvítězila nad světem, naše víra.“ — Mat. 13:31, 32; 17:20; 1. Jana 5:4, NS.

¹⁹ V těchto závěrečných dnech starého světa musíme ve svém křesťanském životě a ve své službě často čelit velkým překážkám. Vyvstávají mnohé problémy. Jehova to předvídal, a proto nám dal ve svém Slově užitečnou a časovou radu. Bude dobré, budeme-li na to pamatovat, až budeme nyní na základě Bible uvažovat o obřízce, zvláště o obřízce srdce, o které zde již byla zmínka.