Otázky čtenářů

● Kdo byli ‚duchové ve vězení‘, kterým Ježíš kázal, jak je řečeno v 1. Petrově 3:19, kdy jim kázal a byla jim tímto kázáním poskytnuta příležitost k pokání?

V 1. Petrově 3:19, 20 (NS) je řečeno, že ‚duchové ve vězení‘ „kdysi byli neposlušní, když Boží trpělivost shovívala ve dnech Noemových“. Ve svém druhém inspirovaném dopise křesťanům o nich Petr mluví jako o ‚andělech, kteří zhřešili‘. (2. Petra 2:4, 5, NS) A učedník Juda dodává: „Anděly, kteří nezachovali své původní postavení, nýbrž opustili své správné místo přebývání, uchoval ve věčných poutech pod hlubokou temnotou k soudu velikého dne.“ — Juda 6, NS.

Že andělé skutečně opustili své původní místo přebývání před potopou za Noemových dnů, to vyplývá z 1. Mojžíšovy 6:2 (NS), kde čteme: „Synové [pravého] Boha počali pozorovat, že dcery lidské jsou krásné, a brali si manželky ze všech, které si vybrali.“ Ano, tito duchovní synové Boží neboli andělé měli moc ztělesňovat se a objevovat se v lidské podobě, což vyplývá ze skutečnosti, že věrní andělé to činili na božský pokyn, aby lidem na zemi odevzdávali poselství. (1. Mojž. 18:1, 2, 8, 20–22; 19:1–11; Jozue 5:13–15) Jestliže tedy mnoho andělů opustilo z vlastní svobodné vůle své správné místo a službu, která jim byla přidělena v nebi, aby pěstovali tělesné styky, učinili něco, co bylo v rozporu s Božím zákonem. Provinili se zvráceností, což Juda naznačil tím, že hřích těchto andělů srovnal se sexuální zvráceností, jaké se dopouštěli obyvatelé Sodomy a Gomory a měst v jejich okolí. — Juda 7.

Pokud jde o čas, kdy Ježíš kázal „duchům ve vězení“, říká Petr po vysvětlení, že Kristus byl „oživen v duchu“: „V tomto stavu [to jest stav, kdy byl Ježíš jako duchovní osoba] též šel a kázal duchům ve vězení.“ (1. Petra 3:18, 19) To by naznačovalo, že jim Ježíš kázal po svém vzkříšení k duchovnímu životu. A okolnost, že Petr použil minulého času („kázal“), vyvolává myšlenku, že toto kázání bylo uskutečněno předtím, než byl napsán jeho první dopis (kolem let 62–64 n. l.).

Překlad Nová anglická Bible (angl.) uvádí 1. Petrovu 3:18, 19 takto: „V těle byl usmrcen, v duchu byl oživen. A v duchu šel a vydal oznámení [prohlášení] uvězněným duchům.“ V této souvislosti si musíme vzpomenout, že Ježíš v noci před tím, než byl zrazen a zatčen, řekl svým apoštolům: „Vládce tohoto světa přichází. A nemá nade mnou moc.“ „A až přijde [Boží duch], dá světu přesvědčivé důkazy o hříchu a o spravedlnosti a o soudu: . . . o soudu, protože vládce tohoto světa byl odsouzen.“ (Jan 14:30; 16:8–11) Na tomto základě mohl vzkříšený Ježíš Kristus vydat andělům prohlášení o tom, že nyní je plně oprávněný soud nad duchy ve vězení. To bylo vše, co mohl učinit vůči těmto uvězněným duchům, totiž vydat jim prohlášení o soudu, a to ještě ze závažnějšího důvodu než v době své předlidské existence, kdy řekl ďáblu: „Nechť tě Jehova pokárá.“ (Juda 9, NS) Tehdy ještě nebyla doba, kdy měl vzkříšený Ježíš Kristus svrhnout uvězněné duchy do propasti. Když se odebral do nejsvětější svatyně nebeského chrámu, aby Jehovovi předložil zásluhu své výkupní oběti a aby se pak posadil na Jehovově pravici, sotva by bylo vhodné, aby se staral o uvězněné duchy a kázal jim. Proto není důvod k myšlence, že by vzkříšený Ježíš byl pozval všechny zlé duchovní tvory, aby se shromáždili, aby jim mohl kázat.

Měli bychom pamatovat na to, že řecký výraz pro slovo „kázat“ (kerysso) se vztahuje na oznamování buď něčeho dobrého nebo něčeho špatného, jak tomu bylo v době, kdy Jonáš oznamoval městu Ninive nadcházející zničení. Jak ukázal Juda, byli neposlušní andělé uchováni k „soudu velkého dne“. To, co vzkříšený Ježíš kázal nespravedlivým andělům, mohlo tedy být jen kázání o odsuzujícím soudu.

Z Písma jasně vyplývá, že to, co Ježíš kázal, nemohlo ‚duchům ve vězení‘ poskytnout žádnou příležitost k pokání. V Židům 2:16 (NS) je řečeno: „[Ježíš] skutečně vůbec nepomáhá andělům.“ Duchovní tvorové, kteří se dopustili vzpoury, nebyli také stvořeni se sklonem nevážit si Božího dokonalého zákona. Skutečnost, že se dopustili hříchu, byla výsledkem jejich úmyslného rozhodnutí. Jejich stav by tedy bylo možno do jisté míry srovnat se stavem duchem zplozených křesťanů, kteří odpadli. O takových je psáno v Židům 6:4–6 (NS): „Je nemožné, aby ti, kteří byli jednou provždy osvíceni a okusili volný nebeský dar a stali se účastníky svatého ducha a okusili pravé slovo Boží a moc přicházejícího systému věcí, ale odpadli, byli znovu oživeni k pokání.“ Jestliže je tedy nemožné pomoci takovým odpadlíkům k pokání, ačkoli jsou podle těla nedokonalí, pak jistě také není možné, aby dosáhli pokání duchovní andělé, kteří svévolně hřešili.

● Jak by se měl svědomitý křesťan chovat k příbuznému, který nepatří k jeho domácnosti a jemuž byla odňata pospolitost?

Tato situace se může stát zkouškou pro křesťana, který by chtěl být věrný Jehovovi, ale má přirozenou náklonnost k vyloučenému příbuznému. Můžeme děkovat Bohu za to, že nám ve svém Slově dává o této otázce jednoznačné poučení.

Bible ukazuje, že Jehova je ochoten odpouštět. Všichni lidé hřeší, ale on je ochoten takové hříchy odpustit na základě Kristovy oběti, pokud hříšník s pokáním prosí o odpuštění. — Řím. 3:23; Skut. 26:20.

Co se však stane, dopustí-li se hříchu někdo, kdo v minulosti hledal toto odpuštění a nyní je Božím oddaným služebníkem? Jehova ví, že my lidé jsme nedokonalí, a odpustí hříšníku i v takovém případě, pokud připustí svou chybu a dokáže svým způsobem jednání, že lituje. (1. Jana 1:9) Bůh však jednoznačně ukazuje, jak bychom se měli chovat k někomu, kdo sice chce být křesťanem, ale učinil si z hřešení zvyk a nelituje ani se nemění. Takový případ se stal v prvním století v korintském sboru, kde jeden muž jednal nemravně. Sbor dostal inspirovaný pokyn: „Odstraňte toho zlého člověka ze svého středu.“ Ano, vylučte jej ze sboru! — 1. Kor. 5:13, NS.

To byl důležitý krok. V Boží organizaci nesměl být trpěn takový zhoubný vliv. Apoštol Pavel napsal: „Trochu kvasnic zkvasí všechno těsto.“ Kdyby takový hříšník zůstal ve sboru, mohl by se ztratit dobrý duch celého sboru. — 1. Kor. 5:5–7, NS; Jozue 7:1–25.

Jak měli věrní křesťané v Korintě jednat s tímto mužem? Pavel napsal: „Ale nyní vám píši, abyste se přestali stýkat s kýmkoli, kdo se nazývá bratr, jestliže je to smilník nebo lakomec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo vyděrač, a s takovým člověkem ani nejezte.“ (1. Kor. 5:11, NS) Takové vyloučení ze sboru může být vhodně označeno jako odnětí pospolitosti, neboť věrní křesťané přestávají pěstovat společnost s člověkem, který si učinil z hřešení zvyk. Jak daleko v tom jdou?

V tomto ohledu nám pomáhá apoštol Jan. Vyloučený člověk možná odpadl od víry a rozšiřuje nebiblické nauky nebo svým nemravným způsobem života učí v tom smyslu, že je možné být křesťanem a zároveň cizoložníkem nebo smilníkem. To by znamenalo, že takový člověk nezůstává v Ježíšově spravedlivém učení. O takových lidech, kteří kdysi byli křesťanskými bratry nebo sestrami, Jan napsal: „Žádný, kdo se tlačí vpřed a nezůstává v učeních Kristových, nemá Boha. Kdo zůstává v tomto učení, ten má Otce i Syna. Jestliže k vám někdo přichází a nepřináší toto učení, nikdy jej nepřijímejte do svých domovů ani jej nezdravte.“ — 2. Jana 9, 10, NS.

V dalším verši je zdůrazněna vážnost tohoto opatření. Je tam řečeno: „Ten, kdo jej zdraví, má podíl na jeho zlých skutcích.“ (2. Jana 11, NS) To nutně neznamená, že křesťan, který mluví s někým, komu byla například odňata pospolitost pro krádež, se sám stává zlodějem, ačkoli by se to mohlo snadno stát. Ale tím, že nedbá Boží rady a mluví s dotyčným, jako by jeho jednání schvaloval; jedná tak, jako by nebylo důležité.

Nyní jsme tedy viděli přímo z Bible, jak by se měl zásadně chovat věrný křesťan k vyloučenému: Neměl by s ním pěstovat styky a neměl by s ním ani mluvit. Co však, jestliže vyloučený je příbuzný?

Je-li vyloučený rodinným příslušníkem, který patří ke stejné domácnosti, jako manžel nebo manželka, pak musí být brán ohled na jiné biblické činitele. Jestliže například musela být odňata pospolitost ženě křesťanského muže pro lži, je s ní muž stále vázán manželstvím: podle Bible jsou jedno tělo. (Efez. 5:31) V takovém případě by se muž o ni musel stále starat jako o svou ženu a jako o člena domácnosti. To by znamenalo, že s ní také mluví o denních záležitostech. Z respektu k rozhodnutí o odnětí pospolitosti, jímž byli od sebe odděleni jako duchovní bratr a duchovní sestra, by však s ní nikdy nevedl biblické studium a nepěstoval by s ní duchovní společenství. (Další podrobnosti viz ve Strážné věži 7/1964).

Zde se však máme hlavně zabývat otázkou, jak se chovat vůči příbuznému, který nepatří k nejbližším členům rodiny, který tedy nebydlí v témž domě. Bylo by v takovém případě možné nějaké spojení?

Ani v tomto případě nejsou odnětím pospolitosti zrušena příbuzenská pouta, ale k navazování styků, pokud jsou vůbec nutné, dochází daleko řídčeji než s osobami, které bydlí ve stejném domě. Může snad být nutné vyřídit naléhavé rodinné záležitosti, například záležitosti dědické nebo majetkové. Vyloučenému příbuznému však je možno ukázat, že se jeho postavení změnilo, že již není v rodině vítán a že by se s ním nechtěli stýkat.

Tento způsob jednání je biblický i rozumný. Jak jsme viděli, Bůh dává křesťanům radu, aby se s takovým člověkem ‚přestali stýkat‘ a aby ‚s takovým člověkem ani nejedli‘. Dále křesťanům přikazuje, aby takového člověka nikdy ‚nepřijímali do svých domovů ani jej nezdravili‘.

Poslouchal by křesťan Boha, kdyby s vyloučeným udržoval styky obvyklé mezi příbuznými, ačkoli to není nutné, protože dotyčný nebydlí v jeho domě? Kdyby v malém sboru, kde jsou některé rodiny navzájem příbuzné, každý jednal s člověkem, jemuž byla odňata pospolitost, jako před odnětím pospolitosti — kdyby chodili společně nakupovat, zvali jej na výlety nebo si vzájemně hlídali děti — pak by dotyčný určitě nepozoroval, že všichni jeho věrní křesťanští příbuzní doslova nenávidí zlé, kterého se dopustil. (Žalm 97:10) Ani lidé vně by nemohli poznat žádnou změnu, ačkoli snad slyšeli o hříšníkově nekřesťanském způsobu jednání.

Musíme zřetelně zdůraznit skutečnost, že je vlastní vinou vyloučeného, že již nemůže užívat společnosti svých křesťanských příbuzných a že se k němu zdánlivě chovají špatně. Dodržují zásady, a to vysoké zásady: zásady Boží. Vyloučený si sám zavinil svou situaci; sám si ji způsobil. Nyní také musí nést následky.

Kdyby chtěl být vyloučený hříšník opět přijat do společenství s Jehovou a s věrnými křesťany, je to možné. Izaiáš napsal: „Ať zlý člověk opustí svou cestu a škodlivý člověk své myšlenky; a ať se navrátí k Jehovovi, který mu prokáže milosrdenství, a k našemu Bohu, neboť mu ve velké míře odpustí.“ (Iz. 55:7, NS) Jestliže člověk, jemuž byla odňata pospolitost, činí pokání, může mu být odpuštěno a může být opět přijat do sboru. — 2. Kor. 2:6–8.

Než k tomu však dojde, jsou věrní křesťané povinni dbát odnětí pospolitosti a vyhýbat se každému styku s dotyčným. Jestliže to je příbuzný, který s nimi nebydlí společně, budou se snažit, aby s ním nepěstovali společenství. A pokud by bylo nutné zařídit nějakou důležitou rodinnou záležitost, měl by být styk omezen jen na nejnutnější míru a rozhodně by nemělo dojít k výměně myšlenek o duchovních věcech. Kdo tak jedná, dokazuje loajalitu vůči Bohu, vůči jeho Slovu a jeho sboru.