Jaký základ mají řecké báje?
ZEUS, Apollo, Artemis, Afrodité — to jsou jména známá nám všem jako jména řeckých bohů a bohyň. Mnozí lidé vědí též, že mytologické příběhy starých Řeků připisují božstvům špatné zvyky všeho druhu. Je o nich řečeno, že se mezi sebou přou, bojují spolu a dokonce se navzájem zrazují. Zdá se těžké pochopit, že pověsti mohou mít nejnepatrnější základ ve skutečnosti a pravdě. A přece — i když se to některým lidem může zdát podivné — vrhá Bible světlo na možný a dokonce pravděpodobný původ těchto legend.
Podle pravdivé události, kterou nacházíme v 1. Mojžíšově 6:1–13, přišli Boží andělští synové před potopou Noémových dnů na zem a začali žít jako manželé s půvabnými ženami. Potomci tohoto spojení byli „nefilim“ nebo „porážeči“, to je ‚ti, kteří působili jiným pád‘. To značně přispívalo k nemravnosti a násilnostem, které tehdy panovaly na zemi.
Není pochyby o tom, že přežijící potopu, Noé a jeho rodina, předali svým potomkům zprávu o poměrech před potopou. Proto je pozoruhodné, že pověsti připisované řeckým básníkům Homérovi a Hesiodovi, jsou ohlasem zprávy, kterou nacházíme v Bibli. Ovšem ve srovnání s biblickou zprávou podávají tyto pověsti věci ve velmi překroucené formě.
Řečtí bozi, jak je popisují Homér a Hesiod, měli lidské postavy a byli velice krásní, i když často byli ohromně, nadlidsky velicí. Jedli, pili, spali, měli mezi sebou dokonce i s lidmi pohlavní styky a žili jako rodiny, sváděli a znásilňovali lidi. Ačkoli byli zdánlivě svatí a nesmrtelní, byli přece určitým způsobem schopni podvodů a zločinů. Mohli se mezi lidmi pohybovat buď jako viditelní nebo neviditelní.
Vedle hlavních bohů popisují řecké legendy polobohy nebo hrdiny, kteří byli jak božského, tak lidského původu. Polobozi měli nadlidskou sílu, ale byli smrtelní. (Herkules byl jediný z nich, o kterém se říkalo, že mu byla dána přednost stát se nesmrtelným). Tak byli polobozi nápadně podobní nefilim, o nichž se zmiňuje zpráva v Genesis, zatímco bohové jsou zřejmě protějškem k ‚Božím synům‘, kteří opustili své nebeské postavení.
DŮKAZ BABYLÓNSKÉHO VLIVU
Ale jak to přijde, že řecké báje předkládají tak zkomolenou versi toho, co, jak se zdá, naznačují Svatá písma? Dějinné skutečnosti, jak je obsahuje Bible, nám dávají potřebný klíč k odpovědi na tuto otázku.
Po potopě se stalo, že veliká část lidstva si zvolila cestu vzpoury proti Jehovovi Bohu. Na rovině Sinear začali stavět město Bábel a věž, pravděpodobně zikkurat, která měla být použita k falešnému uctívání. Tento projekt byl učiněn ze vzdoru ke Stvořitelovu předsevzetí, podle něhož se měli lidé rozšířit po celé zemi. Ale neměl úspěch, protože Jehova spletl stavitelům jazyky. Když si nebyli schopni porozumět, přestali konečně stavět a byli rozptýleni. — 1. Mojž. 11:2–9.
Vědomosti, týkající se dřívějších událostí, na příklad poměrů před potopou, musely nějak žít dále v paměti lidí, kteří byli rozptýleni. Oni a jejich potomci logicky přizpůsobili tyto vědomosti svým náboženským představám. To by mohlo vysvětlovat, proč jsou tyto pověsti v tak mnohém ohledu rozdílné od biblické zprávy.
Protože Bábel byl střediskem, z něhož byli vzpurní lidé rozptýleni, měli bychom očekávat, že najdeme babylónský nebo chaldejský vliv v řeckých bájích. A to právě učenci poznali. Orientalista E. A. Speiser vztahuje téma řeckých bájí k Mezopotámii, když říká:
„Vyprávění o božských bytostech, které se provinily nepřístojnými činy, vedoucími často až k divoké rodinné válce, byla přijata z Mezopotámie Churrity, jimi předána Hetitům a nakonec se opět objevila v řeckých a fénických pramenech.“ (Světové dějiny židovského národa, sv. 1, str. 260, angl.)
O mnoho let dříve napsal profesor George Rawlinson:
„Zdá se, že je hodna zvláštní pozornosti nápadná podobnost chaldejského systému s klasickou mytologií. Tato podobnost je tak všeobecná a tak velká v určitých vztazích, že nepřipustí domněnku, že by podobnost způsobila pouhá náhoda. V panteónech Řeků i Římanů, ale i Chaldejců, můžeme poznat totéž všeobecné seskupení; nezřídka můžeme zjistit totéž rodopisné následnictví; a v některých případech připouští známá jména a tituly klasických božstev nejpodivuhodnější znázornění a vysvětlení z chaldejských pramenů. Stěží můžeme pochybovat o tom, že tímto nebo podobným způsobem se dělo ve velmi raných dobách předávání názorů víry — přechod mytologických pojmů a myšlenek od pobřeží Perského zálivu do zemí omývaných Středozemním mořem.“ (Sedm velkých monarchií, sv. 1, str. 71, 72, angl.)
Ano, důkazy poukazují na jeden pramen náboženského pojetí, které je zkomoleninou pravd obsažených v Bibli. Plukovník J. Garnier napsal ve své knize Uctívání mrtvých:
„Nejen Egypťané, Chaldeové, Féničané, Řekové a Římané, nýbrž též hindové, buddhisté v Číně a Tibetu, Gótové, Anglosasové, druidové, Mexičané a Peruánci, původní obyvatelé Austrálie a dokonce domorodci z ostrovů v Jižních mořích, všichni museli čerpat své náboženské myšlenky ze společného pramene a společného střediska. Všude nacházíme udivující spojitost v obřadech, ceremoniích, zvycích, tradicích a ve jménech bohů a bohyň a v jejich vzájemných vztazích.“
Skutečnost, že téma bájí z daleko roztroušených oblastí může být sledováno k jedinému bodu vzniku, do Mezopotámie, ukazuje, že nemohly být výplodem nezávislé představivosti. Kdyby jediným základem těchto pověstí byla fantazie, dalo by se těžko vysvětlit, proč jsou božstva vždy představována ve špatném světle. Pozdější řečtí pisatelé a filosofové se skutečně snažili očistit Homérovy a Hesiodovy zprávy od některých špatných prvků. Ale nejsou náznaky, že by si všeobecně národ myslel, že jejich bohové jsou bájemi pomlouváni, nebo zlehčováni. Zřejmě dávali přednost tomu, uctívat božstva, která jim byla líčena ponižujícím způsobem, protože nemravnost bohů jim nepochybně dávala základ k ospravedlnění vlastních špatných skutků.
Tím, že staří Řekové a jiné národy uctívali božstva, jejichž jednání naprosto nezasluhovalo napodobování, sloužili ve skutečnosti duchovním tvorům, kteří se stali démony. Slavili a ctili Boží neposlušné syny, jejichž ošklivé zvyky v době před potopou se staly podkladem nesčetných bájí. Jak řekl apoštol Pavel křesťanům v Korintě: „Věci, které obětují národy, obětují démonům a ne Bohu.“ — 1. Kor. 10:20, NS.